Byly to naprosto bezvýchodné dny. Z mlhy čouhala jen špička těžní věže Petra Bezruče. Ráno mě vzbudilo kopnutí do pelesti postele. Nazrzlý Milan se nepřítomně culil: „Čiloušovi se už po tobě stejská.“

„Láska nehněvaná není milovaná.“ Sáhl jsem po knížce spadlé na zem.

Milan dělával zkoušky za dvě, ale já byl intelektuál. „Je to docela tolerantní asák, ale taky by ti nemusel dát zápočet.“  Obtížného Milana jsem levačkou odehnal.  Ze stránek žhnula poušť, přitom otevřeným oknem zvenku vnikala zebavá čpící mlha. Camusův příběh mi připadal neskutečný, nemůže přece na světě existovat místo, kde ustavičně praží slunce.

Milan dole v bufetu dojížděl vlašský salát a kofolu. „Deset deka rybího, paní kantýnská.“  Ta se nakrucovala před Abdoulem.  Čokoládového Abdoula mlha nedeprimovala, měl před kolejí malou fiatku a škola mu problémy nedělala. Byl vysoký, svalnatý a kočkovitý a kantýnská, neřestná třicátnice s plným poprsím a smyslnými rty, jak by před ním za pultem tančila. Byl jsem pro ni vzduch.

Do kantýny naklusal  Čenda, objednal si utopence. „Kde je Radka?“ zeptal se.  Milan na nás čekal, abychom si cvíčko ještě nerozmysleli.

„Jsem rád, že vás zase jednou všechny vidím,“ pravil Čilouš. Skřípající křída se rozeběhla po tabuli. Radka seděla vedle Mrkvičky, tak aby na ni Čenda nemohl. Vypadal, jako kdyby jel navštívit příbuzenstvo, dokonce sedřel kartáčkem nahnědlý nikotinový plak z králičích zubů. „Všichni jste rozuměli?“

Dvoumetrový Čilouš, absolvent matfyz, hrál za Ostravu basket. Jako by nevěřil tomu, že doopravdy dostal na Fifejdách garsonku. Nechal si udělat dvaapůlmetrovou dvouválendu, kdyby ještě vyrostl. Vysokou matiku měl upřímně rád a v kruhu, kde byla většina matematice neholdující, shlížel na své ovečky s pobaveným trpělivým úsměvem staršího bratra, který už ví, co je to život.

Zadal příklad a zaklonil hlavu: „Integrální počet, až na pár začátečnických triviálností, nemá s kupeckými počty nic společného. Existuje zadání a výsledek, ale cesty, jakými se k výsledku dostanete, mohou býti rozličné.“

Chápaly ho jen Čendovy nažloutlé vyceněné zuby. Co Čenda dělal, to dělal urputně, zarputile. Jak vášnivě počítal, tak i kouřil, ve dvaceti čtyřicet až  šedesát partyzánek, jeho pokoj připomínal velký popelník.

Seděl jsem za ním. Na půlce stránky nebylo řešení jedno, ale dvě!  Najednou se mi v hlavě rozzářilo bílé světlo, druhá verze byla logická, jasná, naprosto báječná, a svým způsobem dokonce i krásná.  Lepší by bylo, kdybych na ni přišel sám, ale stejně se mi líbila.

Čilouš sebral papíry, letmo je prohlédl a řekl: „Většinou jste se spolehli na nejpracnější řešení. Existují ale mnohem elegantnější varianty. Prosím!“ Ukázal na mne. Já se začervenal, protože jsem se spolehl na Čendu.

Radka přišla na školu z pozapomenutého městečka, kde před starou radnicí zobou ze země holubi a většina lidí dojížděla za prací do Ostravy.

S přicházejícím podzimem se blížily zkoušky a nikdo nic neuměl. Nejhůř to snášely holky. Někam zmizely usměvavé načančané slečinky, drtil je přízračný šrotovník.

Radka měla červené nohy a nepřítomný výraz. Její kamarádka to po měsíci vzdala, a tak zůstala trčet na pokoji v dívčím křídle na Hladnově sama. Držela se zpátky, moc toho nenamluvila. Přišla mi jako zatoulaná kachnička, které peroutky zašpinila nafta. Snažil jsem se prohodit s ní pár slov, setřít děsivé město z naivního obličejíku.

