Karel Kuna
Bez studu a bez zábran – karikatury nakreslil Bohumil Nuska
Na obálce stojí člověk s hlavou krávy, na sobě má sako s vyznamenáním, je opřený o stůl a řeční. Bohumil Nuska maluje samokresby, podtitul zní /Z našeho politického života/. Původně šlo o polovědomou činnost, autor s tužkou v ruce sledoval na poradě něco jiného a divil se, co mu to leze na papír, ale postupem času převládlo zhnusení a vztek. Na obrázcích dominuje tvář, na které jsou následky činností občas vidět. Text výtvarník dopisuje pod samokresbu a vše ještě komentuje starověký autor, Seneca, Tacitus, Ovidius, Horatius či Cicero (překlady latinských citátů pocházejí z knihy Miloše Stejskala Moudrost starých Římanů). Publikace byla připravena do tisku roku 2010. Úvodní slovo Jana Šebelky a závěrečné slovo Bohumila Nusky zůstalo nezměněno, nic se neupravovalo. Sto deset samokreseb na jediné téma se zdá být hodně, ale Nuska vychází z nápadu, z polovědomé zkratky, ke klasické karikatuře má jeho dílo daleko. Continue reading
Fotografie Karla Cudlína
17. října, zhruba po deseti letech, se Karel Cudlín vrací, prvně vystavoval v Malé výstavní síni, nyní končí rok 2013 a dost možná bude jeho retrospektiva pod libereckou radnicí ta poslední. Galerie U Rytíře má skončit, místo ní má být hospoda, ale konečné řešení se stále oddaluje. Continue reading
Nevěra
Ve středu 29. září 2013 jsem pádil na „příběh o šťastném manželství a věrném přátelství s nešťastným koncem“ do libereckého Malého divadla s nadějí, že Ingmar Bergman zatím žádný laciný trhák, jako byly prvoplánové Ženy, nenapsal. V roce 2007 v 89 letech zemřel a zůstal po něm film Fany a Alexander (1984), ale také Persona, Hanba, Šepoty a výkřiky, atd. Roku 1997 dopsal Nevěru. Sám již námět točil nechtěl, a Liv Ullmanová to udělala sama a získala Zlatou palmu v Cannes.
Premiéra Nevěry byla v Malém divadle 10. května 2013, hra je již usazená. Režisér Michal Lang, autor divadelní adaptace,vypráví příběh po svém, za všechno může žena, která přiznává, že se několikrát spletla, a snaží se o co nejpřesnější míru pojmenovávání.
Testosteron Andrzeje Saramonowicze
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy v rámci projektu Dvě pohlaví uvedlo v Malém divadle hru Ženy od Clary Boothe Luce. Hra chladně přijatá kritikou, ale bouřlivě diváky byla zfilmována v roce 1939 a jejím hlavním problémem je, jak nevěstu úspěšně vdát, kolem tohoto se motá celý děj. I když řada divaček upozorňovala, že představení je perla, nic jiného se neděje.
Testosteron vznikl roku 2002. Do baru dojde v pozdních hodinách odmítnutý zdevastovaný ženich – Jakub Albrecht, jeho dominantní vzteklý otec Stavros – Zdeněk Kupka, jeho bratr Janis, právník -Tomáš Váhala a Robal, svérázný mikrobiolog – Tomáš Dianiška. Pod stůl je strčený reklamní textař Tretin – Jaromír Tlalka a doprovází je Fistach, kytarista kapely – Tomáš Impseil. Po zkrocení nejdivočejšího otce Stavrose číšníkem, hraje ho Michal Maléř, se rozvine diskuse, jak to který mužský s ženskými umí, případně neumí.
Síla osudu Giuseppe Verdiho
Ve své dvaadvacáté opeře slavný skladatel řeší vinu a její potrestání.
V Seville Don Alvaro, ztvárněný Rafaelem Alvarezem, potomek šlechtického rodu Inků, vidí, že lepší rodina mu nevěstu, markýzu Leonoru di Vargas, zpívá ji Věra Poláchová, nedá. Proto s ní chce v noci utéci, ale ta tak dlouho váhá, až je její otec, markýz z Calatravy , Pavel Vančura, přistihne. Don Carlo, Anatolij Orel, její dospělý bratr, je svědkem, jak Don Alvaro pouští pistoli, ale ta nedopatřením vystřelí a zabije otce, který posledním dechem Leonoru proklíná. Leonora i Alvaro, každý zvlášť, prchají.
Josef Král – malování jako alchymie
Letos osmdesátiletý Josef Král přichází do liberecké galerie U Rytíře, od čtvrtka 5. září do 10. října 2013 představuje své laserové obrazy, monotypy a dekalky. Od poslední výstavy v roce 2003 přibyla asi polovina artefaktů, autor od drobných dekalků zvětšuje rozměr svých kompozic a snaží se o jistou redukci. Snaží se záznamy seismogramů na počítači nějak srozumitelně vysvětlit, aniž by hrubě zjednodušoval. Hledání řádu kupodivu vychází lépe u ryze abstraktních kusů, i když nelze pominout archetypy nevědomí, kdy hledíme na něco našeho i vzdáleného zároveň.
