Dirigentem opery Il Trovatore, jak se nynější představení Trubadúra, zpívané v italštině, nazývá, je Martin Doubravský, režie se ujal slovenský režisér Peter Gábor. V libereckém divadle je to od roku 1945 čtvrté nastudování, nejvíce se od předešlých liší scénou Michala Syrového.
Tíha příběhu je temná, černé ohořelé obrovité trámy na zemi ležící i ve vzduchu zavěšené, stejně jako oblečení mužského a ženského sboru, i přítelkyně Inez – Věry Poláchové,  i vyprávějícího Ferranda – Pavla Vančury,  všichni v černém, s výjimkou bíle oblečené Leonory, zpívané Lívií Obručnik Vénosovou, a  světle oblečeného Manrica – italského pěvce Paola Lardizzoneho. Také kostýmy Tomáše Kypty spíše připomínají sci fi filmy než konkrétní historickou epochu. Další novinkou je, že jednotliví pěvci, kteří spolu zpívají, jsou spojeni  pruhem světlé látky, jež slouží jako pouta, zápasící k sobě přibližuje i oddaluje, úzký pruh světlé látky vytyčuje i prostor na scéně. Všichni mužové sboru jsou vybaveni dlouhými  dýkami a někteří soudobými velkými  svítilnami. Je obléhán hrad.  Krom postele, která se snese na provaze, není ve hře jediná pojmenovatelná rekvizita, snáší se velký kruh nebo podrápané zrcadlo.

Prvotní touhou hraběte Luny – Jiřího Rajniše ml., je objevit ztraceného bratra, případně pomstít ho. Další motivací je bezbřehá láska hraběte Luny    k Leonoře.  Ta však  miluje romantického trubadúra  Manrica, který je, nebo není synem cikánky Azuceny – Petry Vondrové, jejíž matka, neprávem upálená na hranici, chtěla, aby se dcera hraběti pomstila. Azucena hodila omylem na hranici  svoje malé dítě, nikoliv hraběcí, to si nechala, a do dospělý Manrico pak  prožívá lásku k Leonoře.

Zapomeňme na otázky, co je a není pravděpodobné, stávající Il Trovatore  je skutečný jako Barbar Conan, díky cikánce Azuceně přichází toužený, a přece vymyšlený svět. Proto asi v první řadě seděla pětice dívek kolem patnácti let. Takovou lásku nikdy nezažijí, ale je hezké o ní uvažovat.  Co zabralo roku 1853 libretistům Salvatoru Cammaranovi a  Leonu Emanuelu Bardarovi, zabírá v epoše, kdy každý má svou pravdu, ještě lépe.

Není na co se vymlouvat.  Leonora perfektně zvládá svůj part plný touhy a zběsilosti, na hranici smrti.  Udělat něco, co naruší obvyklou úroveň, to je pláč i touha něco napravit, přiblížit se k obrazu minulému. Syn Azuceny, je jedno, že adoptivní, řeší starou lásku, znovu živou a krásnou.  Hrabě Luna se mrzce mstí a neví, co ho čeká.  Ruiz Dušana Růžičky, starý cikán Anatolije Orla a Posel Hynka Granii dotvářejí  prostor plný velkých vášní. Ty hřmí v zajímavém Manricovi, italský tenorista zní  trochu jinak, než je u nás zvykem, je rozpoznatelný. Jeho  láska Leonora odvádí špičkový výkon, hrabě Luna je nezvykle zásadový a velkou roli precizně zvládla Azucena, která má pohnutý osud. Mé neškolené ucho nezaznamenalo žádnou chybu, mužský sbor na začátku zněl hezky, objevil jsem v něm několik nových tváří. Hrabě Luna byl rozhodný,  čarodějnice Azucena zasluhuje upálit. Dirigent Martin Doubravský se s populárním Verdim popasoval výborně, Il Trovatore bude na jevišti Divadla F. X. Šaldy jistě několik let.

Premiéra se konala 8. března, zhlédl jsem představení 12. května. Rytírna, která mi vadila při minulém nastudování v roce 2006, se zde stala zářným plusem, na divadle je možné, co je jinak nemožné. Žánr fantasy lze pozorovat delší dobu v kinech, poprvé jsem toto viděl v tak ryzí podobě na jevišti, Il Trovatore jednoznačně vyhrává. Zazpíváno i zahráno je to báječně a Trubadúr patří mezi nejslavnější  Verdiho opery. Přijďte se podívat. Divadlo nechalo skutečnost spát, nyní  se vrací k horoucím  pocitům.

Otto Hejnic