„Byl jsem pryč. Zastav se někdy, Pavle.“

Vajíčkovitý sporťák se odpíchl a zmizel za rohem do právě se probouzejícího tržního hospodářství. Pavel polkl. Pořád si nedokázal zvyknout, že tenhle chvalně i nechvalně známý velkoobchodník se vším, který na oslavy Silvestra 1994 přitáhl do sokolovny dvě bedny šampusu, je Čudla.

Prvně si ho uvědomil, když rozehnal klubko peroucích se asi pětiletých špuntů. Šli dva na jednoho. Tohle v patnácti, kdy v sobě ještě měl kousek Vinetoua, nesnášel.

Kluk nenatahoval. Když byli ti dva už kus dál, prohlásil, že by si s nimi poradil sám. Tvářil se neobyčejně sveřepě. Říkali mu, prckovi, Čudla. Kluci věčně čutali na zarůstajícím volejbalovém hřišti fotbálek, z paneláků vlálo prádlo a vůně kytek se mísila s ohřívaným zelím. Pavel si párkrát s nimi zahrál. Přečuhoval je o dvě hlavy a jediný neměl kecky s barevnými tkaničkami.

Druhé důležité setkání proběhlo stejně dramaticky. Právě přijel z pedagogické fakulty, kde mu v průběhu druhého ročníku řada učitelů doporučovala, že by neměl tolik pít, že by neměl na veřejnosti  vykřikovat své názory a že by se neměl věčně vzpouzet. Některým holkám se ale jeho počínání líbilo a pár kluků stálo za ním.

Když ve známé poradně U Sudu vysvětlil Pavel svůj problém, jeho starší kamarád Pepík řekl, že pravdu mít může, ale má si rozmyslet, co chce. Jestli morálně zvítězit, nebo dostudovat.

„Nejhorší vlastnost je předposranost,“ namítl Pavel.

„Já si zase myslím, že blbost, převlečená za statečnost,“ tvrdil Pepík.

Výrostci se kolem projížděli na kolech. Zdolávali sráz a občas z něho některý z nich  na kole skočil. Na Sud měli ještě čas, zatím kolem lavic vystrčených před hospodu dělali krky.

Pavel vnímal kluky na kolech jako kulisu, pozadí scény. Jako součást rituálu. Čtrnáctiletí blbli kolem Sudu na kolech, v šestnácti si sedli k levému stolu vpravo, a když měl pingl dobrou náladu, dostali jedno pivo. Pro dvacetileté nebylo nic nemožné, ale občas jim chyběly nějaké peníze. Třicátníci si dali panáka, u piva nadávali na práci a na manželky a tvářili se vážně. Závěrečnou etapu představoval dědek Kulhánek. Sem tam utrousil moudré slovo, někdy, když svítilo sluníčko, u stolu usnul.

Náhle se scenérie změnila. Kolo, které po dopadu mělo zakolísat a pokračovat v okružní jízdě, narazilo do sloupku a drobná postava přeletěla do houští.

Pády se braly jako průvodní jev. Nikdo z popíjejících jim nevěnoval pozornost. Na stejném místě se většina posedávajících v telecích letech taky vymázla.

„Co je s tím pivem!“ ozval se Bandaska. Kousek od rozpařené hospody se ale  roztékalo podivné ticho.

Pavel se zdvihl, šel k dřevěným potérovaným toaletám. Ale nedalo mu to a  podíval se pod svah. Postavička na zemi se  nehýbala. Rychle překročil miniaturní plůtek.

Osmička předního kola se zasekla v prasklých vidlicích. Dráty se ještě chvěly, zelená větvička se houpala nad roztrženým trikem. Cyklokrosař ležel na zádech.

Nadzvedl ho. Byl to Čudla, prcek z volejbalového hřiště, teď už trochu vytáhlejší kostnatý pouliční bojovník. Měl zapadlý jazyk. Povytáhl mu ho, zhluboka se nadýchl, jak ho učili při cvíčku, a vyfoukl vzduch klukovi do úst. Nic. Sáhl po pulsu. Nic. Znova. Cítil, jak cizí tělo vzdoruje…zmáčkl mu srdce. Ne, srdce je nalevo. Tak. Jasně. Zabrat. Drobné tělo konečně zareagovalo.

