Nakladatel: Nakladatelství Bor
ISBN: 978-80-87607-50-3, EAN: 9788087607503
Popis: 1× kniha, brožovaná, 140 stran, 14 × 20,5 cm, česky
Rozměry: 14 × 20,5 cm
Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Anotace:
Kniha korespondence mezi básníkem Emilem Julišem, příslušníkem experimentující básnické generace Jiřího Koláře, a libereckým novinářem Josefem Králem je dokladem toho, jak i v těžké ponormalizační době vznikala nová přátelství. V létě 1983 dostal Emil Juliš od Josefa Krále samizdatové vydání rukopisu Hranaté míčky s hřebíčky. Jako bývalí novináři se znali od poloviny šedesátých let z Ústí nad Labem a Mostu. Introspektivní texty básníka zaujaly, a také jeho verše padly na „úrodnou půdu“. Korespondence pak intenzivně pokračovala několik let, došlo i k vzájemným návštěvám. Při nich, stejně jako v dopisech, se střídala literární i filosofická témata, ale nejvíce budou čtenáře zajímat Julišovy dopisy o životě básníka za nesvobody. Svědčí o jeho samotě, tvůrčích problémech, ale i o nezlomnosti charakteru. Autorem doslovu je Jiří Pechar, knihu doprovází fotografie J. Krále.

Recenze Otto Hejnice:
Kniha Dokud ještě žijeme z nakladatelství Bor v Liberci přináší dopisy Josefa Krále a básníka Emila Juliše v letech 1983 až 2006. Vybírám z ní rok 1990, kdy se Josef Král stal šéfredaktorem tiskárny v Liberci, ale ještě nevěděl, že bude zavřená.

V dopisech se potkávají dva autoři, které v 60. letech spojil ústecký literární časopis Dialog. Oba jsou zároveň literáti i výtvarníci, oba v době normalizace nebyli oficiálně vydáváni. Emil Juliš, industriální básník z Mostecka se setkává s mistrem informelu z  Liberecka. Svět se změnil, co je úspěch, co neúspěch?  Doba se valí a organismus přestává poslouchat. Zbývá poslední spojka, dopisy, které už nikdo jiný nepíše.

Otto Hejnic

Emil Juliš:
Louny 10. 9. 90 
Milý Josefe,
děkuju za dopis. Chápu, že máš dost práce a že proto právě
nejásáš, sám na tom nejsem o moc líp, a to mám na hřbetě pomalu
sedm křížků. Kde je ta doba, kdy jsme prostě leccos činili
a o ostatní se nestarali. Teď dělám sekretáře vlastním básním
a na básnění jsem jen lačnej. Sotva to kafe (kape).
Tvá nabídka je opravdu lákavá. Abych Ti pravdu řekl, příští rok
mně má vyjít výbor z mé „experimentální“ (fuj) poezie Proměny
světa – svět proměn, dále sbírka Nová země, bylo mi také řečeno,
abych uvažoval a připravoval větší sbírku – výbor z díla.
Jak víš, píšu a psal jsem jak versetem, tak experimentálně (při
zachování významu). Osobně si myslím, že se to nevylučuje. O tomto
záměru nejsou dohodnuté podrobnosti, bylo mi to ústně nabídnuto.
O tom budu muset ještě jednat, protože tu nabídku nemohu
prostě obejít.
Takže zatím Ti mohu nabídnout jednu knížku, o které dávno
sním, která by znamenala přísný výběr mých prací versetem (jak
říká V. Novák: „anglickým“ volným veršem). Od r. 1970 už téměř
jinak nepíšu. (Rané věci jsou v knize Pod kroky dýmů, ale nejen
rané – až do roku 1969 – jsou versety v Krajině her, Blížíme se
ohni, Gordické hlavě, Hře o smysl a některé samizdatové nebo
netištěné, poslední z února t. r.)
Myslím, že by to byl smysluplný výběr. O výtvarném doprovodu
bych zauvažoval (už uvažuju o Otakaru Slavíkovi – je teď ve
Vídni, ale vystavuje tady s novou skupinou, byli jsme kamarádi,
teď už jsem ho léta letoucí neviděl).
Dostaneš také program – pozvánku na moji akci ve Viole (3. 10.
v 18.30), tam budou také uvedeny mé věci ve dvou částech. Posílám
ti program navíc, dej ho Láďovi Dvorskému nebo koho uznáš. A pozdravuj
Milenu, ahoj Emil
P. S. Promiň ten škrabopis – mám stroj v opravě.

Josef Král:
V Liberci 29. 10. 1990
Milý Emile,
ze soboty na neděli se mi zdálo, že jsem Ti zapomněl gratulovat
k sedmdesátinám a abych to dohnal, jel jsem za Tebou do
Loun autem, kterému špatně fungovaly brzdy. Malér celou cestu
visel na vlásku. Najednou jsem se ocitl na břehu Ohře u Křesína,
kam jsem kdysi jezdil na velké tlouště s Radkem Brychtou. Zřejmě
jsem Ti chtěl přivézt jako dárek vlastnoručně chycenou rybu.
Úzkost z budoucí srážky mě ale neopouštěla ani po zbytek cesty.
Jak to dopadlo nevím… probudil jsem se do pršení a sen jako
obvykle zmizel v hlubině. Chvíli jsem zmámeně ležel v peřinách…
Došlo mi, že jsem už tak rozlítaný, že tě minu i ve snu! Před pár
dny jsem se Ti omlouval telefonem, že jsem nestihl Tvůj básnický
večer v pražské Viole. Takhle jsem si svobodu nepředstavoval: ulítanou
a s vyplazeným jazykem!
Kdeže jsou dny v našem domečku pod Dubovou strání věnované
jen psaní nebo malování. A třeba tři dny za sebou! Stejně
nemožné je znovu Ti napsat 35stránkový dopis jako v pětaosmdesátém
roce. Tyhle moje stesky Ti nebudou asi cizí, když jsi mi
nedávno s povzdechem napsal dělám sekretáře svým básním a na
básnění jsem jen lačnej.
Mám radost, že je o Tvé básně takový zájem mezi nakladateli.
Nezapomínej ani na nás, myslím tím na mne a Ladislava Dvorského,
když se teď rozbíháme v obnoveném Severočeském nakladatelství.
Těsné spojení s tiskárnou má nespornou výhodu. Chceme
knihy vydávat do půl roku od odevzdání rukopisu. Dám ti včas vědět,
kdy se vypravím do Loun, abych tak dokončil tu nepodařenou
snovou cestu.
Přeju Ti brzký návrat k psaní básní Pepa