Narozen 7. 5.1927 v Blatné, okres Strakonice). Vystudoval Karlovu univerzitu obor český jazyk a filozofie. Působil jako středoškolský učitel ve Varnsdorfu, později v Liberci. Krátce pracoval v Severočeském nakladatelství (1966 -1969). V současné době působí externě na Katedře českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické TU v Liberci. Člen Syndikátu novinářů ČR a teatrologické společnosti v Praze. Přispívá do regionálního, celostátního a odborného tisku (Liberecký den, MFDnes, Lidové noviny, Týdeník Rozhlas, Zlatý máj, Loutkář, Divadelní revue aj.), nepravidelně do rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Publikace: Literatura pro děti a mládež (skripta FP), Fotografie Ladislava Postupy, Amatérští loutkáři v Liberci 1918-1938, Zamyšlení nad osudovým setkáním F. X. Šaldy s Evou Jurčinovou, Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel, Devět fejetónů o Karolíně Světlé. Studie (výběr): Divadlo v čase nepohody (Německé divadlo v Liberci v letech 1934-1938), Výspa porozumění (Český repertoár v Městském divadle v Liberci, 1883-1941), Opomíjený Josef Kuffner, fejetonista a divadelní kritik 19. století, Poslední léta K.Světlé a J.Zeyera. Deset let recenzentem Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla v Liberci.
Inspirativní středoškolský a vysokoškolský pedagog, loutkář, divadelník, redaktor a literární vědec, skaut, teatrolog
Rodina nebyla umělecky založena. Otec (drogista v Blatné) měl vztah k výtvarnému umění, matka k literatuře. Do divadla chodili především na ochotnická představení, kterých bylo za první republiky a v okupaci mnoho. Babička z matčiny strany také vyprávěla ráda o divadle, které hráli její předkové, děda dokonale napodoboval lidové loutkáře. Za pultem svého koloniálu dokázal přetlumočit celou scénu svádění Fausta Mefistem přesnou intonací slavných Kopečáků, na které s Jiřím chodíval.
1936 snad nejsilnější divadelní zážitek: Král Oidipus blatenských ochotníků v režii místního učitele Josefa Šilhy a v hlavní roli s Eduardem Kohoutem (Jiří tehdy chodil do třetí třídy).
Sám organizoval divadlo již jako kluk s kamarády v ulici. Pokoušeli se dokonce o Pašijové hry. Hrát začal za války se souborem Církve československé – s Nedělní školou pořádali recitační soutěže a spolu se skomírajícím ochotnickým spolkem J. K. Tyl dávali na jednoduchém jevišti v hostinci U bílého lva pohádky pro děti. Později s kamarády tančili v operetách, které občas spolek dával.
Již jako student se stal členem Loutkářského soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu a účastnil se všech sjezdů této organizace, v níž poznal Josefa Skupu, dr. Malíka, dr. Lormana, Cinybulka, Bubeníčka, Skálu, ing. Čecha, Vojtu Suchardu aj. Při studiu v Praze navštěvoval v hledišti i za scénou Divadlo Spejbla a Hurvínka a Říši loutek.
1945 v tehdy obnoveném Junáku v Blatné založil maňáskovou skupinu společně s M. Jestřábem a Jarmilou Průchovou, dcerou známého blatenského loutkáře a spisovatele loutkových her Jaroslava Průchy. V okolních vsích hráli především pro děti, např. vlastni dramatizaci Čapků (O pejskovi a kočičce – jak prali prádlo, jak dělali dort, Princeznu Solimánskou), potom tehdy oblíbené agitky Babka Chňapka šmelinaří apod. Hráli i v době, kdy byli na vysoké škole. 1949 poprvé vystupovali v Praze před studenty pedagogické fakulty, uvedli dvě hry s názvy Kecafán a Hacafán (typickou maňáskovou rytířskou férii) a Gradovovu hru Směšná práce. Následovala divadelní „šňůra“ – pod záštitou Svazu vysokoškolského studentstva navštívili řadu vysokoškolských stavebních brigád na Ostravsku (Krnov) a Jihlavsku (Velké Meziříčí).
J.J. působil i v marionetovém LD blatenského Sokola, pro něž upravil a režíroval Kvapilovu Princeznu Pampelišku.
1946 vedle přípravy na maturitu připravil výstavu 10 let od smrti J. Průchy. Při tom s J. Průchou ml. využili i původní Průchovo divadélko a na výstavě hráli. („Archiv jsme s Jarkou Průchou i s loutkami a divadlem předali Městskému muzeu v Blatné, kde jsme také 1988 vydali knížku Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel s podrobnou bibliografií.“)
Po 2. světové válce hrál jako vysokoškolský student (1946-1949) v blatenském Spolku divadelních ochotníků v režii Josefa Šilhy Lumka v dramatu Ze života hmyzu bratří Čapků a Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi a také mu v této inscenaci asistoval.
