Vjíždím autem do Varnsdorfu, v dálce vidím staré auto, ještě stodvacítku, jdeme nazpátek za opakováním, ale pasta nejde narvat nazpátek do tuby. Nepoznávám hotel, kde jsme s drahým Jiřím padli do oka šílené Malgorzatě s ocelovými zuby. Pryč jsou textilky, pryč je zakázaná hranice, pryč je Jiří, nechal v sivé obloze tajemné kaligramy. Naposled. Naposled. V mé žluté knize Ztracená závrať, kterou jsem ale nechal doma, je povídka z mladých let, Varnsdorf, Rumburk, Nový Bor. Zbývá jen stará značka, Milan Hrabal už s bílým vlasem, ale stále nezničitelný.

Před dvěma lety jsem zde seděl v dnešní knihovně, v bývalé průmyslovce, a četl v prvním patře na regionálním knižním minitrhu, co se tu zaručeně nestalo. Letos jsem přijel v sobotu 14. listopadu na 13. pokračování s kamarády, Honzou Šebelkou a velkým šéfem Lubošem Příhodou, předsedou KAL. Rozkládáme své knihy. V deset dopoledne začíná předčítání.

Teď Milan Hrabal představuje, co se v regionu urodilo. Někdo je náměstek, někoho živí vztek, někoho pivo. Libuše Horáčková předvádí kalendáře a betlémy 2016. Josef Zbihlej ukazuje sborníky Mandava, po řece stejného jména jsme v Německu jeli. Jedna dívčina si kupuje všech deset sborníků, žasneme, to žádnou dámu u našeho pultu nenapadne.

Marie Reifová píše Čarověrník, napůl sci-fi. Manžel je hrdý, dvě děti uznávají, že maminka píše. Každý večer. Drobný Karel Kříž vypráví, jak se od vyřezávání dostal k zajímavým slovům. Mgr. Klára Mágrová vypráví o památných místech Šluknovska. Milan Hrabal sám povídá o Drápandění, poetickém sborníku, kde se vždycky nějaké slušné verše najdou, a zve své liberecké hodsty z KALu. Stanislav Kubín, autor Dopisů člověku Nathanielovi, přijet nemohl.

Jdu já, říkám posluchačům o svém novém románu Sifon, Venda a jejich lásky a čtu, jak Venda za pomoci výhrůžky pivo pro kamarády dostal. Druhý jde Luboš Příhoda a čte Nejdřív tanky, potom pendreky, o událostech z roku 1969. Následuje potlesk. Poslední jde Honza Šebelka s knihou o Gustavu Ginzelovi Podivín, který okrášlil svět. Tempelarius Bohemicus vypráví o řádu templářů, ukazuje středověký meč a přilbu a nabízí templářské víno. Mgr. Jan Hedvík z gymnázia Varnsdorf představuje většinou abstraktní obrazy sejmuté počítačem a promítnuté na stěnu, práce zdejších studentů, vystavil je v galerii v Roudnici. Přišlo víc lidí než minule, stará paní si potichu pozpěvovala, ale nikomu to nevadilo. Většina si dala víno od templářů.

Potkávám paní Jarmilu Winklerovou, která s manželem tiskne Seifhennersdorfer Mitteilungen, soukromý měsíčník nedalekého městečka. Pan Winkler říkal, že viděl Ginzelův Hnojový dům týden před vzplanutím, a domlouvá přeložení knihy do němčiny. Jarmila ještě za svobodna vyjížděla z počítače pohyby planet a z jejich drah věštila budoucnost, což už dávno nedělá. Knihkupectví je tu několik, Disk, Albatros, antikvariát, nakladatelství Paper Jam z Prahy, Nakladatelství Bor z Liberce, Loreta Rumburk, v přízemí se prodává guláš, pivo a kafe a také dvoje dortíky, džemy, v druhém patře jsou nabízeny šperky, keramika, čaje a čepice.

Ve 14 hodin začíná beseda s pražskou spisovatelkou Marcelou Mlynářovou, v důchodu začala psát dvě tři knížky ročně, Důchodkyně nestřílejte a podobná díla.

Udal jsem jednu povídkovou knížku Zase zvednout hlavu a dvakrát román Sifon, Venda a jejich lásky. Luboš Příhoda našel pár pamětníků, kniha Nedřív tanky, potom pendreky změnila majitele a nejvíc potěšil Honzu Šebelku zájem o přeložení Ginzela od pana Winklera.

Milan Hrabal nám všem ještě dává knížku Róžy Domašcyny Druhé světy, což jsou přeložené povídky, pohádky a verše z Lužice. Na hranici Německa s Polskem vidím policejní auto, ale my jedeme domů a necháváme Zittau za námi.

Otto Hejnic