Dvě jednoaktové opery Sergeje Rachmaninova se hrají od 14. prosince 2018 v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Původně se takto hrály v roce 1907, kdy je slavný pianista a budoucí skladatel složil, i když jednotlivé části jsou občas inscenovány samostatně.V tomto uspořádání je režisérka Linda Keprtová dává teprve podruhé.

První opera využívá části Dantovy Božské komedie, její scénář napsal Modest Iljič Čajkovskij, bratr slavného P.I. Čajkovského. Režisérka Keprtová ji ale přenesla ze středověké Itálie do ruského tábora, sbory mají šedivý vězeňský mundur, kolem pasu lano a ešus. Scéna Michala Syrového připomíná baráky, schodiště a mříž, na barácích je napsán azbukou Dantův citát Není většího neštěstí než v utrpení vzpomínat na časy šťastné. Kostýmy Tomáše Kypty pro hlavní hrdiny jsou dlouhé kabáty. Francesca da Rimini, zpívá ji Lívia Obručnik – Vénosová v zelených šatech, je nešťastně provdána za Lanciotta Malatestu – Pavola Kubáně, starého zmrzačeného násilníka s dřevěnými berlemi, který své ženě Francesce vyčítá chlad a znechucení a chvílemi žárlí na svého pohledného bratra Paola – Sergeje Kostova, který si měl původně Francescu vzít. Lanciotto odejde do války a nastraží na dvojici past, Paolo má nad Francescou bdít. Čtou si o Lancelotovi a Guinevře, Francesca nejprve Paola odmítá, je přece vdaná, ale nakonec podléhá a v tu chvíli se objeví rozzuřený Malatesta. Pavol Kubáň přesně vystihl marnou snahu zuřivého manžela, který na berlích vztekle řádí. Francesca se nedává zlomit, lyrický Paolo marně vzdoruje. Operní romantiku sfoukl sadistický Malatesta.
Druhá opera Lakomý rytíř je dílem Puškinovým. Mladý Albert – Sergej Kostov, který uspěl v šermířské aréně, má smůlu, neboť je chudý, protože jeho otec Baron – Pavol Kubáň je hamoun, lakomec. Ačkoli má šest truhlic pokladů, které mu dodávají bohatství a moc, svého syna odbývá, posílá ho za židovských lichvářem – Dušanem Růžičkou, jemuž dluží, ale ten se vymlouvá, opatrně mu naznačí, že by mohl otce nenápadně otrávit a tím by všechno bohatství bylo jeho.To ale syn odmítá a lichváře vyhání. Baron počítá i duše, které si podrobil, cítí se být vládcem všeho, to si promítá do skutečnosti, tři ženy ho dohromady objímají. Albert sděluje Vévodovi – Csabovi Kotlárovi, v lesklém plášti, problém, který má s otcem. Vévoda ho vyslechne a rytíře předvolá, měl dobré vztahy s jeho otcem, myslí, že Albert přehání. Vévoda říká Baronovi, že by měl synovi něco poskytnout, aby ho reprezentoval, ale ten ho přesvědčuje, že ho nehodný syn obelhává, že se ho pokoušel zabít, na to reaguje mladý Albert a obviní ho ze lhaní.
Hraje se ve stejných kulisách, jediné přívětivé místo na scéně je akvárium s růží. Zpívá se rusky. Lindě Keprtové se podařilo vystihnout postavu plnou zla, jako byl Malatesta. Zázračně vypadá glorifikace peněz, jak ji předvedl v Lakomém rytíři Baron. To je postřeh východoevropský, Puškinův, geniální básník těžko měl vesnice s početnými dušemi, nebo Rachmaninovův, jeho otec stačil rozfofrovat svůj i manželčin majetek. Prakticky neexistovala v Rusku střední třída, lidé byli bohatí nebo velmi chudí. V Česku po obsazení Hitlerem začalo pronásledování Židů, kteří ztratili majetky, domovy a mnozí i životy, po porážce Německa došlo k vyhnání 3 milionů Němců, po staletí zde žijících, mohli si s sebou vzít 50 kg, Češi po roce 1948 zatočili s buržoazií, připravili ji o majetek, vzali jí vily a poslali ji k lopatě. Lakomý rytíř, spoléhající na majetek, je postava směšná, ale i tací se vyskytují. Celé představení má spád, krom výborného Pavola Kubáně bych vyzdvihl Livii Obručnik – Vénosovou, Csabu Kotlára i Sergeje Kostova, zvláště v Lakomém rytíři. Orchestr vedený Martinem Doubravským dílo nastudoval bez sentimentu, to si vynutilo celkové vyznění inscenace. Viděl jsem představení z 5. února 2019. Přijďte také.
Otto Hejnic