Kolegové z Ústí nad Labem, Severočeský klub spisovatelů, vydali ve spolupráci se Severočeskou vědeckou knihovnou  Almanach 2020 k 30. výročí založení SKS.  Má 130 stránek, měkké desky, na obálce černobílou grafiku od Jiřího Kimly, vychází  v redakci Věry Bartoškové, Aleny Melicharové, Iva Chmelaře a Jiřího Kimly.

Na úvod vzpomíná Ladislav Muška na bouřlivou dobu založení SKS a na akce místopředsedy Arnošta Hermana, který zemřel v 88 letech, a připomíná  pečlivou sekretářku R. Pečivovou. Jaroslav Drbohlav představuje aforismy a verše Ilji Barta. Nakladatelka Věra Bartošková hledá v básních původní krajinu. Marie Dolistová píše sonet o hvězdách a starém muži. Prozaik Jaroslav Endrych  v Dopise a v Šílenství zjišťuje nástup schizofrenie. Básnířka Karla Erbová  připomíná velikány různých dob, např. Giordana Bruna a Thomase Mora. Milan Hrabal píše verše o slovanské Lužici. Radka Hryzová řeší vztahy ona a on.

Publicista Ivo Chmelař se vrací k literárním čtením v Roudnici  a v Litoměřicích, kde ve spolku Modré Ucho vymýšleli např. japonské haiku.

Prozaik Jiří Kimla uvádí Prokletí deváté symfonie: skladatel Jan Pravoslav Selenský v době návštěvy  W. A. Mozarta skládá svou symfonii a doufá, že se proslaví, psaní mu nejde, a tak zavolá od piana: „Čerte, pomož!“  Přichází nezvaný italský kolega Angelino Infernini a skladbu mu pomůže složit. Je to ďábel. Libreto skládá student lékařství Karel Básnimír Mračný. Je zde zachycena  empírová Praha, skladatel hospodyni Magdaléně oniká. Je díky skladbě úspěšný, je ale postižen syfilisem a nakonec skončí v blázinci.  V 21. století dům restituuje JUDr. Karel Mračný, předělává se podlaha a řemeslníci objeví noty od Selenského a prokletí skladby dále pokračuje.

Básnířka Táňa KindI Nováková splétá mystiku s počítačem. Martin Kolařík evokuje poslední zbytek starých časů. Miroslava Kubešová používá zajímavé metafory: „žábří povzdech vetkaný do rákosí“. Věra Kulišová má ráda léto, bojuje proti hlouposti. Alena Melicharová  hledá inspiraci nejen  v hvězdném nebi  – Noc Perseid.

Láďu Mušku mám rád, četl jsem asi pět jeho knížek, nejvíc se mi líbily rybářské historky.  Z Aforismů vybírám: Kdo se dlouho dívá do zrcadla, ví, že s tím, co v něm vidí, se už nic nedá dělat. Zaručený prostředek proti nechtěnému těhotenství? Bezdotykový sex. Vtipné jsou i jeho fejetony.

Básnířka Věra Pávlová píše, že cinkání zvonků se mění v mokré káp, a účtuje s mužem. Lída Rážová píše: Po vodě jsem pustila tvou lásku, vlna ji odnáší. Končí. Jen bílé stěny špitálu a postel a já na ní. Marek Vojtěch Řezanka vzpomíná na Mirka Kováříka. Vladimír Stibor se ptá: Jak je velká bolest, když se před ní hrbíš?

Můj přítel Aleš Stroukal napsal několik knih, které jsem recenzoval.  V povídce Jak je těžký Luďkův bagr píše: kamarád Luděk má stavební firmu a jezdí s bagrem, Jirka je architekt a on, původně zemědělec – živočichář, nyní  na volné noze, prodává spotřební úvěry. Cestou na koncert do Prahy se jim přihodily prapodivné věci. Autor zapsal svůj sen.

V povídce Čtyřkolka vyhráli její protagonisté ve firmě soutěž a jeli do hotelu na Rábí. Zuli má velkou hlavu, žádná helma mu nebyla, tak šel s děvčaty pít. Jirka jel s novou čtyřkolkou podél řeky a potopil ji, čtyřkolka plavala, otočila se, majitel nadával, ale pak šli všichni popíjet kvanta whisky a urovnalo se to. Čtyřkolka nemá nic najeto, ale teď má i uplaváno.

Povídka Milenky je vylhanější, pojistku na 4 miliony vyhraje slečna, u které podnikatel zemře.

V povídce Seženou …všechny „nebožky“ vstávají, snídají , oblékají se, ty řídíš, papáš, piješ, spíš u matky, otce, u kamarádek, plaveš, tvé tělo je kosmopolitní, spíš, voníš, hádáš se, a proto jsme se rozešli.  Autor má všude přátele, víc pije než jí, ale jeho svět je plný úspěchu a radosti.

Liby Svobodová se rozepisuje, jak od roku 1500 chodí procesí k Panně Marii do Hejnic. Nepatří nám celý svět, jak jsme mysleli.

Zbytek almanachu jsou verše. Miroslav Svoboda píše: „avšak místo políbení, cítím od ní pohmoždění!“  Jana Švýcarová básní  výchovně, dříve a nyní…Helena Vomáčková píše přírodní lyriku, například Cesta na Kozákov.

Almanach 2020 Severočeského klubu spisovatelů je pěkná optimistická knížka, zaujala mě hlavně próza, veršům příliš nerozumím, nechť si čtenář vybere sám.

Otto Hejnic