Pavel pomohl Čudlovi  postavit se: „Jestli se ti chce zvracet, jdi kus dál. Asi máš otřes mozku.“

„Ještě že sis ho všimnul, “ řekl uznale Pepík.  Bylo to poprvé, kdy se Pavlovi znalosti získané na pedagogické fakultě opravdu hodily.

xxx

Čas oponou trhnul a změněn svět. Pavel navštěvoval listopadová shromáždění a v hospodách probíhající události prodiskutovával. Místo s proděkanem se teď chytil se svým ředitelem a posílal mu doporučené ostré dopisy.

„Je třeba začít jednat, nejenom kecat! Nemyslíte, chlapi?“ prohlásil před partou U Sudu, když jim dočetl svůj  třístránkový epos.

„Tos mu to teda dal!“ Marič se šklebil, ale Jarda uznale pokýval hlavou. Pepík ho lákal do místní politiky. „Chci říkat, co si zrovna myslím já, a ne nějaká strana,“ namítl Pavel.

„Nechtěl bys dělat místní  zprávy, vidíš to zase jinak!“ řekl mu redaktor.

Začal posílat články do novin a kamarádi byli rádi, že se o Hrádku  a občas i o nich píše.

Dělal vychovatele na itru, přes den chodil za poškozenými, kteří cítili, že po revoluci mají šanci se ozvat. Pomalu se v tisku zabydloval, chodil i na tiskovky, kam se starým pákám nechtělo.

Sehnat prachy. Jeho kluci  chtěli koupit walkmana, žena mluvila o videu. Všichni, kteří na shromáždění mluvili, vypadali, že se jich podobné problémy netýkají. Vracel se domů autem. Čudla stopoval. Zastavil mu.

„Kde máš meďoura?“

Podnikavý Čudla byl na práci v Německu a dovezl si mercedes diesel.

„Bouchnul jsem ho. Potřebuju prachy.“

„To máme stejnej problém.“

„Začni podnikat.“

Pavel se rozesmál: „A v čem, prosím tě?“

„To máš jedno. Hlavně musíš začít. Peníze je potřeba točit.“

Pavel se rozesmál: „Jo, to je obecně  jasný, jen pořádně nevím jak. Nemám na to buňky a ani prachy do začátku.“

„ Můžeš prodat zahrádku a auťák. Ještě jsou k mání baráky na pěknejch místech. Když dneska koupíš vilku na náměstí za sedmdesát tisíc, dostaneš za ni za dva roky půl milionu.“

Stejně mluvili i emigranti z Německa. Žena řekla, že mají státní byt, hodně peněz by si musel půjčit a tohle spekulování zavání kriminálem. Když zavánět kriminálem přestalo, byly ve vilce na náměstí dva obchody a půl rok nájmu zaplatil novou fasádu.

Čudla, který po návratu z Frankfurtu sedával po hospodách a nechal se obdivovat, nebyl najednou nikde vidět. Sotva stačil zajít pozdě večer koupit si cigára. Říkalo se o něm všelicos.

Ustálená pravidla od Sudu přestávala platit. Staré party se roztrhaly. Řediteli se mezitím podařilo Pavla vyhnat. Sehnal si jiný džob a zase trefil na obdobného šéfíka. Ten si Pavlovy obvyklé řeči o morálce vztáhl na sebe, nechal ho dělat okrajovou práci a ostatní pracovníci dostali příkaz do ničeho důležitějšího ho nezasvěcovat, ale pořádně ho zapřáhnout, aby neměl čas do vachrlatých věcí firmy strkat nos.

Pavel šlapal a měl na sebe vztek. Mohl se podívat na nové jízdní řády, mohl počkat v hospodě na vlak. Silnice se kroutila a nikdo známý nejel.Všechno záleží na správných informacích. Ty si sehnat dokázal, ale než se stačil rozhoupat, bylo vždycky pozdě. Starý auťák mu kleknul. Kdyby ho tehdy bouchnul, nový majitel by asi nejdřív vyměnil starý, už vyjetý olej. Šéf ho víc a víc štve. Kdyby se mu povedlo regulérně se dostat do novin. Jdou všichni jenom po povrchu. Nechce se jim zkoumat problémy do hloubky. A psát by bylo o čem! Ale aby ho vzali doopravdy vážně, musel by přinést materiál, který by zacloumal celou veřejností.

