„Jsi sice externista na kulturu, ale přijede Havel! To by sis jako novinář neměl nechat ujít,“ řekl mu Luboš Příhoda, šéfredaktor Regionu.
„Vezmete mě s sebou? To budu rád,“ vydechl Olin ulehčeně.
Do pohraničního Frýdlantu měl přijet prezident Havel na poklepání základního kamene Europlastu. Celá redakce nervózně pobíhala. Proslýchalo se, že hlava státu se ještě staví v Liberci, ale šéf zjistil, že výjezd má zpoždění, a tak na místě byl redakční forman první. Vedle zaparkoval fotograf  Bořek. Vystoupil z auta, zamířil na panorama Frýdlantu, zmáčkl spoušť. Zaklel: „Zasekla se mi uzávěrka, musím se vrátit pro druhej foťák.“
„Tohle není možný!“ zakvílel šéfredaktor.
„Oline, máš ve foťáku nejlepší film. Když budeš fotit, přimáčkni si kompakt k hlavě. Nekejchej a nedejchej! Hlavně se ale musíš dostat co nejblíž! Jestli to nestihnu, budeš cvakat hlavní fotku na první stránku!“ volal Bořek, skočil do auta a pálil to přes Jizerky zpátky.
„Kam jste se to narvali? Musíte támhle dozadu, tady bude stát prezident a televize!“ hnal je pryč hlavní pořadatel. Kolona s vlaječkou stále nepřijížděla.
Olin byl z terénu nastydlý, před akcí si dal pro uklidnění dvě piva, a jak nevěděl, jestli ho vůbec vezmou s sebou, nestačil si odskočit. Přišlo nepřekonatelné nutkání. Nad zatáčkou zastavovala další a další auta.
Všude kolem byla volná stráň, plná přicházejících potentátů a místních zvědavců. Zamířil proti proudu davu k vzdálenému křoví. Zaběhl za něj a začal močit, tu se ale blížila skupinka paní a dívek. Ještě stačil zalézt dovnitř mezi větve. Stihl to na poslední minutu. Bleskurychle si zapnul zip. Nechal ženské přejít, setřel si smrtelný pot z čela a pomalu lezl ven. Pak se ale podíval na nové světle šedivé kalhoty, na nevymluvitelném místě vlevo pod příklopcem měl  zřetelnou vlhkou skvrnu. Co teď?
Marně se  snažil nakroutit tělo, aby flek cíp saka překryl. Na klopě  pyšná cedulka s nápisem Press, na noze zahanbující diskvalifikující vlhká skvrna na kalhotech. Prezidentská kolona aut se blížila, s ní auta televize, rozhlasu a pražských deníků.
Havel vystupoval z auta za světelné kanonády fotoblesků. Čechofrancouz Hrubant s bílou šálou kolem krku teatrálně mával rukama, tváře listopadové revoluce se usmívaly. Na kraji Frýdlantu vznikne nová továrna s francouzskou účastí, po velkých slibech přichází čin, první vlaštovka zahraničního kapitálu, přitékajícího do země. Lid v pohraničí poprvé viděl na vlastní oči Václava Havla, prvního prezidenta vůbec, a tleskal. Havel stál na volné ploše, drobný, plaše usměvavý a ztělesňoval všechny možné naděje zítřka.
Skvrna pomalu zasychala. Amatéři už své filmy vycvakali a zůstávali v povzdálí. Na plac k základnímu kameni mohli jen profesionální fotografové a televizní štáby. Olin viděl, že i když má na klopě správnou placku, k dobrému záběru by se neprodral.
Jediná šance byla hromada odhrnuté, ještě měkké zeminy. Nějaký bodyguard  ho chtěl zadržet, ale ukázal mu cedulku Press. Nablýskané polobotky se zabořily do hlíny, ale měl z první ruky, jak prezident Václav Havel s čechofrancouzským podnikatelem Hrubantem klepou na základní kámen. Většina fotografů a TV kamer zůstala na vyštěrkované ploše.
Prezident se rozhlédl  kolem. Olin měl pocit, že si ho všiml, jak má kotníky v mazlavém jílu, a usmál se na něj.
Poklepávání základního kamene proběhlo celkem rychle, mačkal spoušť jako o závod. Když zvedl hlavu, uviděl, jak ze  svahu snímá akci teleobjektivem hlavní fotograf  Bořek, který se stihl s novým foťákem včas vrátit.
Jednou cítil, jak se mu země pod nohama třásla, odpoledne 21. srpna 1968 v Praze, když kousek od něj projížděl tank s bílým pruhem. Párkát se houpala, když prvně viděl, jak se neoznačené, dočasně umístěné sovětské tanky hnaly tankodromem za Stráží pod Ralskem, pár metrů od průzkumné vrtné soupravy. Když se dostal z hořejšku hromady, mazlavá jílovitá hlína s ním ujížděla. Zdálo se mu, jako by se pohnula celá země, ale poprvé měl pocit, že něco nového právě vzniká a on to nyní zachycuje.
Bavorák s prezidentskou standartou a za ním dlouhá kolona aut odjížděly na Nové Město pod Smrkem do textilky.
Ve formanu ho čekal jen nadávající šofér, ostatní se narvali do Bořkova auta. Dal mu pod nohy a pod zadek staré noviny, a zatímco Olin vyklepával bahno z bot a ponožek, jel k textilce. Bořek odhadl správně, kudy prezident půjde. Olin se postavil vedle něj, když Havel  opouštěl halu, cvaklo poslední políčko.
„Fotil jsem Frýdlant telákem, ale pro sichr mi dej i tvůj film. Ještě v noci udělám fotky,“ řekl mu Bořek.