Při cvíčku zapisovala, co si zapsat měla. Sama sobě nevěřila. Své tělo si neuvědomovala vůbec.

Přišel jsem z geologické průmyslovky, šutry a jejich zákonitosti, to bylo jediné, v čem jsem měl proti gymplákům tučné plus, tenké jehličky antimonitu a černé krystaly turmalínu mi připomínaly minulé bezstarostné chvíle.

Spolubydlící odjel domů,  snažil jsem se znovu rozluštit houštinu křivek v deskriptivě. Ozvalo se klepání. Ve dveřích stála Radka.  „Ahoj, tys nejela domů?“

„Byla jsem ve sbírkách. Už se mi o těch šutrácích i zdá. Já se to nenaučím do smrti,“ konstatovala bezradně.

“Ale no tak, nebude to zas tak hrozný,“ řekl jsem a ukázal do vitríny.

„Jenže ty máš šutrů třicet a tam jich bude minimálně tisíc.“

Vzal jsem její prsty do dlaní. Zábly. „Nakonec se to poddá. Já třeba vůbec nehovím deskriptivě.“

„To já taky ne.“

Smutná slečna, navlhlý pramínek vlasů jí padal na tvář. „ Zdržuji tě. Promiň.“

„Ani ne.“

Vzpomněl  jsem si, že mám ve skříni schovanou litrovou láhev oranu, mejdan se nekonal.  Druháci jsou mimo, ty neděsí ani deskriptiva, ani mineralogie, největší jejich problém je, kde sehnat gramodesku a tu přetočit na magneťák.

„Napijeme se, červený víno ti vrátí jistotu.“

„Jenže já nepiju. Nemůžu.“

„Jak to?“

„Mám to zakázaný od maminky.“

„Ještě jsme nezačali a už chceš jet domů?“

Zarazila se.  „Pojedu  nejspíš ráno, abych stihla oběd.“

„Skleničku snad zvládeš?“

„Pro jednou…“  Nalil  jsem jí i sobě. „Máš přece doma nějakýho kluka?“

Zavrtěla hlavou.  „A co ty?“

Tři měsíce s oříškovýma očima začaly něžně a sladce a skončily ve vzájemném obviňování, hořce, beznadějně, aniž by se něco doopravdy stalo. Zavrtěl jsem hlavou.

„Zase bude fajn,“ připustil jsem optimistický konec, ale Radka se nechtěla nechat rozesmát.  Zblízka vypadala beznadějně.

„Nevěnujeme se raději kamenům?“ špitla.

Tohle zabíralo. Rychle jsem se pustil do mineralogie. Ze stropu se na ni valily opály a turmalíny, velké záhnědy, hnědé sametky a růženíny, dolů na smutný malý nos se valily břidlice, žula, rula, olivín a svor, granodiorit, jak by někdo vysypal  důlní vozík z Příbrami. Přestal jsem  ji vnímat jako ženskou, stál jsem na stupínku před posluchárnou a jasným hlasem přednášel zařazení nerostů.

„Tak co, už je ti to jasný, Radko?“

„Trochu. Víš, co říkala po přijímačkách každýmu na potkání mamka? Budeme mít doma paní inženýrku! Ta by se zbláznila, kdybych školu nedodělala.“

„Vezmu to všechno od začátku. Znovu.“

Radka byla moje kamarádka. Měla by se zvednout, měla by projevit alespoň trochu zájem. Vzal jsem ji za ruku, nechala ji bezvládně spadnout na stůl. Jako by se bála odejít na svoje křídlo, jako by se bála zůstat, zakřiknutá, nejistá holka, která neví.

Na konci chodby se něco slavilo, zahlédl jsem dole, jak dva kluci táhnou plnou stropní kouli piva, jak rozpaření vykládají  bublinkaté bezstarostné historky.  Mohl jsem jim říci vtip o Čurilu Plenkovičovi, loknout si piva a zbavit se Radčiny úzkosti.

„Nesmíš se tomu poddávat, jsi fajn holka.“

Nic. Zůstala zasklená.