Uslyšel auto. Zvedl ruku. Zdálo se mu, že zahlédl na sedadle vedle řidiče sedět Čudlu, jenže to už nebyl Čudla, kluk z třetího paneláku, ale pan velkopodnikatel.

Bílý auťák se vrátil a zastavil vedle něj. Čudla vedle řidiče vypadal jako člověk z jiných sfér. Otevřely se dveře.

„Musíš mít nohy úplně ošoupaný,“ řekl Čudla. Jeho šofér měl na očích tmavé brýle. Vyrazil jako k ohni.

„Jdu dva kilometry,“ řekl Pavel ze zadního sedadla popuzeně.

„Já se chystám znova sednout na kolo. Dát si na chvíli voraz.“

„Taky nějaký lacinější sháním,“ řekl Pavel.

„Seženu ti ho. Už jsi redaktor?“

„Ne. Občas mi něco vezmou. Docela by se mi to líbilo. Pracuju na tom.“

„Pracuj! Nečumět, ale jít za věcí! Je to jízda na tygru, ale to neznamená, že z něj musíš spadnout! Stav se po neděli, o něčem bych věděl.“

„Že bych udělal rozhovor s nejmladším milionářem ve městě?“

Čudla se podíval na šoféra, který celou dobu mlčel a vypadal, jak by neslyšel nebo nerozuměl: „To by ti šéfové  neskousli. Myslel jsem horský kolo, Pavle. Slušný a laciný. Stav se. Pokecáme.“

Dovezli by ho domů, ale nechtěl je zdržovat.

xxx

V pondělí ho nezastihl. Přijel autem po páté odpoledne. Kolem nově postavené vily běhal černý hafan a na zvonění se nikdo neozýval. Ani jeho žena, ani děti. Všechna okna byla zavřená.

Ještě jednu vzpomínku na Čudlu měl. Přijel pozdě večer, doma se pohádal se ženou a vyrazil do hospody. U Sudu nikdo známý nebyl, tak se vydal  na okružní pouť. V Alfě seděl nalitý Čudla, bílé ponožky, fialové sako, kravata mu plandala z kapsy, a otevíral šampus. S ním dva ostří chlápkové v kůži.

„Ahoj, Čudlo, jak žiješ?“

Moc mu tahle přezdívka  nevoněla. Zaklonil se, že málem sletěl ze židle.

„ Ahoj, šoumene. Dlouho jsem tě neviděl. Jak jdou kšefty?“

„Jaký kšefty?“

„S nemovitostma. Copak jsem ti nedal tip?“

„Neměl jsem prachy.“

„Já tehdy taky prachy neměl!“

„Někdo si pomůže, někdo ne.“

„Jsi k hovnu. Dokážeš jen kecat. Bylo to ložený a ještě k tomu čistý! Umíš otevřít alespoň šampus?“

Láhev nechytil. Bouchla na podlaze. Bublinky se rozprskly. Čudla se rozchechtal.

Pavel vystartoval. Jenže jeden z těch dvou mu podrazil nohu, a tak zajel pod jejich stolek, projel kolem mokasín s třásničkami, bradou drhnul po podlaze a zarazilo ho až poctivé dřevo barpultu.

Pomalu se zvedal, uviděl, jak se pestrobarevná košile rozevírá a pod ní je zastrčená pistole. Slyšel, jak se Čudla směje, a sáhl po něčem na stole. Byla tam jen slánka. Když se podíval výše, viděl rozšklebené rty. Tmavé oči cizího chlápka mrazily. V rukávu kožené bundy se něco špičatého zalesklo. Už se zvedal druhý.

„Klid. Je blbej, ale kamarád,“ ozval se od stolu Čudla.

Díval se na ty dva asi tak, jak se prase dívá na bourací linku na jatkách. Rozřehtali se.

„Tady je veselo. Nebudu vás rušit.“

Ani ho na rozloučenou nebodli do ledvin.

x x x

Přešel půl Jizerek a večer si dal pivo v první hospodě.

„No ne, ty si žiješ!“ Nad ním se objevil Čudla.

