Textilák, publicista, překladatel, básník, editor.
Vystřídal řadu řídících, technických i dělnických povolání. Po sametové revoluci působil jako šéfredaktor obdeníku Region v Liberci. V letech 1990 až 2014 byl členem řídícího výboru Syndikátu novinářů ČR a jeho zástupce v Středoevropské skupině novinářských organizací, je předsedou Krajského sdružení novinářů, byl zakládajícím členem Kruhu autorů Liberecka, v současné době jeho předsedou. Spolurediguje (s Janem Šebelkou) řady Kalmanachů, edičně se podílel na česko-německé čítance spisovatelů Liberecka Naše krajina slov – Unsere Wortlandschaft (2011). Roku 2011 získal ve Varšavě hlavní cenu v novinářské soutěži PL CZ Lokal Press Awards v kategorii místní historie a kultura za publicistickou stať Rok 1969 v Liberci. Oběti ze srpna 1968 chtěl režim vymazat z paměti, otištěnou v Kalmanachu 2008/2009. Roku 2015 se stal Osobností Euregionu Nisa, Nysa, Niesse.

Vlastní tvorbu, ale zejména překlady povídek a poezie z němčiny publikoval v řadě časopisů, denním tisku a rozhlasu. Knižně vydal básnickou sbírku Promluvy do zdi (2004) a dokumentární publikaci A potom přijely tanky… (2010). V roce 2015 vyšlo volné pokračování knihy pod názvem Nejdřív tanky – potom pendreky. K jeho osmdesátinám vydal KAL v r. 2014 v bibliofilské úpravě Pět básní s ozvěnou pod titulem Umíněný Ikaros. Je autorem a spoluautorem několika rozhlasových her a jevištní adaptace Tří zlatých vlasů děda Vševěda (Mladá scéna, Ústí nad Labem 1986).

Překládá prózu, např. J. Bobrowski: Litevské klavíry. Boehlendorff a ti druzí (1971 – kryto J. Votavou); od téhož autora Tanečník Malige (1989); C. F. Mayer: Král a světec (1994); Isa Engelmann: Návrat pod zelenou střechu (paměti, 2004); tatáž: Židé v Liberci (dokumentární publikace, 2007), i poezii: H. Preissler: Hlasy mrtvých a živých (1961); R. Kunze Věnování (1964, s L. Dvorským, M. a L. Kunderou), H. Cibulka: České motivy… (1967).

Nejdřív tanky, potom pendreky

Vydal Kruh autorů Liberecka
Před šesti lety vydal básník, novinář a překladatel německé literatury Luboš Příhoda knihu A potom přijely tanky, která mapovala tragické události roku 1968 na Liberecku. Nyní se k tématu vrátil, rozšířil původní text a přidal druhý díl. Autor v něm stylem „reportážní kroniky“ zachytil výbušné dění roku 1969 nejen v samotném Liberci, ale zasadil je do širšího republikového kontextu. Největší část je však věnována dějům severočeským, které začínají libereckou demonstrací vysokoškolských studentů po upálení Jana Palacha a pokračují událostmi spojenými s mistrovstvím světa v hokeji. Půvabný je třeba protest návštěvníků baru Atom, kteří oslavovali vítězství našich nad Sověty tancem v ponožkách. Nejdůkladněji se pak Příhoda věnuje masakru a bojům v libereckých ulicích na první výročí vpádu okupantů.

