Sotva byla Růžena pryč, další megeře se zachtělo zachránit chudáka Venouška. Nejdřív se nad ním začala modlit. Za týden už stála nad jejich stolem ve Sluníčku a lákala Vendu domů. Venoušek se na ni přívětivě usmíval, ale seděl dál a poručil jí pivo. Začala prskat, ňafat a poštěkávat. Venoušek se usmíval dál, ale od ostatních stolů se ohradili. Poslala je někam. Svůj půllitr vylila Vendovi na hlavu a prázdnou sklenicí třískla o zeď.
Sebrala se, ani nepočkala na večerní autobus a odpochodovala dvanáct kilometrů domů. Napsala mu za týden: „Odpouštím ti, ale zamysli se nad svým životem.“
Venda nechal dopis po hospodě kolovat, pak ho složil a radostným jasným hlasem zanotoval starou trampskou písničku: „Péťo, starý brachu, už jsme zase sami, nikdo nechce sdílet krutý osud s námi, až nás tvrdá ruka do propasti srazí, nikdo nezapláče, že tu někdo schází.“
Napili se a hluboce si oddechli.