„Ty ne. Není tě vidět.“

„Jsem tu autem pro cigára. Do rána budu počítat.“

„Hlavně když je co,“ zaryl si Pavel.

„Před lety jste jeli, vy chlapi, po Kristýně  na jachtě. Plaval jsem kolem vás a říkal jsem si, jestli byste mě nevzali.“

„Měl sis říct,“ ozval se Pavel.

Rozesmál se. „Dvakrát balantinku, pane vrchní!“

Kopnul ji do sebe, odjel a nechal Pavla chmurným úvahám.Tenkrát, s šampusem, mu ještě nedošlo, že všichni mít kliku nemůžou. Když prvně lezeš na napjatý lano a neumíš to, v devadesáti procentech sletíš a záleží jen na  tobě, z který vejšky to je, jesli z metru, nebo z deseti centimetrů. Piva prokládal rumem, ale chuť cizí whisky nešla extraktem z brambor překrýt.

.xxx

Za dva dny u něj Čudla přibrzdil, když šel na nákup. Měl zase jiné auto. Řídil sám. Zdálo se, že na náměstí ještě někoho vyhlíží.

„Sehnal jsem několik horskejch kol. Docela lacino. Nechceš jich pár koupit?“

„Jsem na suchu.“

„Deset jich prodáš, jedenáctý je vejvar. Dám ti úvěr.“

„Kdo by je koupil? Jsou tu dvě prodejny a kšefty se jim nehejbou.“

„Jak myslíš. Nechal bych ti jedno třeba na splátky. Vyrazili bysme do lesa..“

„Bodlo by.“

„Musím jet. Stav se.“

xxx

Čudlova vila vypadala za poslepovanými baráčky, odkopnutými na konec periferie, jako rezidence. Takovej prcek a jak se zmohl, bodlo Pavla. Ale kdyby mi s placením počkal… Určitě starýho kamaráda nenatáhne. Možná že by mi kolo nechal za velkoobchodní cenu.

Proti němu vyšel cizí chlápek. Za vilou stála nějaká auta, nápadně nenápadná.

Obrátil se. Na rohu stál další. Držel v ruce buď přenosný telefon, nebo vysílačku a střežil perimetr. Čudlu právě zašili, uvědomil se, ale na druhou stranu mu to bylo líto, protože už pořádný horský kolo už lacino nesežene. „Asi jdete kolem na vycházku.“

Pavlovi  se ulevilo. Tenhle termín ostří hoši používají málo.

„Proč se ptáte?“

Kolem projela černá dvanáctsettrojka. Taková ta zoufalá kisna, předělaná z dodávky. Najednou celá expozice Pavlovi došla. Otevřené venkovní dveře, ve vzduchu.byla cítit slabá vůně korditu, esenbáci, pardon, policisté, kontrolují místo, kde je…

„Jestli jdete na návštěvu, asi ji budete muset odložit.“

Černá dodávka zastavila před vilou. Ve vzduchu byl cítit pořádný průšvih.

„Policie…Vaše doklady. Pojďte si, prosím vás, na chvíli sednout k nám do auta.“ Pavel si díval kolem, někdo tu chyběl.

„Kdo se s majitelem vily v městě  stýkal?“

Až do téhle chvíle si Pavel myslel, že černá rozhrkaná dodávka jede pro někoho jiného. Že Čudla, který se z věčně okopaného kluka stal  nejbohatším mužem města, se dokáže o sebe postarat. Že ve vilce, která stála tolik prachů, si pro nevítané návštěvníky nechal zřídit nějakou past. Jenže deka, která překrývala právě vynášená nosítka, by byla pro normálního chlapa trochu krátká. Čudla je mrtvej! Definitivně mrtvej. Byla to smutná jistota, ale zároveň ohromná šance, jak si udělat jméno v celostátních médiích.

