Autor: Bohumil Nuska
Název: Ptačí údolí
Vydavatel: Nakladatelství Bor, 2004

Liberecký autor Bohumil Nuska vydal v roce 2004 v nakladatelství Bor knihu, která právem má  podtitul Idylka, a  je  po jeho Tanci smrti téměř celá opačného charakteru, je to přitakání obyčejnému všednímu životu. První dojem je evidentní radost z vyprávění. Knížka, která vychází ve století jednadvacátém má velmi blízko postupům století 19., a je to jakési najust, místo aby se v knize něco napínavého dělo, autor se pouští do dalších a dalších přírodopisných odboček a ještě se čtenáře zeptá, jestli ho už nenudí. Příběh svérázného hostinského pana Holečka a jeho kulaťoučké manželky Fanynky je obložen věcmi zdánlivě nepodstatnými, čtenář se stává jakými  imaginárním  vypravěčovým vnukem,  když už dědečka nechce poslouchat, knížku zaklapne. Holeček provozuje dříve svoji,  nyní zestátněnou výletní restauraci, žije v domě, do kterého „příroda se dere odevšad a napořád,“ a má přírodu rád. Kam tuto prózu zařadit? Popisuje několikaleté období života, vrací se i do doby předválečné, tedy román, v knize jsou zachyceny i dramatické okamžiky Holečkova života, proč jim ale autor věnuje tak málo místa?  Co je v životě důležité? Je to zafixovaný  filozofický traktát?  Esej? Knížka se od stávající literatury liší tempem, hrdiny, absencí postav, které by děj mohly zrychlit. A po 214 stránkách, které napsal Nuska, přichází 31 stránek Miloslava Nevrlého: „Doslov o autorovi Ptačího údolí , ale hlavně o čtverém blaženství z četby jeho knihy“.Kniha je tu podrobně rozebrána, Nevrlý dále přidává k Nuskovu imaginárnímu údolí konkrétní  údolí svého dětství na Sázavě,  postupuje v Nuskově duchu dál a vytváří ptačí pranostiky. Co se ještě dá dodat?       

Holečkovo Stránské údolí, kde každý strom má své jméno, je vlastně  naše ztracené údolí z dětství, které jsme již nenašli. Je snem milovníka přírody, o tom, jak bychom mohli žít, kdybychom se mohli zpátky vrátit. Není to návrat k ruralistické próze, půda ani les Holečka neživí, povoláním je hostinský, ale má krajinu a přírodu jako oporu, zázemí.  Autor léta pracoval v muzeu s řadou přírodovědců, jeho  přítel Miloslav Nevrlý mu některé poznatky doplnil, někdy ale trvá autor na svém a cituje u poznámek jiné autority: „…zvonohlík na zimu odlétá. My naštěstí uvádíme, že pouze někdy se zdrží, jak uvádějí jiní autoři.“
Nuska  vyjmenovává stromy a popisuje je. Píše o hryzcích, plších, myších atd., někdy s láskou, jindy s ironií. Když popisuje rostliny, jen chvíli to je adorace Božího díla jako u Jakuba Demla, ale vzápětí říká, k čemu se hodí Holečkově Fanynce, kořenářce.

Knížka se přímo vzpírá rychlému čtení, ale když ji večer před usnutím otevřeme, vracíme se od běžných každodenních starostí k potoku a šumícím stromům, i když už jejich šumění přestáváme na nedělních procházkách vnímat. Nuskova krajina je i naše krajina.
Odcházíme s Nuskou  z betonových měst, utíkáme od obrazovek televizí a počítačů  zpátky k jeho Holečkovi  a do přírody. Autor jako houba pokorně nasával všechny možné znalosti a teď nám je rozdává, po profesorsku vysvětluje souvislosti, někdy upozorňuje na nebývalé vazby.  Dovede vysvětlit, jak se z řeckého eidyllion nakonec stala idyla, i proč paní Holečková nešla na mouchy a komáry s plácačkou.
 Autor se na jednom místě knihy vydává po vodě až do krajiny rybníků, kterou  velice půvabně a s očividnou láskou vystihuje. Tady ale, jak z vlastní zkušenosti vím, bývá komárů tolik, že se bez plácačky neobejdete.
Originální a velice bohatý je Nuskův jazyk. V Ptačím údolí se vrací ke germanismům, které se dnes z řeči pozvolna vytrácejí, a ukazuje jejich tvary v hovorové řeči jižních Čech. Autor je jedním z mála lidí, který si umí s jazykem hrát a do té hry čtenáře mimoděk zatahuje. 
Holečkova novoslova, i jeho vlastní pojmenovávání jednotlivých míst v krajině ukazuje i na to, jak různá pojmenovávání asi vznikala. V knížce je značné množství informací a zajímavostí,  při dalším nahlédnutí a druhém čtení se objevují v textu další významy a souvislosti. 

 Holeček se živil jako hostinský, byl čihař, poznal každého ptáka, houbař, chovatel slepic a králíků, kutil, vyznal se v broucích, travách, díky manželce i v léčivých rostlinách, sledujeme ho asi od jeho padesátky, ale poznáváme ho asi od třicíti, jdeme s ním, jak postupně stárne. A mezi tím se střídají  roční období,  do restaurace přicházejí prvorepublikoví lufťáci na výletě,  parta Němců za protektorátu, skauti, později trampové, a pořád jsou u hostince bílé skleněné koule.
Jestli Holečka v knize vypsané strázně, i další, kterým se nemohl vyhnout (když mu brali hospodu), nenalomily, a nenalomily, protože k žádnému svému naštvání se nevrací, není to dáno povahou, nebyl flegmatik, ale asi bral svůj život jako součást odvěkého přírodního cyklu: jednou svítí sluníčko, jindy je škaredě. 
Prohlížíme si Holečkovu pleš, poznáváme všechny jeho pokrývky hlavy. Když je autor podrobně popsal, chtěl jsem v duchu spočítat své čepice a nedopočítal jsem se.
Knížka má logický, ale zbytečně bolestný konec, objevuje se stálá  autorova průvodkyně, Paní Vševládná.  
Holeček je asi posledním českým literárním hrdinou, který žije ve shodě s přírodou, s lidmi kolem sebe, i když ho mnozí štvou, a ve shodě s nějakým vyšším vnitřním řádem.
Nenajdeme Ptačí údolí na mapách. Ale můžeme ho hledat, vracet se, alespoň čas od času do volné přírody a dívat se a poslouchat.

Otto Hejnic

[ Zpět ]