Josef Král se zabýval válečnou historií, v roce 1967 vydal sbírku reportáží Parašutisté, kde zboural zažité legendy, ale později se stává nepohodlným. K malování přichází v roce 1973, do roku 1980 tvoří dekalky, později monotypy. Texty vydává nejprve v samizdatu, Hranaté míčky s hřebíčky I – II 1984 a Střemhlavý let v kleci 1988. Po listopadu je vydává ve svém nakladatelství KING.
Don Quichotte v DFXŠ
Don Quichotte dostal Cenu kritiků za nejlepší inscenaci, tzv. Libušku, na 11. ročníku festivalu hudebních divadel Opera 2013. Ve středu 12. 6. 2013 jsem zhlédl představení i já.
Jules Massenet (1842 – 1912) použil libreto Henriho Caina. Dulcinea je bohatá mladá šlechtična a vdávat se nehodlá. Don Quichotte žije podle svých představ, jeho sluha Sancho se ho snaží mírnit, ale marně. Continue reading
Revizor v Divadle F. X. Šaldy
Nikolaj Vasiljevič Gogol pocházel z nižší ukrajinské šlechty, v roce 1835 vydává Arabesky, kde najdeme Bláznovy zápisky, další rok Revizora. 5. 6. 2013 jsem ho viděl v Divadle F. X. Šaldy.
Režisér Ivan Krejčí Revizora rozhodil po celém jevišti, kostymérka Marta Roszkopfová a scénograf Milan David nešetřili na látkách a materiálu, scéna je plná věcí.
Hned v úvodu Osip Michala Maléře s Chlestakovem Zdeňka Kupky zjišťují, že jim v gubernii bez peněz pšenka nepokvete, jak jim naznačuje číšnice-Barbora Motlová. Dobře si žili, ale neplatili. Když se oběda nemohli dočkat, ochutnali slámu ze strožoku. Všimli si jich Bobčinskij – Jakub Albrecht a Dobčinskij – Tomáš Dianiška a opatrně cosi naznačili na zasedání městské rady. Na to reagoval opatrný Hejtman – Václav Helšus, který za nimi vyrazil do hostince. Nechal se přesvědčit o tajném poslání Chlestakovovy cesty, co jednou se podívá a všechno vidí. Hraje se fraška, jednooký je králem. Neštěstí dolehlo jednou na městečko, je třeba držet při sobě, velí Hejtman a bere Chlestakova na byt a stravu.
LSDown v Malém divadle v Liberci
LSDown mapuje cestu, kterou se vydal Tomáš Dianiška. Narozen v Banské Bystrici roku 1984, absolvoval herectví na pražské DAMU v roce 2008 a od té doby je hercem Divadla X. F. Šaldy. Viděl jsem představení začátkem června 2013. Tomáš Dianiška je dlouhatánský, ale dovede se zkáznit, viz Laco v Její pastorkyni. Pokud má trochu prostoru, dovede díky své postavě a svéráznému extrémnímu herectví zaujmout, například v Pensionu pro svobodné pány a v řadě svých autorských představení. Některá hraje na volnou kasu, jiná v komerčním divadle, ale s nimi oslovil početné mladé publikum, které se divadelnímu hledišti vyhýbalo. Googling and Fucking, Mickey Mouse je mrtvý, Pipinky z plakátu a Přísně tajné: Hrubá nemravnost.Také hraje v baletních inscenacích Louskáček a Posedlost baletem. Continue reading
Ženy v Malém divadle
V rámci projektu Dvě pohlaví uvádí Divadlo F. X. Šaldy na Malém divadle hru Clare Boothe Luce Ženy. Komedii, která se hrála v roce 1935, přeložila Helena Fahrnerová. Režisér Vojtěch Štěpánek využil scénografa Milana Dvořáka a kostyméra Tomáše Kyptu a čtecí zařízení v Malém divadle, aby předvedl Ženy v plném lesku. Příběh z lepší čtvrti se odehrává v dámském klubu, u manikýrky, v nóbl restauraci, dámy berou na sebe róby i podle novodobé módy sportovní dresy. Podobné téma má současný Sex ve městě, ve staré hře ale jsou charaktery mnohem jednoznačnější.
Začátkem června bylo téměř vyprodáno, dámy si řekly, že tohle bude jenom pro ně. V publiku bylo pět až šest žen na jednoho vysmívaného pána. Šestnáct hereček bez jediného chlapa na scéně bylo trochu moc, zvlášť když se ptáte, jestli Jana Stránská, za svobodna Kokotková, není jí jen podobná. Další představitelka, Štěpánka Prýmková, je nepřehlédnutelná jako novinářka v černé paruce, která právě dopsala knížku, a okamžitě zapomenutelná, ba neviditelná v davu cvičících. Continue reading