27. listopadu v 18 hodin se ve velkém sále Základní umělecké školy konal podvečer k 90. výročí ZUŠ Liberec. Sál byl plný, účinkující stáli i po stranách. Večer zahájila flétnistka doprovázená komorním orchestrem ZUŠ, následovaly dvě mladičké zpěvačky, pak ředitel ZUŠ Tomáš Kolafa připomenul, že v roce 1961 přišla na školu do dramatického oboru Milena Hercíková.
Desetičlenná dívčí formace, vedená Míšou Homolovou, uvedla scénické úryvky ze života nynější jubilantky. Následoval křest knihy básní Střípky života. Sama Milena Hercíková pořad uváděla, představila další nadějné zpěvačky, oficiální večer zakončilo dívčí kvarteto.
Přivítal jsem se s básníkem Lubošem Příhodou, předsedou KAL, a později se Stanislavem Kubínem, který doprovázel svoji choť, ta na Kubínových pořadech svítí, zvučí a řídí auto. Milena byla stále obležena paními, které jí donesly kytku a chtěly si krátce popovídat, dlouhatánská fronta vedla do půli sálu. Když jsem se k ní konečně probil, řekla, že poděkování patří hlavně učitelkám, Černé, Kurfiřtové, Kolafové, Kaudelové a již zmíněné Míše Homolové.
Milena Hercíková se narodila 3. 1. 1936 v Újezdě u Brna, po válce se přestěhovala do Machnína, vystudovala gymnázium v Liberci a na pražské DAMU pedagogické studium pro učitele ZUŠ.
Střípky života mají 80 stran, obrázky je opatřil a ve svém nakladatelství RK je vydal Roman Karpaš. Autorka, členka KAL, v roce 2002 vydala sbírku Báseň roste s dítětem. Následovaly sbírky veršů Laskavec bez rozumu (2003), Dětem pro radost (2010), Báseň dospívá (2010) a Dopisy synovi (2010).
Autorka už ví: „Vše vyřčeno je napůl, čas letí—chci poznat pravdy tohoto světa, než mne čas zastaví,“ píše: „Nepospíchejte, čas letí sám, bez ptaní… Když bolest je blízko, ještě blíž je krása. Obloha modřeji lehá do barev zahrad….jen zelená rozsvítí duši, bereme se za ruce – s živými i mrtvými- a jsme s úsměvem.“
Pozdní díla bývají zbavena ozdob a zbytečností, nikdo si nic moc nenalhává. Tak je to i u Mileny Hercíkové, sledoval jsem ji samotnou. Její víru, co že to v mých chlapcích roste. Až za delší dobu jsem si všiml, že o ruku přišla při náletu koncem války, to zahynul i její bratr, moje momentální tragédie mi vedle ní přišly jaksi nicotné. Milena ukazovala holčičkám, že to jít musí, a proto ty dlouhé fronty s kytkou a Střípky života v ruce. Všechno nejlepší, Mileno!
Otto Hejnic