„Znali ho prakticky všichni. Kousek odtud se přece narodil.“

„Jistě. Jenže nevíme, kdo ho znal opravdu dobře. Někdo, komu by natolik důvěřoval, že by se mu svěřoval. Nevíte?“

„Ne.“

„Četl jsem od vás něco v novinách. Co byste o něm mohl říct?“

„Občas pustil chlup. Byl dva roky v Německu, a když se vrátil, založil si tady firmu a říkalo se, že to rozjel ve velkým.“

„Určitě měl notebook, dva tři mobily, není tu nic.Nevíte, kde by to mohlo být?“

„Nikdy jsem ve vile nebyl, zas takový kamarádi jsme nebyli.“

Vyšetřovatel mávl rukou a vytáhl z palubní skříňky fotky, brané přes kopírku. Půlku tváří znal, byli to podvodníčkové z hospod, druhou půlku nikdy neviděl, chyběli dva cizinci, kteří kryli Čudlovi záda.

„Proč jste k němu šel?“

„Říkal, že mi nechá  horské kolo.“

„Kolo??“ řekl překvapeně vyšetřovatel.“Vemte to hezky od začátku.“

„Moc toho o něm nevím. Dělám jinde. Domů se jezdím prakticky jen vyspat.“

„Chudák Čudla,“ řekl, když černé auto odjíždělo.

„S nikým o rozhovoru nemluvte. Ptejte se, jestli někdo něco neví. Kdo   ho z vrstevníků znal. Ještě si vás zavoláme. My svoje lidi najdeme, ale někdy to trvá.“  Vyšetřovatel s ním mluvil, ale zároveň řešil něco většího, než byl zabitý místní milionář Čudla.

xxx

U Sudu  bylo rušno. „Sedm kulí jako v Sarajevu.“

„Kdepak, deset! Pokropili ho samopalem. Jeden zvonil, druhý se samopalem vylezl na okno,“ tvrdil první.

„Vyhnálek v sousedství si myslel, že to střílí motor!“ chechtal se druhý.

„Ještě že Marta a děti nebyly doma, odjely k babičce.“

„V jejich skladišti se nenašlo nic.“

„Drogy. Lehký topný oleje. Zbraně. Někomu nezaplatil. Byla to poprava,“ řekl někdo, nejspíš Podplukovník, který Čudlu znal podle vidění, určitě s ním nikdy nemluvil. U Sudu se ví všechno. Akorát nic přesně.

Chlapi se rozesmáli. Pavel se naštval. „Čudlu odpráskli profíci. Jasně. Že si na ně nedával pozor? Sklady měl vybílený, doklady spálený, diskety žádný. Rodinu poslal pryč. Šel otevřít někomu, koho znal, kdo se předem, nejspíš mobilem,  ohlásil. Komu věřil. Jinak by tak neopatrnej nebyl!“

„Čekal přece tebe. Že si vyjedete na kolech, jak jsi říkal,“ ozval se Bandaska.

„Snad nechceš říct, že mám v tom mordu prsty. Zasřelenej byl za tmy, před pátou ráno, já k němu přijel ve tři odpoledne.“

„Kdybys měl, asi bys to nevyprávěl,“ blábolil nalitý Bandaska.

Kód, heslo, pod jakým se vila zavírala, musel znát někdo místní,  uvědomil si Pavel, a ten zařídil, že střelec měl cestu volnou.

„Kdyby to bylo, jak říkáš, že jim někdo místní pomohl,“ ozval se  Podplukovník, „pak ten chlap může sedávat s náma v hospodě. Když ne tady, tak někde jinde. Není možný, aby o něm nikdo nic nevěděl. Někdo musel znát jeho bodygardy, jak se mu dostat pod kůži.“

xxx

Pohřeb byl utajený, mimo město, ale Pavel zjistil místo a vyzpovídal vdovu, která nevěděla nic a byla naštvaná na celý svět.  Šéfredaktor jásal, jiné noviny to neměly. Slíbil Pavlovi čelné místo na titulce.

„Co dneska neseš čtenářům?“ zeptal se šéfredaktor příště.

„Samý podružnosti. Nikdo si nic nechce pamatovat,“ řekl Pavel.

„To sis myslel, že se budou na veřejnosti vychloubat, jak si od něj koupili ganžu, když se to nesmí? Taky něco mám.V Polsku se našla ukradená toyota, měla cizí číslo, sletěla ze srázu a úplně shořela. A nikdo se k ní nehlásí,“ řekl šéfredaktor.

