9. října 2019 jedu do libereckých Lidových sadů na koncert Radůzy. Dostal jsem šestou řadu, lístek někdo vrátil, měl jsem pódium jako na dlani.

První přišla celá v černém a s harmonikou Radůza, řekla, že nesmíme nic nahrávat, a spustila na harmoniku písničku Větře, duj. Pak hrála písničku o dědkovi a cibuli a třetí byla Víra, naděje a láska. Dostala nás do zvláštního stavu, přenesla nás jinam, na zablácenou cestu, kde se odehrává to podstatné. Venku pršelo, to duchu koncertu vyhovovalo. Radůza má energický alt, je to ženská, která má v sobě vnitřní  sílu, nedá se. Podíval jsem se kolem sebe, bylo narváno, ale převažovaly dámy všeho věku, pár jich šlo s doprovodem, většina buď sama nebo s kamarádkou. Radůza je první folková zpěvačka, kterou si ženské publikum hýčká. Připomíná mi bájnou cestovatelku, hledající dobrodružství, s párem těžkejch bot, zatímco ostatní volily na pláže vhodné plavky a opalovací krémy.

Doprovází ji dvojice multiinstrumentalistů, Josef Štěpánek hraje na baskytaru, elektrickou kytaru, zpívá vokály, Miloš Dvořáček je bubeník, hraje na klavír, foukací klávesovou harmoniku  a  zpívá. Poslední peckou, kterou Radůza vydala, je trampsky zaměřené CD Muž s bílým psem, z něho je skladba John Wood a stará zlidovělá Tam za mořem piva, tam zakázali práci, které Radůza předělala text, zpívá se Tam za cukrovou horou.

Radůza je schopná skladatelka, přesto se nestydí přiznat i své nezdary – např.složila pro film píseň Skalák, je to o lezení, je  v ní zmínka o sedmičce, stupni obtížnosti, ale písničku jí nevzali. Škoda. Také dobrá se zdá být úplně nová skladba, čerstvě složená, kde se zpívá o nebi. Radůza mluví anglicky, fracouzsky, italsky, polsky a rusky, její specialitou jsou texty dvoujazyčné, zpívala De Nimes, kde je refrén francouzsky, jsou  z ní cítit cizí země, které navštěvuje.  Vzpomíná na  dědu, konkrétně  třeba …na čápy, který jsou nesmrtelný.

Radůza zpívá Jsou věci, kterým se nemůžeš vyhnout, za pár let na trampské desce konstatuje Někdy nastane čas se vším se smířit a žít. Předtím ale jsou autentické zážitky z cest, kdy je …každej druhej tuhej. Z koled, vydaných v minulém roce, zpívá  krásnou baladu Madona a Botticelli.

Při přídavku Jednou to pomine Radůza dává hlas spokojenému publiku. Pak ukáže, jak se hraje na ukulele, a nakonec skladbou Dívka z hor, která se nečeše, se Radůza se Štěpánkem a Dvořáčkem rozloučila. Většinou hrála na harmoniku, na piano, na akustickou kytaru, jedinou písničku zpívala bez nástroje, vlnila se v rytmu.

Bohužel, naše velká rádia ji hrají málo, nebo nehrají vůbec. Zdá se, že se Radůza uklidnila, minule zpívala Na Ještědu, kdy do kopce se vrhne, navzdory špatnému počasí, teď už zpěv nepřechází do křiku. Má za sebou dlouholetou zkušenost s médii, ale není jí to moc platné. Napadá mě úspěšnější Jarek Nohavica, který ovšem má vedle Komety a dalších oduševnělých písní za sebou proklamovanou lásku k Ostravě, k Baníku a k Těšínu, není mu cizí humor, ten si  své ctitele už dávno našel. Radůza zatím zůstává menšinovou zpěvačkou, ale pevně věřím, že její čas přijde.

Otto Hejnic