Devět Němců – devět obětí. Sedm popravených na náměstí, jeden při pokusu o útěk. Rodinní příslušníci vyhnáni do Německa. Důvod? Údajné přechovávání zbraní. Při přesunu se počet mrtvých navyšuje. O primáře novoborské nemocnice… Taková je bilance dne 2. června 1945 v Novém Boru. O všem se až doposud mlčelo. Prvním, kdo se nebál promluvit, byl Jan Tichý. Na toto téma vydal v roce 2007 novelu Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Jak jste se vůbec o této události dozvěděl?
Náhodou jsem před lety slyšel vyprávět, že tady měsíc po válce lynčovali a zastřelili několik Němců. Našel jsem o tom pak zmínku našeho kronikáře v Novoborském měsíčníku, na internetu je nepřesné německé svědectví z roku 1950.

Jak dlouho trvalo, než jste sesbíral všechny potřebné materiály?
Některé podrobnosti se vynořují dodnes, je to jako detektivka. Rozhodující bylo vyprávění místních pamětníků. Dávali mi tipy, koho bych se měl ještě zeptat. Ale prakticky všichni mě nakonec požádali, abych je nikde nejmenoval. O masakru se přece desítky let nesmělo psát, bylo to nepsané tabu. A pro někoho je těžké přijmout, že se režim změnil. Bojí se o tom mluvit dodnes. Ale k vaší otázce: první článek jsem zveřejnil po několika měsících pátrání již v září 2004. Během roku jsem napsal další dva s podrobnostmi od místních pamětníků. Potom někdo upozornil vyhnané německé rodáky a o prázdninách 2005 se mi poprvé ozvali. Tak vznikly další tři články. Pomohli mi doplnit údaje o zastřelených a dokonce sehnali jejich fotografie. Jeden rozdíl je významný: pro německé pamětníky není žádný problém ručit za svědectví svým jménem.

Proč si myslíte, že tomu tak je? Vždyť němečtí pamětníci mají pravděpodobně také zkušenost s totalitním režimem.
Jako dospělí už žili ve svobodné zemi a je pro ně samozřejmé přijmout plnou odpovědnost za všechno, co řeknou nebo udělají. Mají právní jistotu, že to nikdo nezneužije.

Vaše snaha o umístění pomníku na hřbitov vzbudila velké emoce. Ačkoliv se i po tak dlouhé době jedná o citlivé téma, reakce byly podle mě až překvapivě silné, například na celou redakci Novoborského měsíčníku byla podána žaloba pro pokus o podvracení republiky.
Musím vás opravit. První články vycházely bez jakéhokoli ohlasu, jako by nikomu nevadilo, že osm postřílených civilistů leží desítky let v neoznačeném masovém hrobě v lesíku za hřbitovem. Návrh na umístění pamětní desky přímo na náměstí neprošel. Skupina pozůstalých potom požádala vedení města o souhlas s pronajmutím hrobového místa. Protestovala jen místní organizace KSČM. Zastupitelstvo souhlas odhlasovalo, a tak už v srpnu 2006 pater Angelus Waldstein posvětil symbolický hrob. Na desce je kromě osmi zastřelených uveden i primář místní nemocnice, jehož rodina dodnes neví, kde a jak zahynul.
Na podzim 2007 vyšla moje novela inspirovaná skutečnými událostmi. Ale teprve v říjnu 2008 vyšel v Novoborském měsíčníku první kritický článek a od té doby skupina občanů své útoky neustále stupňuje. V protestní petici považují popravu za zcela oprávněnou, označují oběti jako nacisty a esesáky a požadují okamžité odstranění pomníku nacistů.

Jak vedení města na petici reagovalo?
Vedení města se snažilo spory uzavřít. Už předloni shromáždilo dostupné dokumenty a svědectví, zorganizovalo historický seminář a vydalo sborník příspěvků. Ale odpůrci v protestech pokračují, obvyklý právní postup provinění – soud – trest jako by převrátili vzhůru nohama. Nálezy zbraní nejsou bezpečně prokázány a oni neustále přicházejí s dalšími obviněními zastřelených Němců, za která prý byl trest smrti zasloužený. Také odmítají vzít na vědomí prohlášení našich zastupitelů, které mimo jiné říká: „Dobové dokumenty jsou neúplné, úplnou a nezpochybnitelnou pravdu už nebude nikdy možné zjistit… Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým. Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.“

