Básnickou sbírku Jen tak mimochodem napsala dvojice Monika K. Pospíšilová, ročník 1990, narozena v Liberci, a Marek Sekyra, ročník 1974, narozený v Ústí nad Labem. Oba žijí v Liberci, Monika s manželem, Marek s dcerami Malvínou Annou a Vivien Veronikou, oba jsou zaměstnáni v liberecké Krajské vědecké knihovně. Kniha byla představena v Liberci, 13. února v 18 hodin, v Krajské vědecké knihovně.

Monika knižně publikovala kratší prózu, např. Pole v antologii českého hororu, je recenzentkou a překladatelkou webového portálu Kukátko.cz. Marek se věnuje regionální literatuře, společně s Otokarem Simmem knižně vydali antologie starých německých autorů z Liberecka pod názvem Ještědské květy, Jizerské květy, Frýdlantské květy a Ploučnické květy. V roce 2007 mu vydal KAL sbírku Modré hodiny, v roce 2010 studii Máchovské mýty a omyly a v roce 2011 sbírku Úvozy. Ilustrace Monice K. Pospíšilové nakreslila Adriana Kocianová, jsou to slečny s velkýma očima. Grafickou úpravu, obálku a další ilustrace sbírky vytvořil Štefan Škapík. Knížka má 96 stránek malého formátu, vydal ji KAL, Kruh autorů Liberecka.
Knihu zahajuje Monika Kozáková Pospíšilová částí Jen…, v níž jsou básně z let 2006 – 2015. V básni Vodní víla Vzpomínky prolévá čajovými lístky, o síto bázně tříští příměs naděje. Tíživé city klesnou za chladného mlčení, na dně v objetí víly spočinou – a v šálku tiše odezní. Marek Sekyra kontruje v Mimochodem 1(2003 – 2007) básní Tak dlouho: Tak dlouho jsem střásal hrušky, až se mi sandály rozlomily, a teprve pak jsem si všiml – čar na dlani svého dítěte. Na ústřižku staré fotografie – kus dřevěných dveří do zahrady – a průhled do zeleně – kdesi v mé snové krajině. Sekyra pokračuje Popelem z Hlohu, z let 2012 až 2016: Vrať se mi – nečekaně – jak to jaro, v které již nedoufáme. Monika K. Pospíšilová píše v bezejmenném cyklu v roce 2018 např. báseň Ještěrka: Tápeš mělčinou kluzkých cest, kde stopy pravdy smývá čas. V kápi bezmocných citů ďas, že zase předstírat máš. Nás. Marek Sekyra v Mimochodem 2 (2008 – 2011) má básničku Zabolíto: Již stahují se mračna – nade mnou – či nad horami? Mé dcery rostou – jak z jejich vody – a nedrží se sukní mámy. A nám je líto. Zabolíto. V Mimochodem 3 (2012 – 2013) se mi nejvíc líbí krátká báseň Rosná: Jsi rosná, i když pálí slunce, jak spadlé listí javorů, smáčím v tobě jak ruce v tůňce – svůj chtíč, jenž stoupá nahoru. Poslední částí sbírky je oddíl Tak… (2016 – 2018), kde Monika K. Pospíšilová píše v básni Slabikář: Zíráme spolu skrz – omamnou propast záře, a světíme si svorně – každý sám, že místo po prsu – ručky přes displej šmatají, pak má-ma-má-mo-bil, o pár chvil později, nový slabikář-vyčte jim z tváře.
Pokusil jsem se vystihnout to společné. Monika K. Pospíšilová vystudovala na TUL filozofii humanitních věd. Hrne se do světa, vidí vše v jasných barvách. Nezařadil jsem básně, kdy srdce mluví. Bude jí devětadvacet, dítě se trochu neohrabaně dostává do veršů. Protihráčem je jí zatím manžel, …že zase předstírat máš. Nás. Zatím patří k nádherné generaci přicházejících, které se všechno daří. Uvidíme příště.
Marek Sekyra vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština – dějepis. V Liberci pracuje od roku 2002, nyní vede Všeobecnou knihovnu. Je mu čtyřicet pět let. Na fotkách má většinou hlavu vztyčenou. Rozhoduje se podle sebe. Je to opravdu básník, ale ve své skromnosti je podceňovaný. Se Simmem rozžehli světlo nad starým německým Reichenbergem, objevili řadu zapomenutých autorů, což ocenil málokdo.
Knížka Jen tak mimochodem se bude dobře kupovat. Koupí si ji čtenářky Kukátka, kvůli kamarádce Monice, a budou si i v dospělosti číst verše, které napsal Marek Sekyra.
Otto Hejnic