Mikulička: Po knize povídek O času a ohni vydáváte Příbramské a jiné hornické historky. Mají co říci  čtenářům na Liberecku?
Hejnic: Myslím, že to je z větší části humoristická knížka, zachycuje hornické mnohdy  drsné legrácky. Některé se odehrávají na uranovém Hamru, další například na geologickém průzkumu. Z Příbrami přišla na sever dlouhá řada horníků a techniků, kterým bude téma blízké. Mluví zde havíři a inženýři, dva političtí vězni z 50. let i bývalý bachař. S většinou spoluatorů jsem několikrát hovořil, díky tomu je v této knížce zobrazeno poválečné období z několika pohledů,  rok 1945, doba po únoru 1948, rok 1968 a nastávající normalizace i postupné tání politických poměrů, až po současnost.

Mikulička: Ve svých povídkách také píšete o Hamru. V čem se vaše dvě knížky liší?
Hejnic: Povídky O času a ohni jsou jenom moje. Spisovatel volně zpracovává, co zažil, co ví  a co cítí, třeba pomocí popisu vystihuje atmosféru, vůni a chuť doby, tzv. vážná literatura je osobním vyznáním autora. Kdežto u Příbramských a jiných hornických historek jsem fungoval jako zpovídající, ne jako spisovatel, ale jako redaktor a reportér.
     Pokud se ale  někdo víc rozpovídal, tak jsem se snažil zachytit, co všechno prožil, jak svět vidí on. Při upřesňování zapsaných textů měl poslední slovo spoluautor. Asi dvě třetiny knížky jsou legrace, ale v třetině se dostáváme k vážnějším věcem.   

Mikulička: Co obě knížky spojuje a co dělí?
Hejnic: V Příbramských a jiných hornických historkách jsem zpovídal dvacítku lidí, od bývalých horníků po špičkové inženýry. Snažil jsem se zachytit, krom  žertovných příhod, jejich pravdu a jejich vidění světa. Povídky O času a ohni jsou mou subjektivní autorskou výpovědí, kde jsem revokoval zážitky a pocity střední generace. Myslím, že obě knížky spojuje humor, v prvním případě hlavně situační a mnohdy drsný havířský, v druhém případě vycházející z poznání, že všechno je jinak. V obou publikacích se vyskytuje celá řada svérázných postav, obě mají široký časový záběr. Povídky vykreslují oblouk od 60. let  dodneška. V hornických vzpomínkách jeden z vyprávějících, neprávem odsouzený v 50. letech vykresluje česko – německé vztahy a život na Liberecku od 30. let do současnosti.  
Zpětně jsem si uvědomil, jak životy aktérů ovlivňovala doba ve které žili. Válka, rok  1968, normalizace, i různá nenadálá překvapení, která přináší tržní hospodářství. Obě knížky se snaží pojmenovat skutečnost, jak to bylo a jak to je. V hornických historkách například vypovídají vedle sebe mukl i bachař. Na rozdíl od nejnovější literatury, která vytváří imaginární prostory, může čtenář s Příbramskými a jinými hornickými historkami a s povídkovou knížkou O času a řece polemizovat, protože alespoň částečně zažil něco podobného.

Mikulička: Co vás nejvíc překvapilo při sbírání materiálů do knížky?
Hejnic:  Životní příběh Miroslava Šíra a jeho rodiny. Zachycuje dobu těsně před Mnichovem, odbojovou činnost během války v českém ostrůvku kolem Světlé, předvolební boj mezi komunisty a sociálními demokraty, atd. Pan Šír chtěl emigrovat, ale jejich parta byla prozrazena a odsouzena,  připravoval útěk z muklovského lágru, znova to prasklo. Nejvíc se mi na něm líbí, že se nikdy nenechal zpacifikovat. Žil jako Čech v německé Říši, proti které aktivně vystupoval, jednou mu  šlo opravdu o život. Po propuštění, v době, kdy se to oficiálně nesmělo, přispěl k objasňování otazníků česko – německé minulosti, pátral po tajemstvích archivu gestapa ve Stráži pod Ralskem a kontaktoval německé i americké historiky.
    Na první pohled to je venkovský stárnoucí důchodce, který chová psy. Lidi nejsou takoví, jak vypadají.

[ Zpět ]