„To chceš dávat do novin?“

„První verze je, že se jednomu z kurýrů stala nehoda, ale ještě tu je druhá verze, že je to auto, jehož osádka zastřelila Čudlu, a mohutný oheň zakryl veškeré stopy po přepadení, například otisky prstů,“ řekl šéfredaktor.

V celostátním tisku se psalo, že na řešení případu se pracuje.

xxx

„Co, prosím tě, pořád blbneš?“ Zdena mávala vytýkacím dopisem.

„Nepadli jsme si s panem ředitelem do oka. Chce mě vyhodit.“

„Snad si nemyslíš, že tě zítra vezmou do těch tvých novin?“

„A proč ne?“

„Kdybys doma alespoň něco udělal. Ale ty jsi pořád po hospodách a kecáš s kamarádama. Už ani klukům úkoly neopravíš. Na starý kolena si chceš hrát na detektiva.“

„Čudla byl můj kamarád.“

„A co jsi z něj měl? Půlce města pomohl, a tobě akorát slíbil laciný kolo. Málem tě nechal zmlátit! Copak věříš, že taková věc se mi nedonese?“

„Bylo to trošičku jinak.“

„To je jedno.Hlavně nestrkej ruce do ohně. Kriminálka odjela. Co chceš vyřešit ty? Mysli trochu na rodinu. Co kdyby si někdo počíhal na naše kluky?“

„Co s tím mají společnýho? To nemá logiku.“

„Tady přece o žádnou logiku nejde! Copak to nechápeš?!“ ječela Zdena.

xxx

Na tácku přibyla třetí čárka. „Potřeboval bych  z práce co nejdřív vypadnout. Nebo se trefím panu řediteli do jeho usměvavý podraznický držky.“

„Zkusím to s tebou, ale volný místo budu mít až za  měsíc,“ řekl šéfredaktor.

„Přinesu  ti sólokapra!“ slíboval Pavel.

U Jelena bylo poloprázdno. Stále to byla pozvolna pustnoucí lepší hospoda, kde se Pavel před lety stavívával na dva tři kozly. Jak rozplétal před nastávajícím šéfem spletitý příběh, měl najednou dojem, že nic z toho se nestalo. Že sedí a vypráví svému společníkovi obsah nějaké Chandlerovy detektivky.

„Jdeš do všeho moc hr, Pavle. Hlavně si musíš dávat pozor. Může to být i úplně jinak. Ti dva asi celostátně hledaný bodygardové můžou být v přehradě s traverzou na nohách, nebo mohli utéct ještě předtím a toho podnikatele má na svědomí někdo jiný. Můžeš se dozvědět neoficiálně spoustu věcí, ale platí jen to, co kdo řekne před soudem a ještě může měnit výpověď. A když se takhle šťouráš v záhadné vraždě, přitahuješ pozornost i na všechny věci kolem. Že třeba někdo si lacino pomohl k pozemkům, a tak dál. Takovéhle horké informace musí být ověřeny minimálně ze dvou zdrojů. Ale držím ti palce.“

„Věříš mně, nebo nevěříš?“ zeptal se podrážděně Pavel.

„Víra nestačí, musíš mít důkazy! Včera v noci mi zase někdo do telefonu vyhrožoval. Víš, že jeho žena má bráchu? A že se u vás v poslední době  nápadně často objevoval?“

„Dáš mi to písemně?“

„Já to nezávazně slyšel v telefonu, Pavle. I kdybych zjistil, kdo to volá, tak by mi svědectví mohl zapřít.“

Pavel věřil, že mu kolokvium hospody U Sudu pomůže, ale bývalí kluci v rozdrbaných džínách, kteří v chlapském kroužku nadšeně vzpomínali na svoje lotroviny, si nyní oblékli fialová saka a zachovávali dekorum, zvláště když by se něčí historky ocitly v novinách. Ani náhodou! Nejprve  měli Čudlu za zjevení Boží, tolik toho dokázal, ale když ho někdo zabil, tak se za kontakt styděli, nikdo ho neměl rád, natož aby k němu chodil do rodiny a upíjel jeho drahé víno.

Pavel se s  řadou přátel  rozkmotřil a i ti ostatní se k němu chovali rezervovaně, nevěděli, co může uveřejnit, ale na druhou stranu si mysleli, že dokáže jako jediný Čudlu pomstít.

