Na film Havel jsme v létě do Soběslavi jeli dvakrát. Přišli staří, mladí, manželé, maminy s dětmi, sólo i ve dvojicích, všichni se přišli podívat, co s Havlem režisér Slávek Horák provedl.

Uteklo 30 let od Listopadu a my pamětníci se pořád ptáme, kdo že byl Václav Havel, který byl dlouholetým zavíraným kritikem komunistické strany a nakonec se stal v zemi, kde se hlásalo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, demokratickým  prezidentem? Jaký byl v běžném životě? Čím se lišil od svých následovníků? Prakticky vším!

V ČSR bylo z 15 milionů občanů 1,5 milionu komunistů, oni a jejich děti ze začátku viděli republiku jako spojovací most mezi Východem a Západem. Já ne.

Soudruzi  mě nemilovali, už kvůli mému otci drogistovi. Václavu Havlovi  jsem držel palce, schvaloval jsem 90 % jeho činů, a u 5 %  jsem si musel nechat vysvětlit celou situaci. Znám jeho hry, básně Antipody, po hře Odcházení jsem viděl stejnojmenný Havlův film. Četl jsem většinu knih o něm. Poprvé vyhrál někdo, kdo si to opravdu zasloužil.

Byl jsem mu představen při otevírání knihovny v Liberci, uctívaný, skromný rozpačitý prezident a jeden ze sta nově poctěných. Znám ho, ale on si mne pamatoval jen stěží.

Pětačtyřicetiletý režisér Slávek Horák po oceňované Domácí péči vytvořil film, který vypráví o Havlovi to zdánlivě podstatné, jak pod bdělým okem StB žil.  Stěžejní je dokonale zpracovaná titulní role Viktora Dvořáka, který se naučil Havlův projev, jeho vytváření  složitých vět a výslovnost rrr, a dobře zahrál jeho rozpaky, složité vztahy se ženami a zálibu v domácím amatérském hraní. Stažení velkého časového úseku do jednoho filmu zapříčinilo, že pod skutečnými jmény vystupují vedle Havla jen jeho žena Olga, výborně zahraná Aňou Geislerovou, vedle váhajícího Havla je strohá a věcná, hezký je moment, kdy mu oznamuje, že má milence. Martin Hofmann  perfektně  vytváří bouřliváka Pavla Landovského, krásná je momentka, kde s Havlem cpou do poštovní schránky obálky s  Chartou 77. Ostatní postavy jsou jen  lehce nahozené. Adrian Jastraban vytváří nevýrazného Dubčeka, Barbora Seidlová je  milenkou navíc, podle většiny diskutujících na internetu je to Anna Kohoutová. Není pravda, že šli ples železničářů  a nebyli vpuštěni. Podezřelí disidenti si spokojeně zatancovali, je to jediná větší autorská licence, kterou jsem zjistil.

Film končí objevením se skutečného Václava Havla, od Melantrichu až po návštěvu dalajlámy v Praze, kde je bývalý prezident už zesláblý. Je to velmi pocitový film, životopisným faktům se se zdarem vyhýbá. Určitě se bude dávat v televizi, uvidí ho i nejmladší generace. Úkol byl splněn. Jenže je to trochu jinak.

Do rukou se mi dostala kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Kniha, která má přes 500 stran, množství černobílých a barevných fotografií a obrázků, o životě Jitky Vodňanské, narozené v listopadu 1944, je napsána, aby vnukům, Šimonovi, Mikešovi a Vilémovi, sdělila, co je babička zač. Na začátku je vyfocen s autorkou Viktor Stoilov, knížku vydalo nakladatelství Torst v době, kdy hlavní hrdina Václav Havel už nebyl od roku 2011 mezi živými.  Autorka dříve psala do časopisů Mladý svět, Dotek, Regena, dnes píše do Regenerace.

Autorka si nechala dopisy od Havla, dlouze je cituje, a jak zaznamenává svůj život, přiřazuje ten dramatikův vedle sebe, zachycuje všední dny velké party zajímavých lidí, nejen otců, ale i jejich žen a dětí, která žila pod tlakem esenbáků, jim navzdory.

Píše lehce, elegantně, o svojí rodině z Blatné, o silných ženách a roztomilých mužích, její otec je notář, jezdí do Příbrami, sestra Jarmila je spořádanější, později vystuduje medicinu.

„Veselá, vtipná, malinká jako já, měří 150 cm, jsem šťastná, že ji můžu tolik milovat,“ píše o své stočtyřleté babičce, a optimistický přístup autorce zůstal celý život. Máti byla věčně dáma, když však přišly nepříznivé doby, zavařovala, sušila houby a sbírala, co se dalo. Nikdy neskuhrala. Otec, JUDr. Václav Schránilec, ji vodil do přírody, ale když se provinila, nařezal ji páskem. „Smyslem bytí je vždy rodina,“ píše.

„Od války mám strach z malých prostor, byla jsem veselá, družná, zlobivá, divoká. Dnes bych asi měla diagnózu ADHD.“ Po  jedenáctiletce studuje biologii a geografii na přírodovědecké fakultě UK. „Ve 21 letech se rýsoval  jako ženich Honza Hrbek, ale to nedopadlo,“ sděluje čtenářům.

Krásně popisuje tehdejší vicemiss majálesu 1965 dobu květinových dětí a bláznivých nápadů, Vysokoškolský pěvecký soubor zpíval po celé Evropě, měl plno kamarádů.