A potom přijely tanky

Publicistická knížka Luboše Příhody pojednává o událostech roku 1968 na Liberecku. Autor vytvořil ze  vzpomínek pamětníků, dobových dokumentů a tehdejších novinových článků působivou fresku. Jádrem knihy je, jak se změny celostátní politiky od nástupu Dubčeka až k  Husákově normalizaci projevovaly na Liberecku, Jablonecku, Turnovsku a Českolipsku. Vedle toho zachycuje tehdejší všední život (makový rohlík stál 30 haléřů, textilačky braly 800 až 1000 Kč měsíčně, kolik bylo žádostí o poukaz na auto, první striptýz byl v Jablonci),  ale také kulturní dění,  dřívější Liberecké výstavní trhy, Jablonecké výstavy bižuterie, sbírku na Poklad republiky, atd.  Vlastní srpnové události, kdy 21. srpna projížděla středem Liberce  Sovětská armáda a u  radnice zahynulo 9 občanů, popisuje autor v druhé polovině publikace. Text doplňují dobové fotografie, obrázky a karikatury, odkazy na srpnový Svobodný Vpřed. Zajímavé je citované zpětné hodnocení libereckého 21. srpna v Poučení z krizového vývoje, které vyšlo v roce 1971, srpnoví „kontrarevolucionáři“ byli  posláni k lopatě. Publikace má 192 stran, vydal ji Kruh autorů Liberecka.
Luboš Příhoda (1934), liberecký  překladatel, básník a novinář, byl vůdčí postavou  libereckého protiokupačního Svobodného Vpředu, většinu libereckých protagonistů znal osobně, někteří se po roce 1989 vrátili do veřejného života. Německé básně a prózy přeložil pod cizím jménem, když pracoval v JZD Harcov. Po listopadu 1989 se vrátil do Vpředu jako šéfredaktor a přetvořil ho na obdeník Region. Spolupodílel se na založení Euroregionu Nisa. Vydal básnický cyklus Promluvy do zdi (2004) a přeložil knihy I. Engelmannové Návrat pod zelenou střechu a Židé v Liberci.
Příhodova knížka A potom přijely tanky je jakási reportážní kronika. Jakmile povolila cenzura, přestalo jít jen o vnitrostranický boj uvnitř KSČ. Nejednoznačnost Pražského jara dokumentuje například článek Příslušníci Lidových milic podporují  prof. Goldstückera. Hlavním tématem je tragický 21. srpen a jeho následky, viděný očima přímých aktérů. Příhoda po 41 letech objevil řidiče sanitky ze známého snímku, kdy sovětský tank bourá podloubí, podrobně je popsáno  ilegální televizní vysílání z Ještědu, na kterém se podíleli Václav Havel a Jan Tříska.
P. S. z roku 2011. Kniha byla brzy rozebrána. Luboš Příhoda pracuje na její rozšířené verzi, ve které chce zachytit rok 1969 a nastupující normalizaci.

Promluvy do zdi

Jazyková úprava Eva Koudelková, sazba Pavel Koudelka, grafické práce Ondřej Rainiš. Vytiskl PBtisk, s. r. o., Příbram. 120 s. ISBN 80-86807-00-2 (III/2004 )
První kniha z ediční řady Kruh, přibližující tvorbu členů Kruhu autorů Liberecka. Luboš Příhoda, známý veřejnosti především jako novinář a překladatel z němčiny, poprvé představuje svou básnickou tvorbu v rozsahu celé knihy. Její první část je věnována autorově vlastní poezii, která o svém tvůrci hodně vypovídá. Ukazuje se v ní nejen jako vnímavý a citlivý lyrik, ale také jako odvážný experimentátor ve formální oblasti. Druhou část sbírky tvoří překlady tvorby německých básníků, vlastní Příhodův výběr z několika stovek překladů, jež realizoval vedle své novinářské práce.

Luboš Příhoda – Umíněný Ikaros

Pět básní s ozvěnou věnoval svému předsedovi k 80. narozeninám ve 100 číslovaných výtiscích Kruh autorů Liberecka.  Bibliofilii v roce 2014 vydal Petr Bíma Arteport s. r. o., grafické listy zhotovil Josef Král.  Součástí je fotografie Luboše Příhody z 60. let. Jde o přeložené krátké básně a haiku. Básně Umíněný Ikaros, Kapr, Utilitarismus, Těžká práce a Bilancování přeložil do němčiny Jan Kuhmeier, Těžkou práci do polštiny Helena Jankowka, Kapra do lužickosrbštiny Róža Domašcyna.

Překlady:

Židé v Liberci – Isa Engelmann

Knihu s podtitulem K dějinám obyvatelstva města pod Ještědem vydal Kruh autorů Liberecka pro Židovskou obec v Liberci, z německého rukopisu ji přeložil Luboš Příhoda. Vyšla v roce 2007. Autorka, Němka, kterou po válce vyhnali z Liberce, jezdila z Itálie do Liberce shánět po archivech materiály, přestože neuměla česky. Publikace má 270 stran, 21,5 x 21,5 cm, tvrdé desky a doprovodné černobílé fotografie, předmluvu RNDr. Michala Hrona, předsedy Židovské obce v Liberci, a německé resumé.

