Divadelní text Milana Kundery podle osvícence Denise Diderota byl od začátku na české scéně uváděn jako text někoho jiného, nezakázaného, konkrétně  Evalda Schorma. V Činoherním studiu v Ústí nad Labem ho v režii  Ivana Rajmonta nastudovali  Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Vzniklo jedinečné, nezapomenutelné představení.

V Liberci, kde se opravuje velké Šaldovo divadlo, jsem viděl Jakuba a jeho pána  14. října v Malém divadle. Mladá generace chce znovu zopakovat střet staletí, střet Diderota a Kundery. To vystihuje scénograf Milan Popelka plným nákupním košíkem, který veze sluha Jakub, nad šikmou plochou, na níž se hraje, je zborcené pouliční osvětlení a na něm se věší obraz nahé dívky, pod ním je halda odpadků. Kostýmy  Zuzany Mazáčové – kožená Jakubova bunda a triko s vyobrazením Kundery nebo pánova nadčasová vesta, dlouhý kabát a okruží, připomínající osvícenství, ukazují titulní dvojici, zarostlého Jakuba, Tomáš Impseil, a jeho dlouhého pána, Zdeněk Kupka, uprostřed historek. Stále se opakují první zážitky, např. otec nachmeleného Jakuba zbil a ten se okamžitě nechal naverbovat do armády ap.

Natvrdlý pán, fascinovaný dlouhýma nohama a velkým dívčím zadkem, poslouchá řeči svého sluhy a během své cesty, po střetnutí s vnějším světem, začíná chápat jeho zákruty. Hostinská, Michaela Foitová, nese víno, vypráví jim starý příběh a nechce se nechat přerušit. Teprve hotový příběh má správnou patinu, aby mohl být vyprávěn ostatním, a teprve po jistém čase situace dostávají správné grády.  

Starý otrapa, Jaromír Tlalka, s bílým chomáčem paruky, znamením  šlechtictví, posílá svého syna Mladého otrapu, Petr Hanák, s čírem na hlavě, za pofidérním štěstím. Matka Agáty, Štěpánka Prýmková, má na kraji města veřejný dům, Agáta, Eliška Jansová, na vnější popud předstírá, že je církevní osoba, pány odmítá a tváří se cudně. Justina, Barbora Bezáková, vzdoruje. Rytíř  Saint- Ouen, Jan Jedlinský, s bílou parukou, má bandáž jako hokejový brankář, je největším přítelem pána, přiznává svou vinu, ale rád ji napraví.

Dámy mají vylepšené účesy a barvité kostýmy, jsou  schopné povídat cokoli, co se jim bude hodit.  Fascinující je jazyk, „diplomatická“  řeč postav, říkajících  opak míněného.

Svět se za  200 let nezměnil, důkazem je tato nadčasová férie.  Jakub a jeho pán budou pokračovat ve své pouti, i když  komunismus padl a doba je jiná.  Režisér Petr Veselý vykresluje  příběh po svém, hořce rozumný Jakub a věčně nadšený pán půjdou spolu a po nich další, tak jako se po čase střídají Hamletové u Shakespeara. Česko – francouzský světový autor Milan Kundera hru napsal jako svůj předčasný epitaf. Představení je  výborné, skvěle zahrané, i když se od Rajmontovy inscenace liší. Nenechte si ho ujít.

V Šaldově divadle možná bude zlacení trochu překážet.

Otto Hejnic