Po 9. listopadu 1938 , kdy byla  Osvobozenému divadla odebrána divadelní koncese, odjíždějí Jiří Voskovec a Jan Werich do USA, kde se seznamují  s muzikálem Finian´s Rainbow, irským pohádkovým příběhem, k němuž hudbu stvořil Burton Lane, libreto Edgar Yip Harburg a texty Fred Saidy. Voskovec a Werich muzikál výrazně předělávají, v jejich příběhu do USA jede Josef Maršálek a potkává se s českým vodníkem Čochtanem, kterého si zahrál Jan Werich,  první premiéru  6. března 1948  v Divadle ABC režíroval  Jiří Voskovec.
Nastudování  v libereckém Šaldově divadle se ujal Oldřich Kříž, drží se základního nastavení, jde o  pohádku, proto se studna pohybuje po jevišti. Zaplnil údolí bílými i černými, účinkují sbor i balet DFXŠ. Zvýraznil dobro i zlo:  obyvatelům chudého údolí chce vzít jejich zásoby zlata parta, ve které je Senátor Randall – Martin Polách, drobný Buzz Collins – Pavel Hejl, Šerif – tvrdý a neústupný  Oldřich Kříž s pistolí a  Zástupce šerifa – Jakub Makarovič s napřaženou puškou. Senátor Randall potom, co působením kouzel zčerná, zaujme  mnohem  příznivější postoj k menšinám. Muzikál je zasazen do poloviny minulého století, kdy přežívala segregace.

Proti nim stojí náplava, příchozí dlouhatánský naivní, ale houževnatý Josef Maršálek – Vladimír Kratina se domnívá, že celé USA jsou bohaté. Jeho dceru Káču představuje  Marie Křížová, půvabná, vroucí, ale zpočátku nejistá, rozsvítila se až v závěru. Její milý Woody Rychtarik – Jan Kříž, vysoký, urostlý, kvalitně zpívající, s osobním šarmem, je ideálním představitelem pro muzikál tohoto typu. Pohádkovou postavou je zaskakující Marika Mikanová, která nemluví, ale tančí. Černý je Sluha Herold – Jiří Bartoloměj Sturz,  černá je Bellinda – Blanka Černá, Družstevníci –Radek Beran a Hynek Grania, Geologové – Jiří Sehoř a Jaroslav Rainer.  Do všeobecného pohybu přispívají tanečníci a tanečnice a členky sboru DFXŠ. Důležité jsou děti, čtyři holčičky s klukem, kteří mluví s Čochtanem.

Čochtan v zeleném kabátku – hraje ho Petr Jeništa, má nejtěžší úlohu, protože tuto roli báječně pro rozhlas namluvil Jan Werich, starší generace si ji pamatuje.

Myslím, že Petr Jeništa hrál jako o život a vytvořil mladého Čochtana, který Wericha nekopíruje, ale v mnohém se mu přibližuje.

Inscenace je nastudována v broadwayské instrumentaci, k živému orchestru přibyla kytara a klávesy, nastudoval ji Dalibor Tuž, dirigoval Josef Kurfiřt, písně z muzikálu  patří mezi evergreeny.

Jan Kříž navrhl scénu, k pohyblivé studni přibyla horní balustráda, Roman Šulc navrhl kostýmy inspirované  polovinou  minulého století, pouze zelený Čochtan  s výrazným  cylindrem je oblečen jinak. Sbormistryně  Anna Novotná Pešková a choreografka Petra Parvoničová roztančily balet, sbor i děti.

Pohádkový příběh dostal novou tvář, tradičně se povedlo spojit hosty,   mrštného Petra Jeništu, hlavního hrdinu Jana Kříže, jeho uměleckou a životní partnerku  Marii Křížovou a dlouhého Vladimíra Kratinu s místními, zvláště Martin Polách byl výtečný, sopranistka Blanka Černá,  Jiří Bartoloměj Sturz a další si vyzkoušeli i činoherní role, oproti původnímu nastudování přibyla jemná ironie, dokonalost vystřídalo mladistvé nadšení.

Inscenace se přes drobné nedostatky povedla. Sledoval jsem 26. listopadu představení na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy po delší přestávce a měl jsem nutkání některé pozapomenuté písně z inscenace si pobrukovat.

Otto Hejnic