Ukázka z knihy Román pro Quida

Bylo to jako v akčním filmu. Někdo rozkopl dveře, rozsvítil a začal řvát povely, jako hledej, posaďte se na postel, nedělejte rychlé pohyby, držte ruce podél těla.

Marek se jen těžko probouzel. Včera probírali dlouho do noci plánovanou cestu do Anglie. Ucítil něco vlhkého na obličeji, a když otevřel oči, uviděl před sebou vyceněné tesáky německého ovčáka a jeho obrovskou hlavu. Smrdělo mu z mordy.

Seděli s Viktorem proti sobě na postelích a přiblble pozorovali, jak policisté a jejich pes prohledávají pokoj. Marek se podíval na budík na svém nočním stolku. Musel si protřít oči, ale nejblíže stojící policista na něj vyštěkl, aby dal ruce na pelest.

Byly čtyři hodiny ráno.

„Co hledáte?“ zeptal se jich Viktor, „třeba bychom vám mohli pomoci!“

Policista ho okřikl, aby byl zticha. Marek se po straně ušklíbl.

„Čistý!“ říkali policisté po každé prohlédnuté skříni, nočním stolku nebo prostoru pod postelí. Byli tak důkladní, že vytahali všechna plátna za Viktorovou skříní. Na Absolutní akt pes zavrčel.

Vypadli. Bylo slyšet, jak stejně neurvalým způsobem kontrolují vedlejší pokoj.

První se vzpamatoval Marek: „Viděls, jak se ten pes naježil na tvůj obraz?“

Viktor na jeho fórek nereagoval. „Co se děje? Buď hledají Arnošta, nebo  Gottwaldíka. Spíš to druhé. Potom, cos včera odjel domů, se konaly v parku policejní manévry. Demonstrace režimní síly. Šel z toho strach.“

Křik, povely a hlasité psí sípání na chodbě změnily intenzitu i ráz. Bylo zřejmé, že policie našla, co hledala. Vyskočili z postelí a šli se podívat. Příslušníci speciálního komanda odváděli v poutech Rudyho a dva jeho spolužáky ze čtvrtého ročníku. Tři z nich nesli triumfálně tři díly modelu dělnického prezidenta. Krasavec Rudy se k nim podíval a Marek mu nenápadně ukázal vé z ukazováku a prostředníku. Rudy se smutně ušklíbnul. Ostatní dva měli sklopené hlavy. Celý průvod, který uzavírali psovodi se dvěma služebními vlčáky, připomínal záběry z pohřbu Jana Palacha, když se ještě mohly vysílat v televizi nebo v kinožurnálu.

Béďa se přiškrceným hlasem zeptal, jestli mají povolení k prohlídce. Jeden z policistů ho přetáhl obuškem. Bedřich zareagoval pohotově: „Jojo, už ho vidím.“ Nikdo se tomu ale tentokrát nezasmál.

Marek s Viktorem pozorovali, jak policisté odvádějí jejich kolegy ke služebním vozům. Nebyli sami. Všichni z Bratislavské koleje byli v tu chvíli v oknech. Policisté nacpali drsně Rudyho a jeho dva kolegy do antona se zamřížovaným oknem a s vítězoslavným houkáním odjeli.

„Ty vole!“ vzdychl Viktor. „To je fakt průser! Jedno teď víme určitě. Arnošt ta svině udavačská, Čurdovská, nebyl.“

„Kdo je Čurda?“

„Ten je přeci ten prásknul parašutisty, co zabili Heydricha!“

Marek se praštil do čela: „Ajo.“

Zapálili si cigarety a mlčeli.

„Všimnul sis, že ten byl model rozkládací?“ zeptal se po chvíli Marek

Na chodbě svolával Bedřich na odpoledne do Budvarky pivní demonstraci. Začátek v patnáct hodin.

                                        x x x

Hned v půl deváté ráno uspořádalo vedení fakulty na Bratislavské koleji krátké setkání s ubytovanými studenty. Děkan k nim měl krátký, velmi emotivní projev. Tři studenti čtvrtého ročníku odcizili model sochy Klementa Gottwalda a tím se dopustili několika trestných činů. Mimo jiné krádeže, hanobení státu a jejich představitelů a dalších. Policie je odvezla do vazební věznice v Litoměřicích a podle právníka fakulty jim hrozí až pět let vězení.

