Dvaasedmdesátiletý architekt Martin Rajniš vzpomíná na svůj nestandardní život, jak se nechtěné dítě, které dlouho neumělo číst, stalo světově uznávaným architektem. Spoluprojektoval obchodní dům Máj, obchodní centrum Nový Smíchov a pavilon na světové výstavě ve Vancouveru.
Hlavní důvod, proč jsem si knížku z nakladatelství Argo, 192 normálních stran, 40 na křídovém papíře, koupil, bylo, že jsem kdysi vezl staršího syna Otu do jizerskéno Horního Maxova pro doklady, které vytrousil v Rajnišově autě, a vstřícný a srdečný Martin Rajniš nám krom své chalupy ukázal ještě stodolu, do které foukalo, z latí a napínacích drátů, a vysvětlil nám, že bude učit v Liberci architekturu. Ta stodola mi vyrazila dech, nikdy jsem nic podobného neviděl.

Knížka zdaleka předčila mé očekávání, nebere si sebemenší ohledy, píše například, jak jako prcek v tunelu kousl malou vetřelkyni, která mu sáhla na hračku, za což byl i s otcem vysazen z vlaku.
Matka studovala na francouzském lyceu v Grenoblu, otec byl elektroinženýr, Martina vedli k otužování. První loď měli, když byl na gymplu, jezdil na ní s klukama do školy. V roce 1968 pluli lodí po Evropě a chtěli bojovat. Nějakou lodí jezdil pořád. Uvedl řadu kamarádů, kteří to někam dotáhli. Po škole skončil u Hubáčka a Masáka ve Školce Sialu a s Masákem a Eislerem postavili obchodní dům Máj. Studio Sharpe dělalo po světě výstavy, třeba Expo 86 ve Vancouveru. Roku 1986 Rajniš založil firmu DA, naučil se kapitalisticky uvažovat o penězích a pral se s bolševikem. Ze 17. listopadu ze známé demonstrace má fotku se zraněným okem.
Byl jmenován profesorem na Umprum, vozil studenty po Evropě, po sedmi letech, kdy mezi tím uskutečnil se studenty magickou výpravu na Island, si dal pauzu. Od roku 1997 do 2003 jezdil na lodi a s tereňákem. Se studentkou Kačenkou jel na Špicberky, s Kačenkou a Martinkou na Kavkaz a s malou lodí a Kačenkou přes Atlantik. Byl na výpravě v Bolívii, odkud vyrazili k Amazonce, kterou kus sjeli na piroze. Zaujala mě Nová Guinea, kde jel s Kačenkou, dvěma Čechy a průvodcem za primitivními domorodci a vezli jim prasátko. Obdiv Karavajů a Asmatů sklidily Kačenka a Bára, obě měly dlouhé blond vlasy.
Zaujal ho čínský technický zázrak, vlak maglev jezdící 500 km za hodinu. Zjistil, že v Číně milují tlusté lidi. V Tokiu spali v parku na břehu moře, v cestování si udržoval status baťůžkáře.
Cesta kolem světa měla hlubší smysl, Rajniš se vrátil k samým začátkům, znovu objevuje dřevo, jde o návrat k původní prostotě dřevěných baráků domorodců, kteří neznali pravý úhel. Po povodni udělal v Chrastavě trasbordér, místo lávky. Po Čechách vztyčil různé dřevěné rozhledny a věže, nyní se věnuje nejrůzněji pokřiveným klackům, které váže převážně dráty. Vrcholem Rajnišova snažení je dřevěná vzducholoď Gulliver, umístěná na domy galerie DOXu.
V knize je množství černobílých a barevných fotografií, myslím, že řadě malých by se hodil větší formát. Madalena Šebestová odvedla dobrou práci, představuje nám jedinečného architekta Martina Rajniše bez pozlátka, zajímavého chlapa, přesvědčeného o svojí cestě.
Otto Hejnic