V pátek 21. října jsem jel do jabloneckého  Eurocentra rozjasnit své tváře na koncert k sedmdesátinám Michala Prokopa, a tak jsem byl zvědav, co ještě dovede. Musím konstatovat, že dojetí jsem se neubránil. Framus Five do zaplněného sálu nastoupili  razantně, Kolej Yesterday, Až si pro mě přijdou funebráci a Bitva o Karlův most, kde „má vlasy do půl pasu, k turistům zjevnou náklonnost,“ všechny 30 let staré pecky jsou delší a znějí trochu jinak, protože kytara Luboše Andršta a housle Jana Hrubého mají dlouhá sóla, skladba se nemusí odehrát ve stanoveném čase, ve druhé skladbě se k sólům přidává tenorsax Jiřího Šímy.

Známé, až omleté skladby znějí nově, je v nich zase co poslouchat. Michal Prokop zní pořád stejně jako za mlada, rhythm and bluesové frázování nezapomněl a vždycky zpíval složitější věci. Na pódiu je osm chlapů všeho věku, většinou v košilích, ale  mezi nimi je nejpohyblivější stařičký showman Michal Prokop, konečně má na svoje pohyby, kdy „hraje“ s Andrštem na kytaru apod., dost místa.   Výkřiky naznačí celou tváří, ale mimo mikrofon a během sól naznačuje, že jede s nimi. Vítá po úvodu  obecenstvo, říká že z roku  2006 je deska Poprvé naposledy, to mu bylo 60,  a zpívá titulní skladbu. Ona  má všechno poprvé, nosí dredy, a on  všechno naposledy. Figuruje v tom ženatý chlápek, vztah k šestnáctileté dívce  není jasný. Ve skladbě  Virtuání realita se přidává trumpeta Romana Kubáta, která s tenorsaxem obvykle hraje přiznávky.

 Zloděje času napsal Pavel Šrut a je to definitivně poslední melodie Petra Smejkala, pamatujete, když úctyhodný Smejkal seděl mezi bigbíťáky?   Michal tuto pomalou věc zpívá jemně, tichounce. Písnička, kde se zpívá „někdy sám sobě mydlím schody, láska je protijed,“ je  natažena tenorovým Šímovým sólem.  Deska Sto roků na cestě je z roku 2012 ,  úvodní Zatmění je bilancování, co  všechno zpěvák zažil.  Pohodová píseň se jmenuje Stodolní, je o 400 m dlouhé ostravské ulici, plné hospod a barů,  místo buřta se jí steak v marinádě se saturejkou. Pamatuji se, že pivo bylo o pět korun dražší než jinde. Bohužel, zrovna jsem nic zázračného nezažil, ale je dobré si ve Stodolní  pozpěvovat slavnou skladbu. Poslední věc byla pomalá, Kartáček na zuby, o rozestlané dívce, která se již přestěhovala. Osobně jsem takovou situaci nezažil, ale je mi to zatraceně líto, jsem s Michalem a zamačkávám slzu pěstí. Konec!!?

Ne. Znovu přicházejí!! Michal Prokop byl nedávno s Andrštem a Hrubým v Chicagu na blues festivalu. Hrají Boom, Boom od Johnyho Hookera, Prokop ho zpívá anglicky, jednu dobu hrál Hooker na čtvercovou kytaru, pamatujete? První sólo hraje na housle Hrubý, to jde, opravdu. Opět famózní kytara, sólo na klávesy nenápadného Jana Koláře, za bicími sedí Pavel Razim, basu drží Zdeněk Tichota. Zpěvák  to nakonec rozjede a přídavek skončí.

Skladba V baru Krásný ztráty se  hraje zpomaleně, sloužila pár let jako upoutávka Prokopova televizního pořadu, dlouho jsem ho  sledoval. Definitivně poslední věc se jmenuje Noc je můj den, text složil Miki Bláha, myslel jsem, že pochází z CD Holubí Dante, ale je z Města Er,  krásná pomalá zapomenutá věc, z doby, kdy jsem si myslel, že ještě všechno přijde.

Michal Prokop zajímá inteligentní lidi od třiceti let výše. Zpívá stejně dobře, ale písničky protáhl, nechává zahrát Jana Hrubého, Luboše Andršta, někdy Jiřího Šímu a vlastně všechny muzikanty, Andršt je mimo jiné kvalitní jazzový kytarista, Hrubý překračuje žánry, a když sólují, pohybuje se nad nimi všemi sám Michal Prokop a dává skladbám šťávu. Držím mu palce.  Žádnou písničku jsem neopomněl. Kdy se Český  rozhlas konečně probere a zařadí  méně znamé skladby?

Otto Hejnic