„Udělej něco! Ať byl, jakej chtěl, přece se lidi nemůžou střílet jako zajíci!“ říkali mu. Dva bodygardi zmizeli jak pára nad hrncem, nikdo neměl jejich fotku, zpočátku myslel, že za vraždou jsou oni, ale nikdo je tady už dlouho v Čudlově blízkosti neviděl. Jak dával dohromady společnost U Sudu, za něco by si šli všichni sednout, jezdili za erární benzín, cáchovali si směny, na kterých nebyli, rvali se, lhali, jezdili namazaní ve svých i cizích autech,  měli potíže se státní správou, permanentní s bezpečností, s armádou, složitý byl jejich měnící se vztah k ženským, ale asi nikdo se nedostal k mladšímu Čudlovi blíž. Podezřelých byla spousta, ale chyběl jediný jasný důkaz. Sám za jeho blízkost děkoval jen náhodě, Čudlově havárii v pubertě.

„Už jsi na něco přišel?“

„Bez důkazů mi nikdo článek nevezme, chlapi.“

„Jak to? To je nějaká spravedlnost?“

Nikdo si nepamatoval na nějakého Čudlova opravdového přítele. Nemuseli ho nakonec vyřídit oni dva bodygardi, ale někdo třetí, který přijel, vypnul signalizaci a  jen střílel.

xxx

„Pavle! Tvůj kluk vletěl pod auto!“ Železniční stanice se zachvěla. Až na popáté vytočil záchranku. Nic nemají, nic ani nevědí. Běžel domů. Tomáš  byl celý ofačovaný, a jak ho uviděl, roztřásla se mu brada. Byl odřený, potlučený, s boulí na hlavě, ale nic zlomeného ani vykloubeného neměl. Jak vjížděl  na silnici, proletěl  živým plotem. Selhala mu  brzda, nebyla to jeho vina.

„Dobrý, Tome, jsem rád, že to takhle dopadlo,“ řekl konejšivě a pohladil ho. Mohlo se mu to stát přímo před koly náklaďáku nebo dole na přejezdu mohl přerazit závory a skončit v jedoucích vagonech. Chlápek v autě, který ho dojel, když už vstával, mu nadával, že má blbosti zkoušet mimo silnici, a slyšel ho někdo ze Sudu.

Brzda. Běžel dolů a vymontoval z kola přední lanko. Bylo přetržené. Nebo nejdřív naříznuté a pak přetržené? Vzal si na pomoc lupu, ale nezjistil nic. Nemohl si vzpomenout, že by kdy tohle lanko na kole měnil. Přetržené. Anebo před jízdou nějak natržené?

Zafačovaný Tomáš už spal, když Pavel po dlouhém váhání vytočil číslo policie. Přijel poručík Karel. Spolužák ze školy. Všichni v tomhle městečku se nějak znali. Ukázal mu lanko.

„Už ti to taky, čerstvej redaktore, leze na mozek? Ale žes to ty, k expertize lanko poslat můžu. Pro informaci. Dva bodygardy, který jsi viděl s Čudlou, vyfotila kamera. Zapletli se ten večer do rvačky v Praze na Proseku, od desíti do devíti byli zavření cele předběžného zadržení, takže prokazatelně nemohli Čudlu zastřelit. Ale nad ránem zahlédla hlídka v Žitavě na silnici tmavou toyotu s falešným číslem, taktéž ukradeným, ale než se probrala, auto bylo v Polsku.“  Karel se zatvářil, jako kdyby vyhrál Velkou pardubickou.

Pavel vytáhl barevnou láhev a skleničky, nalil a řekl: „Jestli ta toyota měla na falešném čísle šestku, dvojku a nulu, tak její ohořelý vrak leží  v Polsku pod zatáčkou  a šéfredaktor měl zase pravdu.“  Pusu otevřel tentokrát Karel.