„Taková klukovina! Za ní budou pět roků sedět?“ ozval se Bedřich.

Vždyť to byl jen vtip, promluvil někdo vzadu.

„Pět roků je málo. Měli by je rovnou zastřelit!“ vložil se do diskuse Viktor. Marek sedící vedle něj do něj šťouchl loktem. 

„Kdo to byl? Kdo si to dovolil?“ štěkal jako honící pes odborný asistent Šlechta, kterého děkan představil jako zástupce výboru zet ó KSČ.

„Počkej soudruhu, musíš je pochopit, jsou rozrušení stejně jako my všichni. Toto je mimořádná situace, kterou přeci nechceme ještě víc hrotit. Chce to rozvahu,“ otočil se na něj děkan.

„Rozvahu to chce, ale také od nich. Začíná to děláním si legrace ze socialistického realismu a končí ukradením prezidenta. Co bude následovat? Defenestrace?“ nenechal se odbýt Šlechta.

Děkan vedle něj, byl určitě dvakrát tak starý jako on, se shovívavě usmíval a nesouhlasně potřásl hlavou.

Tyvoletojedebil, zašeptal kdosi zezadu.

„Možná hloupá otázka, ale budou moci dostudovat?“ zeptal se kluk z druhého ročníku, který s nimi tenkrát cestoval ze Stříbrníků. Vedle něj stál Karlík, a jak si Marek stačil všimnout, tvářil se jako kluk, kterého chytili na třešních.

Děkan pokrčil čelo a ukázal palec dolů. „Vyloučit je bylo první, co jsme museli udělat. O tom s námi nikdo nediskutoval. Je to škoda. Dva z nich jsem znal. Ruda Žváček u mě dělal diplomovou práci. Věděl jsem o jeho snu učit u nich na vesnici. Říkal, že tam je ten největší lidský potenciál.“ Starý muž vytáhl kapesník a vysmrkal se. Nešlo si nevšimnout, že se mu v očích objevily slzy.

Po chvíli všeobecného ticha je děkan poprosil, aby se zdrželi všech projevů solidarity. „Rozuměl bych tomu, ale nikomu to opravdu nepomůže. Můžete mi věřit. Státní bezpečnost slídí kolem školy jako smečka vlků a každá nová akce by je rozzuřila ještě víc. Už se mi doneslo, že dneska chcete jít na pivo. Nikdo vám v tom bránit nebude, jen si prosím vás uvědomte, že budou čekat na každé slovo, na každou akci. Na každou Krylovu písničku, kterou zahrajete… Tři pokažené životy je i tak dost. Pokud to půjde, přeji vám pěkný a dobrý den.“

Děkan v doprovodu Šlechty odešel. Studenti shromáždění ve společenské místnosti zůstali zaraženě sedět na svých místech. Nikdo nic neříkal. Rozpačitě se dívali jeden na druhého a občas někdo pokýval hlavou. Byl to pro ně šok. Normalizace na ně otevřela svou nenažranou držku. 

„Myslím,“ pronesl po dlouhé době Bedřich, „že si děkan pořádně zavařil… Ale ukázal se jako chlap! To bych od něj nečekal.“ 

                                        x x x

V Budvarce panovala pohřební nálada. Občas někdo zakřičel apolitická slova jako mrdat nebo Davos – davová soulož, ale dneska to nemělo sílu. Pili, protože se chtěli opít. Ožrat. Nevyprávěli si vtipy, nehulákali na celý lokál. Tvářili se vážně, většinou mlčeli a obraceli do sebe pivo za pivem. Všechno už bylo řečeno. Navíc si uvědomili fakt, že mají mezi sebou donašeče. Jednoho, dva? V půl páté ráno svolal Béďa pivní demonstraci a za pár hodin už o tom vědělo vedení školy. Bylo jasné, že od dnešní noci už bude vždycky všechno jinak.