Na základě českého vydání KAL vyšla kniha pod titulem Liberec a jeho židovští občané v originále roku 2012 v berlínském nakladatelství LrT ve spolupráci se Sudetskou akademií umění a věd v Mnichově.
V úvodu historie je připomenut slavný finančník Jakub Basevi, který směl bydlet ve městě a půjčovat peníze Valdštejnovi. Židé nesměli mít v místě bydliště synagogu a hřbitov měli v Turnově, až od roku 1867 byli rovnoprávní. Prvním rabínem byl Salomon Pollak, třetím Prof. dr. Emil Hofmann, který napsal knihu Dějiny Židů v Liberci a roku 1938 odešel s manželkou do Palestiny. Uvedeni jsou předsedové náboženské obce, představení synagogy, kantoři a učitelé náboženství, Chevra kadiša, pohřební bratrstvo, Sionistický národní spolek Theodora Herzla, list Židovská pospolitost, Makkabi, sdružující sportovce, ženské spolky, většinou šlo o vysokoškolsky vzdělané lidi, přesto se stali s ženami a dětmi obětí holokaustu.
Nová synagoga blízko divadla byla vysvěcena v roce 1889, 10. listopadu 1938 se stala obětí útoku, vyhořela do základů.
Uprchlíci z Haliče va 14. roce znamenali pro liberecké Židy zátěž, protože byli ortodoxní víry, ženský komitét jim zařídil šicí dílnu, konaly se v jejich prospěch sbírky oblečení. Po první světové válce se většinou vrátili do Haliče.
Obchodníci se suknem a vlnou, továrníci, velkoobchodníci, právníci, jichž byla v Liberci necelá polovina, 35 ze 71 členů, lékaři, stále jich značná část skončila v koncentračních táborech. To samé lze konstatovat u lihovarníků a velkoobchodníků s vínem. Smíšené manželsví občas hlavně ženám pomohlo. Úředník Ing. Heinrich Löwig s rodinou emigroval v roce 1938 do Anglie, to byla výjimka.
Kulturní život v Liberci obohacovaly domácí koncerty, kde účinkovali Židé, jako pianista Leo Kestenberk, skladatel a klavírista Ignace Lilien a Grete Jeruzalem, velké zásluhy má ředitel divadla Friderich Sommer, dále ostatní ředitelé, Oskar Basch a Paul Byrnay. Byrnay je jediný z ředitelů, který přežil holokaust. Vědou se zabýval Dr. Herbert Feigl, Dr. Arthur Beer a Dr. Lothar Ernst Pollak.
Vily Němců a Židů najdeme vedle sebe, židovští obyvatelé se dali do služeb německé kulturní politiky, usilovali o asimilaci s Němci, v lyceu bylo z 31 žaček 9 židovských. Po první světové válce byla častá smíšená manželství, také docházelo ke změnám jména, například Abelesovi – Albrechtovi, Jeruzalemovi – Ilnerovi, většina se chtěla zařadit, málokdo chtěl do Palestiny jako Theodor Herzl.
Následky Mnichovské dohody, obavy z Norimberských zákonů, ze zákazu výkonu povolání, málokdo bral vážně, jen někteří podnikatelé stěhovali sídlo firmy do Prahy. Teprve požár synagogy 10. 11. 1938 Židy, kterých bylo 3,6 % obyvatelstva, probudil. Reinchenberger Zeitung napsal, že opuštěné židovské a české firmy je nutno oznámit obchodnímu grémiu, přičemž jeho předseda Hugo Fantl rovněž uprchl. Obchody respektive firmy mohly být dál provozovány árijskými členy rodin židovských majitelů. Do opuštěných vil se nastěhovaly stranické orgány. Od roku 1938 vycházely v Die Zeit oznámení Zemského soudu o arizaci židovských firem. 1. 12. 1938 museli nahlásit majetek, od 1. 2. 1939 museli připojit ke svému jménu muži Israel, ženy Sára, od 1. 9. 1941 museli nosit židovskou hvězdu.
1509 osob kvůli židovskému původu z Liberce uprchlo, 700 je na seznamu deportovaných, z těch pouze 55 přežilo. Nejméně 776 Liberečanů nepřežilo. Malé skupině Židů se podařilo vystěhovat do britského protektorátu Palestina.
Ve jmenném rejstříku jsou vyjmenováni Židé v Liberci, v přílohách jsou ghetta, pracovní a koncentrační tábory, deportovaní občané, kteří žili v Liberci až do roku 1938, na závěr před rezumé je Arizace v Liberci, seznam židovských podniků, o jejichž arizaci bylo rozhodnuto říšským komisariátem v Liberci od prosince 1938 do července 1939.
Otto Hejnic

Návrat pod zelenou střechu – Isa Engelmann

Luboš Příhoda přeložil román Modrý šeřík, který vyšel roku 1999 v Německu, jako Návrat pod zelenou střechu. Isa Engelmann se narodila roku 1936 v indické Bombaji, kde její otec pracoval. Jako její bratři měla britské občanství. Druhou světovou válku prožila v Liberci, musela s celou rodinou opustit dům v Liberci – Harcově a v roce 1946 vysídlit do americké zóny v Německu. Studovala jazyky, po maturitě ve Frankfurtu nad Mohanem se usadila v italské Veroně. Kniha se věnuje její první návštěvě v Liberci. Autorka hledá identitu v krajině dětství. Seznamuje se s Příhodou, stává se zahraniční členkou KAL.
Knihu Isy Engelmann Návrat pod zelenou střechu vydal v roce 2004 KAL, má 170 stran, 21,5 x 15,2 cm, tvrdou vazbu, obálku Šimona a Jiřího Pikouse a doprovodné černobílé fotografie.
Otto Hejnic