Dostojevského román Běsi do divadelní podoby upravil a režie se ujal Dodo Gombár. Libereckou inscenaci v Šaldově divadle jsem navštívil 28. února 2019.
Hraje se obráceně, diváci sedí na jevišti, dívají se do hlediště, početné jsou v něm figuríny v životní velikosti, v počátku sedící na sedadlech. Výprava Terezy Kopecké slouží k zastření konkrétního času, vedle složitého kostýmu, vycházejícího ze smokingu, do kterého je oblečen Š. T. Verchovenskij, a nadčasového kostýmku V. P. Stavroginové, je tu nápadná krinolína J. M. von Lembkeové, apartní červenobílý kostýmek L. N. Drozdovové a blyštivý smoking a žlutá paruka P. Š. Verchovenského, a ryze současný teroristický oděv a černý plnovous I. P. Šatova. Čtyři muzikanti jsou na balkoně.

Minimalistickou hudbu složil Robert Mankovecký, nastudoval ji Dalibor Tuž. Prostorem se proplétají dva tanečníci, Jaroslav Kolář a drobná Kristýna Petrášková, jako marní svědkové čistoty. Režisér Dodo Gombár použil všechny prostředky, které mu liberecké Divadlo F. X. Šaldy dalo, aby se vyrovnal s tématem Běsů, jež před stopadesáti lety nastolil F. M. Dostojevskij.
Šedovousý Štěpán Trofimovič Verchovenskij – Martin Polách vypráví, že až se uzdraví, hned začne psát, ale už si ho málokdo všímá, a tak odjíždí s Varvarou Petrovnou Stavroginovou – Markétou Tallerovou z hlavního města na její venkovský statek, kde bude vychovávat jejího syna Nikolaje Vsevolodoviče Stavrogina – Jana Jedlinského, který se po čtyřech letech vrátil. Verchovenskij je starý snílek, na kterého se pomalu zapomíná. Sěžuje si, že ho vystrnadili mladí, kteří razí zase svoje vidění světa. Jeho dlouholetá přítelkyně Varvara Petrovna myslí, že život bezpečně zvládne. Objevují se dva synové: Petr Štěpanovič Verchovenskij – rtuťovitý drobný Tomáš Váhala v žluté paruce a blyštivém smokingu, který s přehledem otci vysvětlí, že je sebestředný a samolibý trouba, a sebejistý, až arogantní Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin, který si dělá co chce, neplatí pro něj zažité konvence, ale brání se přiřazování k místnímu revolučnímu kroužku, do kterého ho chce přivést Ivan Pavlovič Šatov, ještě bez výbušnin na těle. Matka hezkého vysokého syna chápe, ale jemu je to jedno.Matka se také snaží namluvit Š. T. Verchovenského Lizavetě Nikolajevně Drozdovové – Barboře Bezákové. Smršť pocitů, kterým Š. T. Verchovenskij podléhá, je důsledkem bývalého vztahu učitele a žákyně, ale čilá Drozdovová zanechává flirtování a utíká za lepším. Maria Timofejevna Lebjadkinová – Veronika Korytářová těžce snáší opilého manžela Kapitána Lebjadkina – Zdeňka Kupku. Liputin – Tomáš Impseil a Virginskij – Tomáš Holý nic nechápou, ale činí se. Mladý Verchovenskij se snaží starého Alexeje Nilyče Kirillova – Martina Stránského přinutit k dehonestujícímu podpisu. Nejzáhadnější je Darja Pavlovna Šatovová – Karolína Baranová, chvíli působí jako boží posel, za chvíli se projeví jako čistokrevný cvok, který oslovuje neexistujícího muže. Stavroginová dává svému starému příteli Verchovenskému dost peněz, aby šel pryč a mohl slušně žít, ale Verchovenskij peníze bere jako urážku, nechce se nechat živit. U Čechova, který se podobným tématem zabývá později, je markantní nedostatek peněz, ten u Dostojevského nehraje roli.
Dostojevskij v Běsech ukazoval, kam až se může lidstvo dostat bez Boha. Dodo Gombár ukazuje stav, kdy je to více méně jedno. Prakticky nevíme, co chceme. Není to tragédie, proti některým výstřelkům mladých státní správa zakročí, hejtman Andrej Antonovič von Lembke – Jaromír Tlalka křičí, že takhle to nenechá, ale prakticky proti tomu jde udělat jen málo. Jeho manželka Julie Michajlovna – Štěpánka Prýmková doufá, že nějaké místní revolucionáře potká a pohovoří s nimi, což hejtman trpce snáší a chce ji zatknout jako první. Kněz Tichon – Ladislav Dušek měl v době Dostojevského mnohem větší vážnost, dnes ho slyšíme, ale nebereme ho vážně. Prchající syn Stavrogin si bere s sebou potvoru Drozdovovou, proběhnou balkony a zmizí v chodbě.
Režisér Dodo Gombár vytvořil nám známý svět, je tu hejtmanka von Lembkeová v rokokové krinolíně i vousatý Šatov, oblečený jako sebevražedný útočník Islámského chalifátu, kapitán Lebjadkin v esenbácké uniformě a další, všichni dohromady představují skutečnost, které rozumíme jen částečně. Režisér Gombár nám přinesl klíč, jak ji můžeme chápat. Vznikla inscenace, nad kterou se musí přemýšlet. Určitě stojí za zhlédnutí.
Otto Hejnic