„Je něco nového, alespoň pro noviny?“

„Oficiálně ti nemůžu říct ani to, že jsem vyfasoval novou vysílačku.“

„A neoficiálně?“

„ Dostali jsme haldu anonymů. Dva naznačujou, žes ho zastřelil ty.“

„Nikdy jsem nedržel v ruce samopal.“

„To je jedno. Fantazii se meze nekladou. Víš, co si myslím? Kdyby přes naše nádherný město jel džíp s chlapama ověšenejma samopaly, s nápisem Zabijeme Čudlu, nikdo ani Čudlovi, ani nám nezavolá.“

xxx

Jarní sluníčko začínalo hřát. Před Sudem na čerstvě vynesených lavičkách seděla stará garda, dokonce na svém rohu klimbal před nedopitým pivem starý Kulhánek. Pavel přinesl piva a sednul si k němu:

„Pane Kulhánek, nevěděl byste o lanku na brzdy?“

„Že jsi to ty. Podívám se doma sám. Já už na kole moc nejezdím.“

„To byste byl opravdu hodnej.“

„Tak co, ty redaktore? Kdy to už konečně odhalíš?“ ozval se Bandaska.

Vždycky si přál, aby ho u tohohle stolu brali vážně. Dnes ho ale veřejná pozornost nijak netěšila.

„Má v tom prsty ten kripl Zdeněček. Říkal jsem ti to přece,“ pokračoval Bandaska.

„A důkazy?“ zeptal se ho Pavel.

„Copak jsi žádný nesehnal, Pavle?“

„A šel bys svědčit k soudu? Bandasko?“
„Proč zrovna já?“

Na koleji na městečko v Trojzemí  nedal nikdy dopustit. A všichni mu záviděli, když jim popisoval tahy, kdy stačilo vybrat si panelák a vždycky se byt na mejdan našel. „A nejlepší na tom je,chlapi, že si sice dáme občas přes držku, ale jinak jsme věčný kamarádi!“

„Já myslím, že na toho hajzla Zdeněčka by se něco vyšťourat ještě dalo,“ řekl Bandaska o kamarádovi z lavice.

„ Čudla byl vždycky hazardér. Pamatujete, jednou se tady v tomhle hupu  vysekal na kole a museli jsme ho polejvat pivem, abysme ho vzkřísili. Pamatujete, pane Kulhánek?“

„To byl takovej mrňavej splašenej kluk, že jo. Copak se s ním stalo?“

„Rozstříleli ho u něj doma. Mafie, pane Kulhánek.“

Pavel poslouchal všechny možné verze, teď ještě okořeněné rumem a zelenou. Nejvíc Čudlu pomlouvali ti, kteří nastavovali sklenice, když rozléval na bále basu šampusu.

Snažil se je neposlouchat a pokoušel si vybavit tohle město dřív, město dlouhých táhnoucích se odpolední, parčík, kde mu bylo špatně z první cigarety, lavičku, na které rozepínal knoflíčky Jitce.

„A patří mu to, pane Kulhánek.Tady se dělal hezkej, ale kdo ví, koho nechal odprásknout sám!“

Po blízké silnici se valila do vnitrozemí šňůra aut, na nejbližším rohu se ukazovala reklama na nanuky. Až bude Bandaska potřebovat od Zdeněčka něco od elektriky, bude to zase kamarád spolužák z lavice.

„Tvrdil jsi, Pavle, že s těma střelcema musel bejt někdo místní spřaženej.“

„To jsem si opravdu myslel. Ale ruku na srdce, chlapi. Víte o někom, kdo by neměl strach podílet se na vraždě?“

Zaplatil a pomalu šel. Probral si všechny, se kterými mluvil. Samí malí Bandaskové. Řada z nich si oddechla, protože už nehrozilo, že se přijde na jejich pololegální kšeftíky, ale že by někdo z nich pomohl Čudlu zlikvidovat?

Čudla jel v lehkých topných olejích. Čudla, před kterým celé městečko padalo na zadek, si začal myslet, že je boss. Velké ryby se nestřílejí, s těmi je lépe se dohodnout. A když zrovna nejsou solventní, je logické počkat, až zase mít budou, a pak přijde čas škubání. Ale asi si neuvědomil, že takových Čudlů je víc, a když jeden neposlušný bude rozstřílený ve vlastním bytě, další si podobné blbosti rozmyslí.

Pavel sebral ze stolu svazek klíčů. Najednou věděl, co musí  udělat. Vypadnout z městečka. Vypadnout!!!

 

Otto Hejnic