Organizátoři, Tomáš Minster a Vojtěch Vaner, uspořádali 13. ročník malého festivalu autorských čtení v Liberci nazvaný Literární pozdravy. Zúčastnil jsem se pátečního čtení 20. listopadu, od 17 hodin četli Julius Benko a Jakub Marvan v kině Varšava, v 19.30 pak v Experimentálním studiu za mé účasti Michal Šanda a Jakub Šofar.

Představovali společnou knihu MUDr. PhDr. Jarmily Beichtenové Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza, levé stránky patří Šandovi, pravé Šofarovi, vědkyni si vymysleli. Autory jsem znal z inernetového časopisu Dobrá adresa, představovali tzv. nový styl psaní. Nevydali nic za totality, začínali nanovo. Psali verše, prózu i recenze všeho druhu. Jet za nimi do Prahy mi nevyšlo, prvně jsem je viděl až v listopadu 2015.

Čtení probíhalo na střídačku, Michal Šanda nejdřív vzpomínal na 129 kilovou sousedku Danu, jak ho malého táhne do centra a porovnává ho s tramvají uřízlou hlavičkou děvčátka, říká: “ blonďatý vlásky, oči modrý, jak by to byla sestřička.“ Šofar kontruje oslovením psychiatričky, „nebaví vás poslouchat stále stejné nesmyslné blábolení, festivaly tautologie, projevy permanentní psychické etnografie a předepisovat neuroleptika, sulpirid, thiridazin, clozapin, hlavně utlumovat, utlumovat. Já jsem žvanil a vy jste se osvobozovala“. Šanda dále protestuje proti rapu, který se hraje v baru Pošramocený orloj, Šofar říká: „Až jednou vymyslíme 3D lásku, až budeme na 3D tiskárnách vyrábět děti, ani tehdy nebudeme bohové, budeme jen karikatury padlých andělů.“ Šanda popisuje, jak Badalec jezdí křížem krážem po Československu, a kde zastaví, tam odsype z urny svojí manželky. Šofar na to, jak vyhrál na psychiatrii, Rorschachovy inkoustové skvrny rozdělil a v nich viděl svoji milenku, doktorku a nakonec modrou knížku dostal.

Sedíme pak všichni u Severů, přišel zarostlý Štěpán Kučera s Míšou ze Salonu Práva, divoký Šanda líčí, jak profesoři, tuším, že Hruška, se nad studenty vytahujou. Hrušku jsem viděl ve Zlíně, poznal bych ho, ale on mě ne, podobně si pamatuji Chuchmu, Janáčka a Kosatíka. Živý člověk a kamarád jsem jen pro Frantu Cingera. Před málem půlstoletím jsem luštil Rorschachův test, ale nikdy jsem jeho jméno správně neřekl, opelichanou modrou knížku jsem někam založil.

Básníci , Vojtěch Vaner a Jakub Nykos Ouhrabka, sedí s gymnaziálním profesorem Tomášem Minsterem vedle Jakuba Šofara. Pokouším se ho zdolat na Demla, ale zná nejen dílo do všech podrobností, ale i Starou Říši, Floriana, a pokud tvrdím, že Leon Bloy zemřel ve 30. letech, pochopitelně se mýlím. Zná celý moravský místopis, žil dlouhou dobu ve Žďáru nad Sázavou. Pokojně diskutujeme, jestli bylo funkční vykácet kolem Santiniho Zelené Hory stromy. Jmenuje další jeho stavby, kolem kostela, který připomíná želvu, jsem jezdil.

Nahlížíme do vzdáleného světa jejich kamarádů a přátel. Bájný svět čtenářských setkání, kde by se lidi tahali o židle, neexistuje, v literárních kavárnách je více čtoucích než naslouchajících, zhroutila se kritika, hodnocení knížek, systém jejich prodeje. Ale dnes to nikoho nepálí. Jakub Šofar, ročník narození 1958, a Michal Šanda, ročník 1965, oba dva jsou mistři mystifikací, například Šanda vydal korespondenci s Karlem Havlíčkem Borovským, oba dva se literaturou živí, v redakci Tvaru, Dobré adresy a dalších pracovali a známé literáty osobně znají, takže některé mohou i trochu pomlouvat.

Pádil jsem na tramvaj, zapomněl jsem se zeptat, proč se Vladimír Trojánek přejmenoval na Šofara, jak se jmenuje Šandova momentální přítelkyně a jakého Němce bude v Liberci Šofar zpovídat. O jejich dvou knížkách se zmíním později.

Do Literárních pozdravů 2015 patřil v sobotu od 17 hodin v Dobré čajovně Luděk Lukůvka a Miroslav Stuchlý a v 19.30 v Experimentálním studiu Petr Stančík a Marek Toman, byl jsem mimo Liberec.

Otto Hejnic