Naklonil jsem se nad ni a dal jí takovou povzbudivou kamarádskou pusu. Měla se uhnout, říct ještě ne. Nebo nechceš si to ještě rozmyslet? Udělat cokoli.  Je to vlastně slušnost, naznačit přehlížené holce z ročníku, že je přitažlivá, že je o ni zájem.

Radka ale neucukla, ani neudělala sebemenší vstřícnější pohyb a její oči mířily na velký růženín. Jako by ten kámen v místnosti byla jediná příjemná věc.

Zrak mi sklouzl z tváře do výstřihu. Byla to ženská a krásně voněla. V rohu místnosti se mihly oříškové oči, tak takovej jsi ty… Jak jsem se snažil zachytit Radčin pohled, položil jsem jí ruce na kolena.

Ještě mohla uhnout, vstát, ušklíbnout se, asi bych  se omluvil, ale najednou jsem měl pocit, jako by se tohle někdy stalo, jako by to bylo dopředu naprogramované. Ruce mi jely do stehnech nahoru, patentky podvazků bylo území, které oříškové oči zarputile bránily. Teď jako bych projížděl kolem pevnůstky  s rozstřílenou posádkou. Zvedl jsem ji ze židle a donesl na válendu. Dál v ní zůstávalo něco zaseknutého, jako by plnila bobříka odvahy. Zamkl jsem a zhasnul velké světlo. Vypnula malou lampičku.

Když už bylo jasné, že neuteče, snažil jsem se být co nejpomalejší, nejněžnější, nejohleduplnější. Ta druhá se na to dívala z koutu pokoje. Sleduj mě, není pravda, že jsem surovec a hulvát. Už tě nebudu z dálky pozorovat, jak běžíš do školy. Nepotřebuju tě. S touhle holkou budem spolu chodit na oběd do menzy, týhle řeknu všechno, co jsem přečetl. Slabounce vykřikla. Kousek po kousku se  objevovalo dívčí tělo, které na pohyby neodpovídalo. Drobná kulatá ňadra se dmula. Cítil jsem ji pod sebou, ale spíš jí ubližoval. Nakonec se rozplakala.

„Co je ti?“

„Já jsem ještě panna.“

Olíznul jsem jí slzu. „Už nejsi. Neboj, příště to bude hezčí.“

Tohle vysvětlovalo všechno. Mohl jsem na to taky přijít, ale předtím jsem s žádnou pannou nic neměl. Některá po tom ani nekrvácí. Zaplavovala mě výčitka, nikdy jsem  se na ni pořádně nepodíval. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno je pod venkovským svetříkem. To vysvětluje její obavy,  její nemotornost, její strach. Zatím co plakala, hladil jsem její nahou prdelku a umiňoval si, že si ji nechám.

Vzbudil jsem se v devět. Stůl byl utřený, sklenky nablýskané, ale Radka nikde. Šel jsem za ní na pokoj, bylo zamčeno. Její sousedka tvrdila, že Radka jela ráno domů.

V pondělí přiběhla na přednášku. „Ahoj, všude tě sháním.“

„Maminka je nemocná, jezdím domů. Musím nakoupit, uvařit a tak.“

„Ty umíš vařit?“

„Zkouším to.“

Přednáška skončila. „Musím honem na vlak. Ahoj.“

„Kdy tě uvidím?“

„Uvidíš!“  S batohem v ruce pádila přednáškovou halou k východu.

Radka jezdila domů, ale byla tu šance chytit ji před průbou v mineralogických sbírkách. Před lidmi z kruhu jsme oba dělali, že mezi námi nic není.

Teď by přece měla přijít velká láska. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, aby děvče roztálo. V sbírkách nikdo nebyl, hrnul jsem se k ní, dostanu na přivítanou nejsladší pusu.

Tvářila se, jako by se nic nestalo. Nesahat! Cítil jsem se odkopnutý, tak jsem na ni vrčel.