Po promoci v roce 1966 nastoupila Vodňanská do Archeologického ústavu Akademie věd, kde zjistila, že miluje tajemství, kreativitu, rozevlátost a svobodu.  V roce 1967  cestuje do Normandie, má kamarádku v Paříži. Pracuje v Oblastním  muzeu v Roztokách u Prahy.  V roce 1968 dělá pomocnou sestru v Německu, vrací se do okupovaného Československa. Žije a bydlí s Ivanem Krausem, básníkem, který pracoval v televizi, až do té doby, kdy v bytě zazvonila  manželka, paní Krausová, s Krausovic dítětem na ruce, o nichž Jitka  nevěděla vůbec nic.

V roce 1970 se seznamuje s Karlem Trinkewitzem, o 13 let starším, dvakrát rozvedeným karikaturistou, malířem, kolážistou, lettristou, autorem vtipných artefaktů, ale později ho viděla, jak se na ulici vede s Olinkou Schoberovou, následoval ušlechtilý konec. Witz zuřivě nenáviděl bolševiky a fízly, časem uprchl do Německa.

1972 onemocní melingoencefalitidou, má ochrnutou  půlku těla, rok se z nákazy dostává. Seznamuje se jako psychoterapeutka v Bohnicích s Ing. PhDr. Janem Vodňanským, písničkářem, o tři roky starším, dělal dada, surrealismus, nikdy neměl trému, nikdy se nestyděl, měl ale zásady „Nejsem stvořený pro to, abych vynášel koš,“ zůstával svobodným bohémem. Jedou spolu a několika přáteli do Států. Nakonec si ji 27. 3. 1977 vzal, syn Tomáš už byl na cestě. V té době vystupoval s Petrem Skoumalem, pak se ale pohádali. Vodňanský se časem přestěhoval k bývalé ženě Pavla Šruta, své první lásce, pak si vzal o 25 let mladší Ivanku. Stále se ale staral o syna Toma.

Jitka Vodňanská byla poprvé zavřena o Velikonocích 79  na 48 hodin. S Václavem Havlem prožila 6 let, 1983 až 1989.  Ráda někam patřila. Václav, slepičí prdelka, hned všechno Olze řekl.  Seznámila ho i se svými přáteli a kolegy.

20. 4. 1984 ji Olga, které Jitka o napsala svém těhotenství, pozvala na Hrádeček a navrhla komunu. Václav Havel jí sám píše: “Jenže já skutečně nemám právo svou chuť mít syna Vašíčka (beztak by to byla jistě holka) nadřadit všemu ostatnímu, tj. reálnému zhodnocení situace…. Nejsi ani první, ani poslední.“

Z deníku: „27. 4. 1984 – Žádost o interupci, 4. 5. 1984, po interrupci….Plaše mi dává svoji  Johanku z Arku a Hry. Sedíme a já ukapávám z oceánu emocí.“ „Dala bych nevím co, kdyby to šlo vrátit.“ Příležitost se ale neopakuje.

Havel chtěl, aby se všechny jeho ženské, se kterými něco měl, měly navzájem rády. Toto nemožné přání se velkým úsilím plnilo, všechny jeho milenky, s výjimkou Olgy, měly solidní vzdělání, které zlepšovali přednášející z disidentského okruhu, Jitka a Olga vymýšlejí názvy kapitol, Jiti sleduje Olgu u autobiografických scén, které se odehrávají ve hře, ale Olga nežárlí.  „Psal Largo desolato, obvykle jsme se v hrách dost věrně poznávaly. Naše věty, moje profese, scény z intimního života, beznaděj celé naší situace, ať již osobní, společenská nebo existenciální.“  Pouštěli si z desek hudbu, podle názvu na desce se hra jmenuje Largo desolato. Václav byl stále středem kružnice přátel. Jeho stálá pochybnost o sobě samém rezonovala s pochybnostmi, které v sobě neseme všichni.

Olga navrhla, že satelitní milenecký stav s Kašparem skončí. Skončila ho. Václav měl taky skončit, ale svůj slib nedodržel. Později se Honza Kašpar oženil, po pádu ze stromu si zlomil páteř a byl na vozíčku. Hrál dál v Divadle Járy Cimrmana, ke konci života s hadičkami v nose.

Václav píše: „Mám právo tě dál trápit a ničit? Ale proč bych to dělal, když jsi jediný člověk schopný dát mi oddanost, respekt k mé práci, podporu, něhu, zázemí?“

„Dívala jsem se, jak jde Vladislavským sálem skládat prezidentský slib.  Milovala jsem ho, přála mu to, ale část mě umřela, nemohla jsem se hýbat, spát, pít, jíst,“ píše Jitka.

Vztah pokračuje až do smrti Olgy, s Andulkou Kohoutovou stojí u rakve první dámy. Pak nebohou Jiti zlikviduje Dáša Veškrnová. Definitivně.

Voda, která hoří doplňuje slavné bytové semináře, ukazuje, jak disidentům chyběly koruny, jak Havel sotva stíhal své hosty, programy v kinech a divadlech,  debaty ve vinárnách, věčné diskuse kolem svých a světových problémů. Konečně  měl v malém bytě u Jitky Vodňanské trochu klidu. Nejdivnější je, jak se nikdo nikdy s nikým nehádal. Svorně se navštěvovali na chatách a chalupách a veselili se.

Sledujeme také složitou práci psychologů, psychiatrů, jim svěřených alkoholiků a dalších vychýlených, o čemž průběžně píše autorka.

Konec knihy je hledání duševních hodnot, hlavně buddhismu, babička Jiti cestuje po celé Asii. Nad knížkou mě napadá: „Kolik máte přátel vy a vaše rodina?“

Myslím, že údajná milenka Havlova života, která je zachycena ve filmu Havel, nebyla Anna Kohoutová, ale Jitka Vodňanská.

Otto Hejnic