Faktem ale je, že tři oběti byli členy SS, NSDAP a SD. Z tohoto úhlu pohledu může opravdu umístění pomníku působit poněkud kontroverzně.
Tři týdny po skončení války byli fanatičtí nacisté uvězněni, pokud se trestu nevyhnuli sebevraždou. Nebo se někde ukrývali pod falešnou identitou. Sotva by naivně zůstali ve svém bydlišti, kde o jejich minulosti každý věděl. Je také třeba rozlišovat mezi aktivní kariérou v totalitní straně a pouhým členstvím, které může mít jiný důvod než podporu režimu.
Jen jediný ze sedmi popravených byl v NSDAP. Další dva členové NSDAP přišli o život náhodně – při panickém pokusu o útěk a cestou na hranice. Jeden z nich byl také evidován jako spolupracovník SD, druhý má záznam v evidenci SS. Vojáky ale politická příslušnost provinilců nezajímala, v rozkazu k popravě o tom není zmínka. Tehdy stačilo, že byli Němci.
Ačkoli to členství je jen zástupné téma, požádal jsem ředitele litoměřického archivu Marka Poloncarze o posudek. Z jeho odpovědi cituji: „Oslovil jsem kolegy, ti zapátrali po údajích, které by Vás mohly zajímat, ale prakticky bez úspěchu. Zatím jsme nikde nenašli žádné materiály, které by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob.“ Archiv totiž vydal příručku Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety, která obsahuje desetitisíce aktivistů nacistického režimu. Z devíti borských Němců ale není mezi nimi ani jeden!

Kauza se znovu oživila při loňské premiéře dramatizace vaší knihy Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Tentokrát však došlo i na ostrá slova. Byl jste nazván nacistou a dokonce se začalo demonstrovat.
Při premiéře v Ústí nad Labem i při zájezdu do Nového Boru demonstrovali před divadlem lidé, kteří většinou knihu nečetli a představení neviděli, dokonce to odmítají. Pobuřují je jakékoli zmínky o „zabíjení po česku“ v létě 1945. Vůbec přitom nerozlišují mezi historickou událostí, novelou a divadlem, téma je pro ně stejně nepřípustné. Nedovedou se oprostit od principu kolektivní viny. Knihu obvinili z propagace nacismu, před divadlo přišli s transparentem „Dnes oslava zločinců z NSDAP a SS“.
Boj proti „pomníku nacistů“ byl vloni součástí novoborské předvolební kampaně, letos přijela před divadlo demonstrovat Jana Bobošíková, právě když kandidovala do Senátu. Ale pak vypadla v prvním kole voleb a pražské představení v Divadle pod Palmovkou proběhlo už v klidu bez sebemenších protestů. Nevypovídá to o něčem?

Takže se domníváte, že by se bez účasti Jany Bobošíkové nedemonstrovalo? Měla tedy podle vás akce čistě politický charakter?
Do Ústí přijelo jen několik místních, tam paní Bobošíková ještě nebyla. V Novém Boru před divadlem byly už desítky lidí, asi z poloviny to byli její příznivci odjinud. V čele místních odpůrců jsou členové Suverenity JB, ti chtějí náhrobek odstranit za každou cenu. Ale celý ten rozruch zbytečně poškozuje pověst našeho města. Lidský přístup zastupitelstva přece zasluhuje ocenění jako dobrý příklad smíření.
Jak vnímalo vaše nejbližší okolí tlak, který byl na vás a na ně vyvíjen?
Rodina může pomluvy a útoky ignorovat. Odpovídám na ně sám, ale už jsem se naučil některých věcí si raději nevšímat. Jinou možnost ani nemám, proti sprostým internetovým anonymům obrana neexistuje.

Z dalších vašich próz vyplývá, že je vám poválečná tematika velmi blízká. Pramení to z pocitu, že se o poválečné situaci odmítá česká veřejnost i po tolika letech bavit?
Před pěti lety jsem viděl pozůstalé z Německa, jak se s čepicí v ruce modlí v pustém lese za mrtvé z června 1945. Jsem rád, že jim vedení Nového Boru umožnilo instalovat důstojný hrob, i když jen symbolický. O případné exhumaci a přenesení ostatků na hřbitov se nikdy neuvažovalo.
Historikové odhadují, že v létě roku 1945 násilně zahynulo třicet až čtyřicet tisíc Němců. Často to byli starci, ženy, někde dokonce i děti. Spolehlivé dokumeny většinou nemáme. Ale v pohraničí jsou dodnes stovky „zapomenutých“ hrobů, ten novoborský je jen jedním z nich. Doufám, že alespoň některý čtenář nebo divák se začne zabývat podobným případem ve svém okolí. Od vrcholných politiků podporu nečekejme, většina z nich zatím dává přednost populistické tlusté čáře za minulostí…

Děkujeme za rozhovor
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

[ zpět ]