1949 při vysokoškolských prověrkách nebyl prověřen. K odvolání napsal velmi statečný dopis učitel Josef Šilha (tehdy člen strany) a k němu se přidal odbor kultury ONV v Blatné (inspektor Neveklovský). Mohl dál studovat češtinu a filozofii na FFUK, ale vzhledem k politické atmosféře na fakultě radši z fakulty brzy odešel.
1950 začal svou učitelskou dráhu v Novém Boru a studium ukončil dálkově.
Také v Novém Boru s žáky občas hrával maňáskové divadlo.
Pak byl přeložen do Šluknova a odtud do Varnsdorfu na JSŠ.
Se studenty začal nejdříve drobnou recitační prací na škole. Krátká vystoupení (Ščipačov, Seifert), potom pro žáky připravil pohádkové pásmo. Vycházelo z Hrubínových veršovaných pohádek a zakomponována byla i část Tylova Strakonického dudáka. Snad právě tento pokus o divadlo přivedl kolektiv třídy, v níž byl třídním učitelem, k touze pokusit se o opravdové divadlo. Jiřího snem již z loutkářských časů bylo inscenovat Kvapilovu Pampelišku. Bavili se tím skoro celý školní rok. V květnu 1955 byla úspěšná premiéra Divadelního souboru JSŠ.
Ale zkušení talentovaní žáci odmaturovali a bylo třeba začít znovu. Rozhodl se pro umělecký přednes. Podařilo se soustředit na čtyřicet středoškoláků ze tří tříd a po předchozích vystoupeních ve škole vystupovat veřejně. Pořádali tzv. literární večery, jichž za dobu pobytu ve Varnsdorfu Janáček se spolupracovníky připravil asi 68. Někdy za spoluúčasti celého souboru (Blok), jindy se sólisty. V práci se soubor řídil připraveným dramaturgickým plánem. Rok 1960 věnovali dílu V. Nezvala ( Z mého života, Sbohem a šáteček, Edison, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou). Františka Nezvalová propůjčila souboru Název Recitační soubor V.N. Intenzivní nasazení, které končilo trojím vystoupením na Wolkrově Prostějově, přineslo únavu. Neúspěch s Ferlinghettim na Prostějově (1962) i jisté znechucení. Soubor se zmenšil, ale pracoval dál až do roku 1966, kdy Janáček odešel do Liberce. Škola sama (JSŠ, SVVŠ) na takový provoz nestačila. Vstříc souboru vyšel Závodní klub Elite, který zapůjčil zdarma jeviště, zajišťoval dopravu apod.
Závodní klub Elite přispěl také velikou měrou při pořádání večerů a besed s autory. Janáček souběžně se založením recitačního souboru navázal kontakt s tehdy vznikajícím Klubem přátel poezie, který mu doporučil a „vyslal“ řadu spisovatelů na připravené večery a besedy (Hrubín, Závada, Šiktanc, Šotola, Diviš, Holub, Brukner, Brousek). Besedování se spisovateli nabralo později příliš oficiální charakter, pořádaly se hromadné návštěvy (Varnsdorf-Dobříš), intimní charakter schůzek se vzdálil čtenářům, sloužil spíše jednotlivcům k získávání pozic v Klubu i v závodě, a tak J.J. tiše dezertoval a věnoval se Večerům pro 28. Šlo o setkání skutečných zájemců o literaturu, ale i o prezentaci vlastní tvorby varnsdorfských autorů. Při takových setkáních si J.J. mohl dovolit věnovat večer dokonce Egonu Hostovskému. K nejúspěšnějším večerům ve Varnsdorfu patřily: Ty lásko, pozdravena buď (Seifert, uvedena část Písně o Viktorce) a Ejhle, člověk! (Pásmo z Aškenazyho Černé bedýnky, které dokonce natočil Československý rozhlas).
V Liberci nastoupil v roce 1966 (únor) do redakce Severočeského nakladatelství, potom na Střední ekonomickou školu (1969), odtud přešel na Fakultu pedagogickou Technické univerzity (1990–2003). Zpočátku psal scénáře pro herce Divadla F.X.Šaldy a Naivního divadla, po roce 1990 se věnoval recenzenské práci (divadlo, loutkové divadlo, knihy).
Po odchodu do důchodu mapuje německé divadlo v Liberci.
Amatérům je k dispozici v různých porotách (literárních a divadelních).
V Krajské vědecké knihovně je jedním z lektorů Literárního klubu mladých a editorem jejich almanachů.
Díky České besedě se mu podařilo vydat několik drobných prací (např. Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938) a v roce 2004 s pomocí Kruhu autorů Liberecka vydal knihu Čtyřikrát Městské divadlo Liberec (Stadttheater Reichenberg) 1883–1938 v nakladatelství Bor.
K 28. říjnu 2007 obdržel za práci v kultuře a za badatelskou činnost Poctu hejtmana Libereckého kraje (zlatý dukát).
Jiří Janáček během svého působení se věnoval Karolině Světlé a dalším významným činitelům 19. století, popisoval kulturní žití ve Varnsdorfu, později se věnoval libereckému Naivnímu loutkovému divadlu a Divadlu F.X. Šaldy, věnoval se rodné Blatné i tehdejším přátelům, skautu, učil na řadě škol a doplńoval jejich výuku, přispíval do odborných časopisů a novin, byl váženým recenzentem. který měl široký rozhled, přispíval do nejrůznějších sborníků. Napsal 565 příspěvků, v pozdějších letech se věnoval hlavně libereckému německému divadlu a česko-německému soužití do odsunu.