Viktor byl silně opilý. Dvakrát spadl ze židle, blekotal a něčemu se neustále pochechtával.

„Ty si ožralej, jako bys je prásknul ty – Karle Čurdo!“ vtipkoval Marek.

„To není prdel, ty krávo, z toho si nedělej legraci. Šššl, šššli, šli, najisto. Prolézání pokojů byla jen taková omáčka, takový sůsek co nám měla nahnat šš, štrach,“ přesvědčoval ho kamarád neohebným jazykem. Potom se k němu naklonil a zvedl ukazovák. „Hlavně nikomu nevyprávěj o tý Anglii. Ni-ko-mu, ro-zu-míš? Jeli bysme tak akorát do prdele.“

„Kam, do jaký prdele, ty vole, byste jeli?“ objevil se u nich zničehonic Karlík.

„Do prdele prdelovitý,“ odpověděl Viktor a přiopile se zasmál. „Tady Marek o tobě říká, že seš Karel… Čurda!“

Karlík dělal, že neví, o jakého Čurdu jde.

„Pojď už, můj princi, na kolej! Jsem hodně ožralý. Motá se mi hlava i celý trup,“ mhouřil Viktor oči a kýval se na židli dopředu a dozadu. „Něco ti tam ukážu,“ naznačoval tajemně. 

Markovi se nechtělo. Před chvíli se ho Jitka zeptala, jestli by u ní dneska nepřespal. Souhlasil. Stýskalo se mu po ní. Měl rád její dlouhé nohy a ruce, zvláštní vrnění, které vydávala při milování podobně, jako když člověk drží kočku v náručí a ona spokojeně přede. Měl rád její vystouplé lícní kosti i zvláštní barvu jejího hlasu. Byla tak jiná než Bohunka – Maruška! S ní byla při milování spíš legrace spojená s inovačními prvky.

Venku se snášel sníh do zvláštního ticha. Marek s Jitkou doběhli poslední noční trolejbus. Osprchovali se každý zvlášť a ona mu půjčila svoji velkou noční košili. Byla nezvykle vážná. Zeptal se, kde je Bohunka – Maruška, protože ji už dlouho neviděl. Popotáhla nosem.

„Proto jsem chtěla, abys tady dneska se mnou spal.“

Nerozuměl.

„Je zas v nemocnici. Nějak se o ní začínám bát,“ popotáhla nosem. „Asi má leukémii.“

Vzal ji kolem ramen. „Třeba to nebude tak hrozný. Už se to ví najisto?“

„Zítra jí budou dělat poslední testy, ale její máma na to umřela, když bylo Marušce pět roků.“ 

Odvedl ji k válendě a přikryl dekou. Sám si vlezl do druhé. „Určitý typy leukémie se dají léčit, tuhle to říkali v rádiu. Hlavně musíme počkat na výsledky.“ Bylo to zvláštní. Slyšel se mluvit, ale nebyl to on. 

Zhasla.

„Pojď si lehnout ke mně,“ poprosila ho.

„Já myslel, že…“

„Potřebuji, aby mě někdo jen tak držel v náručí.“

Objal jí zezadu a cítil celé její dlouhé tělo. Trochu se třásla zimou anebo potichu plakala. Usnula okamžitě. Marek se bál pohnout aby ji nevzbudil.

Myslel na Bohunku – Marušku. Na její věčně rozšklebenou pusu a zvonivý smích. Copak někdo takový může zničehonic umřít? Představa byla tak absurdní, že ho uklidnila. „To je přeci blbost,“ řekl potichu sám pro sebe. Odtahoval se na úzké posteli od neklidně oddechující Jitky a styděl se za to, že právě teď má tak urputnou erekci.

 

(Román pro Quida vyšel v roce 2010 v pražském prestižním nakladatelství Akropolis. Děj se odehrává během několika měsíců na začátku sedmdesátých let minulého století v nejmenovaném městě na severu Čech. Hlavní hrdina Marek Kafka studuje první ročník pedagogické fakulty a intenzivně prožívá nástup tvrdé normalizace.)