Hynku! Viléme!!  Jarmilo!!! Pod Litoměřicemi  plyne Labe, někde je vidět červená záře, ano, ale není  to oheň, jen odlesk zapadajícího slunce. Řeka mého dětství byla Oharka, s železnou lávkou pod starým cukrovarem. Tři dvanáctiletí kluci sedíme na břehu u ohýnku a pečeme pár brambor. Přes železniční most přejede nákladní vlak, pod nohama utíká rozvodněná řeka, nad Oblíkem a Ranou letí mraky. Čas se ale vleče, brambor je ještě syrový. Říkám si, že jednou vyrazím! Pošlapu podél řek, vyšplhám na kopec, abych do srdce nabral obraz krajiny. Tohle je má zem, odedávna. Louny byly husitskou Lunou, kolem řeky se ježí chmelnice jako dlouhá kopí pěšáků na rytinách z třicetileté války.

     Jarmilo! Jarmila chodila do vedlejší třídy. Matikářka nám dala dělat nástěnku, trvalo nám to nějak moc dlouho. Na školní chodbě v prázdné budově jsme se k sobě tiskli. Načapala nás  a chrlila na nás oheň a síru. Ani nás nenapadlo, že děláme něco špatného, vlastně jsme při tom ani nemluvili, jen špendlík zapíchnutý do písmenka se chvěl.

     Příští léto mě bratránek Jaromír vzal na čundr na Mácháč. Áčko jsme postavili ve stanovém městečku. Od ohňů, kde seděly slečny, nás jejich nápadníci odháněli. Druhý den ležela na pláži snad tisícovka polonahých těl. K lásce zval hrdliččin hlas. Všechny, krom mne a Járy. Umínil jsem si, že doplavu k ostrůvku uprostřed jezera. Asi po sto metrech  jsem se převrátil na záda, abych si trochu odpočinul. Ženský hlas volal mé jméno! Zvedl jsem hlavu a viděl, že u břehu stojí ve vodě plavovláska. Volá a rukou ukazuje, ať plavu k ní! 
     Obrátil jsem se a krauloval zpátky. Když jsem konečně vynořil hlavu a rozhlédl se, postarší  blondýna a nějaký chlápek se ve vodě objímali.

     Řekl jsem Járečkovi, že tohle není  žádnej čundr. Řekl, že myslel, že na kočky zabere moje kytara, ale to bych se nesměl stydět.
     Za rok jsem našel opravdové vandráky. Naše boty šustily v napadaném listí Kokořínského dolu. Nikde nikdo, ve vzduchu jen dávné příběhy. Začalo pršet. Schovali jsme se do malé jeskyně, skrýše bývalých lapků. Pár kilometrů se uprostřed pískovcových skal tyčil Kokořín. Udržoval jsem oheň a v jeho dýmu jsem si představoval, stejně jako ve třinácti, že jsem rytíř a jedu k hradu Kokořínu na koni. Naše družiny se spojí a vyrazíme osvobodit z rukou Branibora mladičkého kralevice Václava. Udeříme na Bezděz pod rouškou tmy, ne zepředu, ale vyšplháme po úbočí, po skále až k hornímu nádvoří a na zeď hodíme lano s hákem.  Pak zahovoří naše meče.

     Vandráci hledali neporušenou krajinu. Místo, odkud by nebyla vidět žádná silnice ani slyšet projíždějící vlak. Prapůvodní zemi, která se od dob kralevice Václava stále zmenšuje. V zelených mundůrech se mezi stromy objevovali a ztráceli jako duchové. A tulák Smith, když mluvil o lesní moudrosti, zmínil se o Karlu Hynku Máchovi a přečetl mi verše pro dívku, kterou chtěl a  neměl. 

     V Lounech za mnou přijel bratránek, už mužný hokejový a házenkářský brankář Jára, na motorce ČZ 175. Zastavil smykem a zeptal se: „Ty jsi něco měl s kozatou Jarmilou? Přeříznul jsi ji?“ 
     Od scény na odpolední školní chodbě jsme si oba připadali nějak provinilí, ušpinění. Už jsme spolu nepromluvili, jeden druhému jsme se vyhýbali. Po základce jsme šli na internáty každý do jiného města. Spolužáci mě ale informovali, že se tahá s raubířema.
     „Přeříznul jsi ji?“
     Bylo jí už sedmnáct pryč. Neznatelně jsem přikývnul.

     Musím se přiznat, že můj postpubertální šarm na dívky stále nezabíral. A milostná poezie, v tehdejší archaické a lyrické době,  se zdála být klíčem k jejich srdéčkům. Začal jsem poezii  číst, marně jsem zkoušel napsat kloudný verš.

     Za čtrnáct dní přiletěl Jára a řval: „Ty jsi takovej blbec! Proč jsi mi lhal?!“
     „Jak lhal?“
     „Žes Jarmilu přeříznul!  Byla panna! Když se vybrečela, napadlo ji, že když jsem plnoletej,  měl bych si ji vzít!  A žlutá velbloudí deka, kterou máme v pokoji na otomanu a můj táta ji dostal od  australského rozhodčího, má flek od krve a ten nejde vyprat!“

     Znám Viléma, jezdí na Sibiř chytat motýly. Nejel jsem s ním. Hynek chtěl s námi založit týdeník, včas si to rozmyslel.
     Stáli jsme u Máchova památníku v Litoměřicích a pětaosmdesátiletá teta si vzpomněla na konec Máje: Hynku, Viléme, Jarmilo. Vybavila se mi moje spolunástěnkářka. Dnes je asi babičkou. Marné volání. 

     Od sedmnácti objevuji poezii, na několika mejdanech jsem ji i recitoval, ale tu cizí.  Potkal jsem houfy básníků a básnířek, všechny Múza políbila, jen mě ne. České země jsou krajinou básníků. Nenaučil jsem se psát poezii, neměl jsem štěstí ani u básnířek.
     Zjednodušeně  řečeno, básnictví je stažení myšlenky do několika veršů, které  vystihují podstatu, ale ještě ji něčím přesahují. Něco z Máchy, Sládka, Seiferta, Nezvala, Halase a Hrubína zůstane vryto v srdcích. 

     Mácha, když se vyšplhal na Sněžku, podíval se do nitra Čech. Roztáhl ruce. Pravá se protáhla nad Děčín, levá až nad Beskydy, mystickým gestem objal celou zem.

     „Věrný  Čech i bratr náš, věrné  Čechů srdce máš! Věrný  syn jsi Čechů kmene, věrný bratr bratřím svým, jazyk český  je i Tobě otců drahým dědictvím. České hory – české  doly – české luhy – český háj- šírá vlasť – ta česká země   nejmilejší  Tobě ráj.“

     Tento předzpěv napsal Mácha v době, kdy se čeština teprve dotvářela, kdy většina měst byla  částečně nebo úplně poněmčelá. Je to vyznání víry do dalších časů.
     Dvě stě let po Máchově narození se zdá, že jsme totálně zvítězili. Ale kde je věrný bratr bratřím svým? Je jazyk český otců drahým dědictvím? 
     Nepřišel čas na chvíli vypnout obrazovky televizorů a počítačů?  Vyjít ven, znova najít borový háj?  Ještě jsou v podvečer za reklamami zřetelné obrysy hraničních hor. Neměli bychom  svoji krajinu  bránit před betonem? A co krajina srdce, nezůstaly v ní  vyryty nějaké verše?

FIN

[ zpět ]