Devět fejetonů o Karolíně Světlé

k stému výročí smrti 7. září 1899
vydala Česká beseda 1999
26 stran

Kašpárkoviny

pohádky na motivy loutkových her Jaroslava Průchy

Čtyřikrát Městské divadlo Liberec
(Stadttheater Reichenberg) 1883-1938

Rok vydání: 2004
Počet stran: 128
Nakladatelství: Nakladatelství Bor
Vazba knihy: brožovaná
ISBN: 80-86807-07-X
Souborné vydání čtyř studií o liberecké německé divadelní scéně Stadttheater Reichenberg, z níž se zrodilo Divadlo F. Šaldy, zahrnuje léta 1883-1938

 

 

Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel

50 stran, brož
Vydavatel: Muzeum Blatná
Rok vydání: 1988
Obsahuje bibliografii děl Jaroslava Průchy

 

 

 

 

Fotografie Ladislava Postupy

Severočeské nakladatelství, 1967
Soubor 48 fotografií z let 1960 až 1967 zachycuje umělecký profil mladého libereckého fotografa, jehož tvorba je programově poznamenána surrealismem

Amatérští loutkáři v Liberci 1918-1938

Liberec, Česká beseda 1988. 56 s. foto

Literatura pro děti a mládež

Technická univerzita Liberec, 1997,
Vyd. 1, česky, ,
207 stran,
ISBN:807083241X