xxx

Na noční směnu místo na šestou dorazil Olin před desátou, ale nikdo ho nepostrádal. Ve vrtu kolem ochranné kolony pažnic tuhla cementová kaše.
„Kde ses zdržel?“ zeptal se pomocník.
„Byli jsme s našimi novinami ve Frýdlantu.“
„Za kulturou?“
„Otevírala se stavba nové fabriky. Byl u toho prezident Havel. Fotil jsem ho,“ pochlubil se Olin.
„Vážně? Asi z padesáti metrů, ne?“
„Asi ze šesti. Vylezl jsem na vyhrnutou haldu zeminy, tam se nikomu jinýmu nechtělo,“ řekl Olin s hranou skromností.
„Jsi magor. Vážně si myslíš, že tahle slavná návštěva bude k něčemu?“ namítnul skeptik  Mirda.
„Ve frýdlantským výběžku, kde je akorát pár starejch textilek, bude stát nová fabrika pro pět set lidí, vybavená nejmodernějšíma mašinama z Francie.“
„Abys nejásal dopředu,“ zavrčel Mirda.
Olin stál do rána u pák. Průsekem mezi stromy viděl na kilometr vzdálenou bránu garnisonu ve Svébořicích. Kolem jedné začaly odjíždět kamazy, ne v koloně jako obvykle, ale v nepravidelných intervalech. Kolem třetí projel dlouhatánský zaplachtovaný náklaďák, jaký ještě nikdy neviděl.
„Jezdili Rusáci?“ zeptal se popáté mžourající Mirda.
„Jezdili, ale každý auto zvlášť,“ odpověděl Olin.

xxx

Doma se nasnídal a šel do redakce. Nevyspalý šéf přepisoval úvodník. Přiběhl Bořek a ušklíbnul se: „Ty dneska nehákuješ, Oline?“
„Mám turnusový volno. Vzal jsi i moje fotky?“
„Strčil jsem přece tvůj film do kapsy, do bundy. Počkej, podívám se, jestli mi nepropadla  kazeta dolů do podšívky.“
Olin jen naprázdno polykal. Mnoho povolaných, ale vyvolený je jen profesionální fotograf!
„Kazetu jsem nakonec našel a tvoje fotky taky udělal. Pár jich docela ujde,“ smál se Bořek.
Z dvaceti snímků, které nasnímal, jich povedených, ostrých a nápaditých bylo asi pět. Bořek měl pevnější ruku a v ní kvalitní zrcadlovku. První stránku zdobil jeho snímek, ale jedna Olinova momentka se na předek novin taky vešla.
Všichni šli číst obtahy do tiskárny. Olin zjistil, že má ruce jako prase. Šéfredaktor pravil: „Tohle není žádná špína, to je poctivá tiskařská čerň. Dvacet let mi chyběla. Jak se ti poklepávání líbilo?“
„Byl to dost nervák.“
„Ale nakonec jsme to dohromady zvládli,“ řekl šéfredaktor hrdě. „Kultura je taky potřebná, ale noviny drží aktuální zprávy. Ty jsi byl přímo při tom, co důležitýho se právě děje. Prezident z pěti metrů! Je to jako droga. Dneska mám stejný mravenčení v prstech, jako když jsme vydávali v srpnu 1968 zvláštní číslo Vpředu. Jenže tenkrát jsem byl strašně nasranej, kdežto teď cítím, že se to opravdu otočilo k lepšímu!“
Obrovská rotačka se rozeběhla. „Půjdem to někam zapít.“
Otřeli prsty zase černé od čerstvě vyjetých novin z rotačky a šli úspěch oslavit do Černýho koně.

xxx

Začátek devadesátých let byla omamná a romantická doba. Láska a pravda sice nezvítězila nad lží a nenávistí, ale bylo hezké a ušlechtilé nové myšlence alespoň  chvíli věřit. Mirda měl nakonec pravdu. První vlaštovka spolupráce byl jeden z prvních „tunelů“, do  supermoderní budovy Europlastu sice byly navezeny francouzské mašiny, ale ze šrotu.
Prezidenta Havla tenkrát ve Frýdlantu vítali jako slunéčko jasné, všemoudré a všemocné, ale i kdyby zajistil nové mašiny, stejně by fabrika, podobně jako  většina produktivnějších a výkonnějších českých textilek, nevydržela proti asijské konkurenci.
Zklamal jsem i já sám! Nestal jsem se investigativním novinářem, který odhalí všechny nepravosti, protože jsem nevěřil, že mám patent na pravdu. Obával jsem se nasadit psí hlavu někomu, ne stoprocentně vinnému, protože se občas ukázalo, že skutečnost je jiná, než se v určitém okamžiku zjišťování jednoznačně zdálo.
Nikdy jsem se nepřinutil, abych si sedl k vývojkám, a tak mými jedinými zdařilými, opravdu prokreslenými černobílými snímky jsou ty z Frýdlantu, které ve své černé komoře dotáhl profesionál Bořek.
Švihák Hrubant s bílou šálou byl tak francouzsky chic, že mě tenkrát ani nenapadlo mu nevěřit. Svět chce být klamán.

Otto Hejnic