Tentokrát jsem zvolil neděli 19.května  2019, nad Frýdlantem pálilo slunce, zaparkoval jsem u Lidlu a šel s ženou na náměstí, kde se konal tradiční trh. Zaplatil jsem 2 x 100 Kč, dostali jsme náramek, kolem nás kypěl slavný den, lidi, účinkující i diváci, si sedali na lavičky před radnici. Nad náměstím postával kovový Valdštejn a pod jeho nohama dozníval dávný rej, krásné dámy ve drahých kostýmech, pánové v kloboucích s pérem, rok 1630, a  měšťanostové z Zittau, z Polska i místní z roku 2019. Kupci se dostavili v  hojném počtu, někteří v duchu doby.  Žena řekla: „Všechno máme, není kam hrnečky dávat.“  Luky a šípy bohužel nemáme, ale vnoučata byla jinde. Sobotní vřava pominula.  Koupil jsem si pivo za třicet korun, stánek uprostřed náměstí nabízel jídlo, bramboráky, koupil jsem dva  zelňáky. Před radnicí vystupovali dva žertéři, pak orientální tanečnice z Ambrosiany.

V minulé době jsem všechno chtěl zachytit a předat, hlavně bitvu, která se u  Frýdlantu sice nekonala, ale město Frýdlant, jeho hrad a zámek, něco podobného potřeboval, pohraniční město pod horami, kousek od Polska a Německa  slibovalo potřebnou kulisu. Sledoval jsem všechny historické parády, od gotických bitev po prusko – rakouskou přestřelku. Představoval jsem si, že si nechám vykovat dlouhý kord a spolu s ním nastoupím k místní skupině, na  výročních trzích srdnatě bojující, ale to bych s kordem v ruce strávil většinu  sobot a nedělí, s lidmi, které neznám.

Valdštejnské slavnosti zhmotnily věk, o kterém jsem snil, třesk kordů, rány z mušket, válku jako záležitost profesionálních žoldnéřů, kterým veleli švédský král Gustav Adolf a císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Letošní událost se týkala třicetileté války, zkušení Švédové dobývali Norimberk, početně silnější, ale nevycvičená císařská armáda se bránila.
Pamatuji se na první bitvu, kterou jsem viděl, všechny pluky jsem měl pojmenované, mušketýry se Saska, těžkou jízdu kyrysníků, měli helmu papenheimku, přední kyrys, kryjící jim prsa, dvě bambitky v pouzdrech na sedle a kord pro přímý boj. Lehkou jízdu představovali arkebuzíři, vyzbrojení krátkou puškou, arkebuzou.  Vedle mušketýrů bojové řady také tvořili pikenýři, několik  metrů dlouhé kopí zabraňovalo útoku jezdců a sloužilo jako zbraň při útocích na mušketýry, protože muškety se nabíjely zepředu, nasypáním střelného prachu do hlavně, po něm následovala olověná koule a vše bylo třeba náležitě utěsnit,   přiložit hořící doutnák ke zbrani, až pak mohla vyjít rána, a pak bylo nutno hlaveň ještě vyčistit.
Letos jsem udělal rozumnou věc, šel jsem hned za prvním oddílem a  posadil jsem se za prvními  diváky na kraj řady, pár metrů vedle komentátora bitvy.  Pamatoval jsem si z první bitvy bláznivé fotografy, kteří kvůli záběru vnikli na bitevní pole a fotili, jak se kouří z hlavně.
Slastný okamžik, kdy jsem prvně viděl žoldnéře s mušketami, zmizel, píšťaly a bubny vedly  pluky do bitevního pole. Díval jsem se na armády s pocitem, že to asi takhle bylo. Děla stála nahoře a střílela, že z hlavní létá jen papír, nevadilo, nejdůležitější byly hromové rány a kotouče dýmu. Mušketýři stříleli v salvách, markytánky, které si nechaly ve stínu džbány s vodou, vyběhly k prvním raněným. Bitva byla vedena kolmo, střílející mušketýři postupovali, pikenýři zamířili svá kopí do mušketýrského šiku. Oddíly pěchoty objížděla na koních desítka jezdců, chtěla narušit sestavu pěšáků, ozvaly se výstřely, sklonila se dlouhá kopí, nakonec jeden kyrysník s koně sletěl, zbylí jezdci kolem pevného šiku objeli a vraceli se.
Vše řešil Albrecht z Valdštejna, vyjednával podmínky příměří, švédský král byl proti, ale Valdštejn nakonec slavně zvítězil, dva roky před svým koncem v Chebu, čtrnáct let před koncem třicetileté války. Bylo to stejné jako na rytině z té doby. Nakonec vévoda  všem bojovníkům poděkoval a pak, za zvuku bubnů a píšťal, vyrazili dolů do Frýdlantu. Vévoda vezl na koni před sebou kluka, který se těšil, jako já dříve, že si jednou vezme kord a pojede do další bitvy.

Byl to fajn zážitek.

Otto Hejnic