Izraelská dramatička, scénáristka, herečka a režisérka Hadar Galron se narodila  v sedmdesátém v Londýně, ve třinácti se přestěhovala s rodiči do Izraele, v roce 2005 napsala hru Mikve, která si získala svět a v Liberci byla uvedena před dvěma lety. Současné Česko si oblíbila, byly zde uvedeny její hry.  Prvotní impuls hry Moje první židovské Vánoce vznikl v Mladé Boleslavi po hovoru s dívkou studující hebrejštinu, dále režisérka mluvila se 45 českými Židy, kteří se o svojí židovské identitě dozvěděli až v dospělosti. Představení v Divadle F.X.Šaldy v Liberci jsem navštívil 24.11. 2021.

V roce 1989 došlo k zásadní změně režimu, padly hranice, Kruh autorů Liberecka navázal spolupráci s vyhnanými Němci a Poláky, jeho předseda Luboš Příhoda přeložil z němčiny Dům se zelenou střechou od Isy Engelmann, pak jí pomáhal s knihou Židé v Liberci, kterou také přeložil. Nově vybudována byla rovněž synagoga, je to výseč nové knihovny. Abych zjistil souvislosti, byl jsem na poznávací dovolené v Izraeli, v křesťanské arabské komunitě. Naše generace si řekne v cizině o jídlo, současná generace už mluví anglicky, německy a i jinak plynně, je součástí zmenšujícího se globálního světa, kam jezdí za prací nebo za poznáním, kdy se jí zachce.

Hra vznikala v kontaktu s jejími překladateli, Petrem Svojtkou, pozdějším jejím režisérem, a Jiřím Janků, dramaturgem, a kostymérkou  Agnieszkou Pátou – Odlak. Scénu stvořil Michal Syrový, důležitá je železná mříž, dále se na obzoru tyčí Ještěd. A na zadní stěně je možno promítat staré černobílé snímky. Hudbu složil Vladimír Novotný.

Velká rodina se připravuje na oslavu Vánoc, stromek je už nachystaný. V úvodu babička Běla, hostující Michaela Lohniská, protestuje proti studiu hebrejštiny, kterou se chce učit její vnučka Magda, hraná Barborou Bezákovou, ta však na svojí volbě trvá. Rodina se má ráda, ale hádá se, ateista  František – Martin Polách, se soustřeďuje na výkonnost, hebrejština mu připadá passé, jeho mladá nová žena Bian -Karolína Baranová, moc anglicky nemluví. Pastor Jonáš,  Zdeněk Kupka, vidí situaci smířlivě, cholerická Anna Štěpánky Prýmkové je ostře proti, Tereza – Markéta Tallerová, taktéž.  S Magdou je jen mladičký Lukáš -Ondřej Kolín, který hraje na kytaru skladbu od Dylana, zatímco malý Adam – Jan Peřina, se dramaticky loučí s kaprem. Přichází chvíle pravdy. Babička, kterou všichni považovali za konzervativní křesťanskou dámu, říká, že chce být pohřbena na židovském hřbitově, protože je židovka! Líčí jim, že z celé rodiny zůstala jediná, ostatní zlikvidoval holocaust, proto si vymyslela náhradní život a na něm trvala.   Jelikož se židovství dědí po matce, jsou židé všechny její děti, i když o tom neměli tušení. Skvěle zahrána je postava Běly, která si na konci života přiznává, kdo vůbec je, herečka na závěr své divadelní kariéry ukázala, co se v ní skrývá. Dospělí mužové se s novou skutečností obtížně vyrovnávají, ateista František uznává, že tohle překvapení na společníky určitě zabere, Jonáš, který má na krku kolárek, zkouší míchat svoje křesťanství s ortodoxním židovstvím. Depresivní pocity neskrývá uštvaná Anna, Tereza skončí u antisemitismu, obě hrají na doraz. Magda, která chce zjistit co nejvíce, nakonec jede do Izraele, a přiváží jistotu, fotografie, kde jsou zachyceni jejich příbuzní s datem a místem úmrtí.  Překvapený divák obří černobílé snímky vnímá na ostro! Rabi Kohen – Václav Helšus, sice přivede mladého Lukáše k jarmulce, ale jistotu nemá žádnou. Autorka Hadar Galron řeší otázku, kdo jsme. Je to hledání plné bolesti, a zároveň ironie. Ve hře konečně jde o to podstatné, ke komu patříme, kdo jsou naši předci. Nebo jejich předci? Studentka Magda prošla zajímavou cestu, na tu roli nezapomene. Něco ve hře škrábe, nevíme dobře, co je to chanuka, neznáme uspokojivě ani naše křesťanské svátky. Kde ale máme domov? 90 % se nás do Liberce po válce přistěhovalo. Autorka vytáhla z podvědomí opravdu silnou hru, na kterou není jednoznačná odpověď.

Otto Hejnic