V sobotu 13.dubna se konalo v Jablonci severočeské kolo Porty. Můj brácha Jirka  mi řekl, že se zúčastní, po jedenácté hodině vystoupil  v Liberci na autobusáku, po dvanácté jsme byli v klubu Na Rampě, vylosoval si sedmičku, ale zároveň mladá paní z pořádající agentury Kokos řekla, že je účinkujích moc, a proto se začne hrát hned v jednu. Zavolal jsem to manželce, ta řekla, že hned běží na tramvaj,  ale vystoupení stihne asi těžko.

V baru vedle Rampy zněly úryvky písniček,  vlevo vzadu seděla parta, autoritativní vousáč něco zdůrazňoval, houslista  zkoušel svoje trylky, pobrukovali všichni. Pamatuju Porty, kde zpívaly desítky zpěváků, kolem nich postávali nadšení posluchači, utajený vztek doutnal pod melodiemi, komunismus se pomalu rozpadal.  To už je ale dávno. Všichni dnes mají  kytary ve futrálech, jsem zvědav, za co budou vlastníci elektronických ladiček bojovat. Brácha si vezl kytaru a malé combo.

První na řadu přišla Zuska, asi třicetiletá pohledná dívka, zpívala znělým altem, jednu písničku českou, připomínala mi Joni Mitchell, dostala od konferenciéra cenu, CD nějaké skupiny. Druhý zpíval Tom Hejkal, 17 let, měl kazuele, ukulele s přilepeným kazoo, řekl, že zpívat neumí, a měl pravdu. Třetí byly na řadě Mačky, dvě holky, napůl slovensky kočky, napůl kovové pomůcky pro horolezce,  zvládnutý společný zpěv, slušná kytara, horší flétna, je mi 22 let, žiju si svůj svět, hrají spolu 6 měsíců.

Zdravím Zbyška Sadílka zvaného Sádlo, znám ho z libereckého Godyho memoriálu, je pouze jeden z pěti porotců, konferuje Jarda Halíř. Čtvrtého soutěžícího nikdo neznal, Pavel Andok dělá v Praze, bydlí u Děčína v Rychnově, zpívá svoje písničky o mechu a kraji, který má rád, zpívá o zbouraném kostelíku. Je to samorost a svým lidem se líbí. Dorazila má žena.

Přes třicet bude také Danielu Razímovi, je jako bretaňský námořník, ale nemluví francouzsky, jak by se zdálo z první skladby. V druhé písni Na Ořechovce ukazuje  slečně pražskou nóbl čtvrť,  v poslední líčí dům Paula Gauguina na Tahiti. Má nad písničkami nadhled, hraje a zpívá s jistotou.

Sedmý je Jirka Hejnic, místo oblíbenější basičky vytáhl akusickou kytaru,  klávesistu, akordeonistu a zpěváka Michala Filinu nechal doma, poprvé na veřejnosti slyším Červenou. Pomalej línej proud zpívá ještě pomaleji, a najednou přestane a ptá se mne z pódia: „Brácho, jak to je?“ Já ale zrovna tak nevím, listuji v notách a textech, které tu nechal, až se ozve: „Už to mám,“ a zpívá dál. Třetí pecka Smíchovskej pivovar, jak je to krásný před  Vánoci se zapomenout v hospodě, znamená jakýsi  gól  útěchy.

Mladý vlasatý Tom Doktor má  téměř dokonalý hlas, dobré frázování, ale v českém textu zpívá o Rýmičce jako o světovém problému. Anglicky pak zpívá píseň z muzikálu Jesus Christ Superstar, ale jméno autora by zapomenout nemusel.

Tom  Neuman nic neumí, rovnou to říká. Učitelka na piano bohužel onemocněla, tak vypomohla  Marcelka Jandová, zpívá česky Vlasy, jak je trapný bejt plešatej. V osmnácti, nebo kolik mu je, je to síla, ale později to už tak vážný nepřijde.

Desáté pořadí má Jan Sviták, zpívá pod jménem Jinotaj, určitě je mu nad třicet, řeže do kytary, zpívá  jako o život, jen anglicky, bohužel, ale v žilách má dospělý rock, chybí jen řízná bigbítová kapela.

Jedenáctá je Freak Zóne, jednoduchá kytara, basovka a bicí, ale nad nimi je ostrý hlas zpěvačky. Na mne je muzika moc jednoduchá, ale energie zpěvačky žene muziku vzhůru.

Blue Apples, modré švestky, jsou dvanáctí, původně spolu tancovali country tance, banjo, foukačka, housle, druhá kytara, mandolina a ukulele s basovými strunami, které obhospodařuje jediná žena, to dohromady dává bluegrass, pokojová kapela si vyzkoušela živé vystoupení a dobře to dopadlo.

Kapela Kelt má svoje písně a popěvky, zpěvák je výborný, zpěvačka také, flétna blbne, na housle a cello hraje profík, ale proč většinou obhospodařuje jakési bicí? Když na stejný nástroj už jeden člen hraje?  Je to neurovnané, vystoupení jim nevyšlo, ale je to parta s největší budoucností.

Spíkr Jarda Halíř žene představení kupředu, vítá Petru Ouhelovou, která  soutěží pomalu všude. Zpívá čistě, jenom anglicky, na kytaru hraje bez potíží.  Snad by se dostala do company, ale to by musela na casting do Prahy.

Poslední účinkující je kapela Větrno, hrají spolu od roku 1985, dva chlapi, tři dámy.  Objíždějí staré štace, festivaly a jiné letní akce. Zahráli čtyři písně do soutěže, pak si dali pauzu, porotci odešli do zákulisí, a na závěr zahráli pár skladeb. Věděl jsem, že kvůli zatmění mysli bratr nikam nepostoupí, tak jsem zůstal klidný.

Porotci  rozhodli takto : Nejlépe hrál Tomáš Doktor, nejlépe zpívala  Anička Pešková z kapely Freak Zone. Nejlepší melodii měla skladba Na Ořechovce Daniela Razíma, nejlepší autorskou skladbou byl Smíchovský pivovar Jirky Hejnice. V divácké soutěži vyhrál Pavel Andok a kapela Blue Apples. Nejlepší dva, kteří postupují do Ústí n L., jsou Jinotaj a vítězné Větrno.

Brácha dostal  diplom, struny, řemen na kytaru a  hlavně pamětní půllitr s nápisem Porta, s datumem a s vyobrazenou kytarou, ten  mu budou v Příbrami muzikanti  závidět. Šli jsme večer na Ondřeje Hejmu, pokladníkovi se naše hraní nezdálo, ale když  Jiří vytáhl diplom,  dal nám dva lístky za 50 Kč.

Jablonecká Porta se mi líbila, i když  o krajině  zpíval jen jeden kluk. Překvapil mě výběr textů osmnáctiletých, nic závažného se jich netýká. Vadí mi někdy používání angličtiny ve vlastních textech. Zpěvácká soutěž jako je Porta ukazuje, že zde vyrostla řada zajímavých interpretů.  Myslím, že o některých  účinkujících ještě později uslyšíme.

Otto Hejnic