V neděli 16. května bylo v Severočeském muzeu v Liberci skoro plno, protože 4. května  se konečně  po dlouhé době otevřelo, oprava se protáhla. Vstupné se neplatilo a pro malé návštěvníky byly připraveny speciální programy. Viděli jsme drobného kluka, který bušil do starého psacího stroje.  Má žena se ho zeptala: „Je to lepší než na počítači?“ Odpověděl: „Je to zajímavější.“

Muzeum nyní střeží lev a lvice od Jaroslava Róny, ale musím konstatovat, že všechno je jinak. Kasa, nyní velká recepce, je přesunuta do předsálí, kde bývávaly hudební programy. Byla vybudována nová elektroinstalace, podlahy, toalety, výtahy.

Ve velkém sále je výstava Liberec kontra Reichenberg, najdeme zde obrazy, fotografie Rudolfa Ginzela, makety domů, jsou zde Valdštejnské domky, kus starého náměstí i projektovaná nová výstavba, sídliště Králův Háj. Poznávám model libereckého zámku ještě s hradbou kolem, dostavěný hrádek Hamrštejn se dvěma věžemi.  Ale také vidíme, že projekt se někdy nestal skutečností.

V prvním patře aktuálně vystavuje známý typograf Rostislav Vaněk, jsou to energické černobílé grafiky, pak plakáty na různé akce a ostře barevné čtverce, ty se mi líbily.

Staré muzeum klimbalo, vše bylo na svých místech, měnily se jen výstavy, dnes musí návštěvník to svoje dlouze hledat. Změnil se hlavně styl stálé expozice, v dřívější převažoval čas, když byl biedermeier, lidé se nějak oblékali, nosili se cylindry, dámy nosily krinolíny, vojáci měli barevné uniformy, používali jistý druh pušek, rozvíjelo se soukenictví, používaly se v textilu prohazovací člunky, jednotlivé cechy měly svoje prapory, kouřily se fajfky, cukr se už dělal z řepy.

Prvně jsem viděl velký tkalcovský člunek, generálskou čapku se zeleným  peřím nahoře. Kládu, do které se strčily končetiny a dotyčný byl vystaven na pranýř jsem už znal. Líbí se mi cechovní prapor libereckých pláteníků stejně jako tiskařské formy na modrotisk. Dotýkám se původní sochy rytíře, zhotovil ho Franz von Neumann roku 1892. Dneska, od roku 2005, shlíží z radnice jeho kopie, kterou navrhl Milan Zdenek a vykoval umělecký kovář Jan Nikendey.

Zlobí mě dámské šaty a boty, jen tak vedle sebe, neuhodnu,  jestli jsou z roku 1880 nebo 1920. To samé platí pro klobouky i pro bižuterii.

Pěkná je výstava z 20. století, různé typy telefonů, magnetofonů, od nejznámějšího po malý s minicívkami. Jsou zde vystavené vysavače, od první republiky až po současné. Zaujaly mne lampy, první kahan a další na karbid, tuším? Nacházím laciný i drahý gramofon, žehličku běžnou a žehličku cestovní, neuhodnu datum výroby.  A cedulky s popisem tu nejsou.

Místnost, kde je galerie, zahrnuje několik moderních tapisérií, obrazy více směrů, každý pes jiná ves. Zaujal mě velký objekt, sklo se šikmou dírou, jmenuje se to Prostor I. Opravdu hezké. Kdopak to zhotovil? Libenský a Brychtová roku 1991. Zajímavé věci se najdou, ale musí se hledat.

Sympatické je církevní baroko, uprostřed místnosti stojí zlatá monstrance, nápadité jsou různé soupravy na pití, hezké jsou jídelní příbory, vidličku tvoří dva dlouhé hroty.

Nejen pro děti jsou připraveny nejrůznější interaktivní hry a úkoly, počínaje štěbetáním ptáků na stisknutí, nebo mohou malovat v ateliéru.  

Severočeské muzeum má moderní tvář. Za jednu  návštěvu všechno stihnout nejde, návštěvník poněkud tápe. Až sem půjdeme příště, budeme moudřejší a snad najdeme i klíč, jak z automatu Dallmayr dostat do kafe cukr.

Otto HEJNIC