Zůstal jsem v Liberci, proto jsem mohl jít 19. července od 19 hodin na Mišíka. Bílé židle na zahradě  v Lidových sadech byly číslované, spousta diváků byla na dovolené, tak jsem si koncert letně užíval. Předkapelou byli mlaďoši, říkali si Peanus, hráli s odpichem, na baskytaru Tomáš Valenta, za bicími seděl Vasil Matěcha a sólovou kytaru držel a zpíval asi šestnáctiletý Vladimír Myslivec, řezal do toho pěkně, hrál jako o život, zpěv šel trochu stranou. Občas po vydařeném sóle někdo zatleskal, zběsilá sóla se hodila, zvlášť když měli přidat ještě jednu, ale dlouhou skladbu.

Vladimír Mišík zpíval v brýlích, okamžitě si sednul, rozhodil bílé vlasy a spustil známou „Šmajdáky, repráky“,  aby jako druhou dal „ Ztracený podzim“ z poslední desky. Mišík hraje svoje koncerty, aby předvedl něco nového, proto zpíval Ztracený podzim, žertuje o důchodcích. Dívám se kolem sebe, šedivé barvy prosvítají na vlasech a vousech, paní a pánové se nohama trefují do taktu. Jediní opravdu mladí přišli, aby potěšili rodiče. Nebo sebe?  

Následuje velikánská věčná „Večernice .“ Mišík ji zpívá jako vzpomínku, bylo to strašně dávno, hořeli jsme, plameny spalovaly pochybnosti, ale i teď staré oharky stále žhnou. „Sladké je žít“ rezonuje v mých nadšených, i když trochu nejistých bluesových aplikacích. Doufal jsem, ale upřímně řečeno, marně. „20 dkg duše“ se taky jmenuje  liberecká mišíkovská retro kapela, pozval ji na panáka.

ETC  je mašina, která pluje vlastním prostorem, ať v ní hraje, kdo chce. Stávající kytaristé, Pavel Skála a Petr Kulich Pokorný si předávají sóla, Jiří Zelí Zelenka je přistřižený, ale přesný,  koncert jsem už viděl, ale nový houslista Pavel Novák se chytil, hraje mnohem častěji, Vláďa Pavlíček na baskytaru věčně nosí něco na hlavě. Kapela jede bez ohledu na nemocného zpěváka výborně, písničky se natahují.

„Když se kouří konopí“ zpívá sedící sólista s bývalým požitkem.  Vzpomíná na Olina Nejezchlebu, který  složil pecku „Byl jsem dobrej, dobrej, živil jsem se smíchem“, ale do písničky se ozývá „starej“. Chvíli hraje na kytaru, chvíli ne,  vzpomíná na mládí. „Až jednou přijdeš na jednohubky“, děvče se tenkrát nedostavilo, ale zůstala po ní písnička. Před ní zazněla převzatá píseň Pro nalezené harmonium, taky zpíval Pavel Skála, celý večer se na to těšil. Ve skladbě „U nádraží“  se zpívá  „jenom odjíždím, já nezanikám,“ text  napsal Josef Kainar. „Páteční cajun“ složil nepřítomný basák Jiří Veselý, zpívá se o neohrabaném tanci v dřevěné boudě. „Baladu“, kde se zpívá o člověku a  přízraku, znám, je z hojně citovaného alba Ztracený podzim. Na samotný závěr zazněl Mišíkův a Kainarův Obelisk.

Po koncertu  mě vzal fotograf Petr Šimr domů autem. Petr vzpomínal, kdy prvně Mišíka viděl, tenkrát hrál s Blue Effectem, já jsem ho prvně zaregistroval v nějakém pražském klubu, od té doby ho poslouchám. Ještě alespoň jeden koncert bych chtěl slyšet.

Otto Hejnic