Řekla: „Když jsi kameny do mě tak ládoval, tak mě vyzkoušej!“

Zadržovala slzy. Ve sbírkách byly minerály popsané i s místem nálezu. Vypadalo to, že naučit ji šutry je moje svatá povinnost. Nadával jsem jí, dokonce jsem se jí i smál, pokud neodpověděla přesně. Mluvila ona, nejdřív opakovala otázku, je to opravdu sfalerit? Dvě hodiny jsem se vztekal, Radka to snášela s trpkou výčitkou, jako by mi říkala, jestli mě vyhodí, tak za to všechno můžeš ty!!!  Ale nedala se, usilovně bojovala dál. Už to nemělo se směšnými pohyby vůbec nic společného. Když nás oplešatělý asák vyhodil  a sbírky zamkl, odcházeli jsme jako vzdálení  lidé, které spojuje mineralogie.

xxx

Z mineralogie dostala dvojku, já taky. Ještě byla šance, že po vítězném večeru v baru Metropol, kdy se bude na zkoušku úspěšně zapomínat, skončíme u ní terv posteli, ale odjela odpoledním vlakem za nemocnou matkou.

Nesl jsem to těžce, ale zase ne úplně tragicky. Heslo tehdejších let bylo zachovávat nebo alespoň předstírat nadhled, a tak i ti, kterým rudly uši, proklamovali citovou vyprahlost a až nadutou přezíravost k druhému pohlaví. Kdokoliv by se kvůli ženské hádal, nebo nedej bože dokonce pral, byl by až prvohorně směšný.

xxx

„Čendo, vy jste s Radkou chodili na stejnej gympl?“

„To ne, jsem z Opavy, ale  máme toho dost společnýho,“ odpověděl a věnoval se nezvyklému praní krepsilonových ponožek.  Všiml jsem si, že se holí,  když nikam nemusí, a vůbec se chová značně praštěně. Taky občas sedává s Mrkvičkou a Radkou.

Snažili jsme se s Radkou jeden druhému vyhnout. Prvně jsem přečetl Freuda a vytvořil jsem velice složitou, leč elegantní konstrukci Radčina ega a připadal jsem si už jen malinko hloupě.

„Pojď na Špici na pivo,“naléhal Čenda.

„Nejdu, nemůžu.“
„Musím ti něco říct.“

Ranní směna z Bezruče si na Špici dávala druhé pivo, vmáčkli jsme se do kouta. „Nikdy jsem si neuvědomil, jaká je Radka báječná  holka.“

Pokrčil jsem ramena.Tohle se přece neříká, ale když o Radce mluvil, svítil jako lampion.

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“

„Co říkáš?“

„ Nic, to je jen pořekadlo.“

Nechtěl jsem to slyšet, ale Čenda nebyl k udržení: „Připravil jsem ji o poctivost. Ve dvaceti! Tomu bys nevěřil, co?“

„Kterou?“

„Radku přece.“

„Zírám.“

„Jsem z toho úplně vedle. Podezíral jsem třeťáka od nich, taky trochu tebe, ale všechno je jinak!“

Čenda zářil, povídal a rozprávěl. Protáhl jsem se na pisoár. Proti mně, ven, šel ten třeťák, měl oči podmalované černým prachem, starší kluci chodili na Bezruč na brigádu. Pozdravil jsem ho. Ano, byl to on.

„Tvůj  kámoš úplně září,“ řekl.

„Aby ne. Sehnat v tomhle zkaženým  světě pannu…“

„Pannu?“

Přikývl jsem vesele. Chvíli koukal, pak se taky rozesmál.

„Myslel jsem, že jsem ji panenství zbavil já osobně, myslel jsem, že jsem první, i když žádná krev netekla. Ostravu jsem jí ukázal, slečna ale dál ležela jako prkno, tak jsem ji nechal,“ řekl třeťák a podíval se na mne.

„Já jí vysvětloval šutráky,“  řekl jsem.

„V čem je její kluk dobrej?“  zeptal se třeťák.

„Je to expert na matiku.“

„Hlavně mu nic neříkej, pohádali byste se a stejně by ti nevěřil!“

„Geniální finta,“ řekl jsem uznale.

Přeplněná hospoda hulákala, někdo mi pivo vylepšil rumem, vymotali  jsme se až k večeru.

Nechtěl jsem bláznivého Čendu za konzultanta matiky, odehnal jsem Milana, odmítl jsem Radku, která nakonec udělala zkoušku  za lidovku. Matiku přece zvládnu sám! Slyšel jsem Čilouše, jak mi povídá: „Tehdy to byla náhoda? Myslel jsem, že pro vás zkouška nebude problém.“ Byla.

 

Otto Hejnic