Letos jsem jel sám. V sobotu 18. května dopoledne ještě prší, kapky buší do karoserie auta i do bundy. Silnice na Frýdlant je plná, chci předjet, ale z příkopu mává zapadlý jezdec, tak se spořádaně zařadím. Parkuji na kraji města, před náměstím kupuji žlutý náramek za 80 Kč – vstupenku. Prodírám se mezi stánky a návštěvníky. Pod baldachýnem na zastřešeném pódiu vítá starosta Dan Ramzer vévodu z Valdštejna. Oproti minulým letům se program pozměnil, ubylo běžných stánků, ale přibylo stánků zaměřených na dobové předměty, tj. dvě výhně žhnuly a kováři kuli svícny, prodávala se keramika několika druhů, historické kostýmy. Objevovali se regionální výrobci, např. Jan Vančura prodával ručně vyrobené prsteny. Přibylo nabídek občerstvení. Všichni početní hosté byli nasyceni a napojeni, ceny se různily, takže palačinka s ovocem a šlehačkou vyšla na 45 Kč a hned vedle na 60 Kč, což nakonec donutilo prodejce ceny srovnat. Continue reading →

 Vyrazil jsem 16. května na Psí vojáky, koncert byl pro nemoc přeložen. Zároveň ale bylo foyer Lidových sadů plné mladých lidí. Šel jsem tedy s nimi za přijatelnou stokorunu na hru, o které jsem nic neslyšel, zjistit, jak v nedivadelním sále probíhají komedie „na jistotu“. Continue reading →

Harákův Rotrekl
(vloženo 17.1.2013)
Ivo Harák vydal v roce 2012 publikaci Básník a jeho čas – Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla. Má 330 stran, vyšla v nakladatelství Printia díky grantu PF UJEP, jejími recenzenty jsou Vladimír Novotný a Vladimír Křivánek. Důvod, proč se pletu erudovaným bohemistům do řemesla, je, že když mě kdysi na Valné hromadě Obce spisovatelů Antonín Bajaja stále čilému nervnímu energickému osmdesátiletému básníku Zdeňku Rotreklovi představil, chtěl jsem se ho na řadu věcí zeptat, ale nenašel jsem odvahu vytrhnout ho z kruhu jeho přátel. Continue reading →

Máte velkou šanci situaci změnit, pane Piorecký
(vloženo 17.1.2013)
Reaguji na článek Karla Pioreckého ve Tvaru č. 1, 2013- Svědomí národa mlčí  aneb Váží si spisovatelé sami sebe?
K úvodu článku.  Svědomím národa nesporně byl Václav Havel. Aby se spisovatel mohl cítit být svědomím národa, musí vědět, že ho celý národ zná.  Toto postavení  má Michal Viewegh, k veřejným otázkám se vyjadřuje ve svých knihách  a rozhovorech. Dále  se k nim vyjadřují v novinách vyzvané autorky a autoři, většinou jsou z Prahy, pár z nich je z Moravy.
Jak (ne)fungují spisovatelské organizace? K PEN klubu, Unii a Akademii spisovatelů se nemohu vyjadřovat, nejsem členem. Akorát tvrdím, že když  Akademie spisovatelů na komerční Novu dostala vyhlašování  literárních cen,  bylo to dobře, ukázala divákům, že česká literatura, až na pár autorů zastrčená v zadních regálech knihkupectví, existuje ve větší šíři, než v jaké je prezentována v médiích. Continue reading →

Zápisník dr. No 3.31
V minulém Zápisníku jsme nastínili, jak to doopravdy je se sborníkem Krajiny našich srdcí, vydaného za autorské spoluúčasti plzeňských a západočeských spisovatelů – a nyní se podívejme na jinou publikaci, srovnatelnou s analyzovanými „Krajinami“. Srovnatelnou, leč pouze do určité máry. Máme na mysli pozoruhodnou „česko-německou čítanku spisovatelů Liberecka“, kterou pod názvem Naše krajina slov / Unsere Wortlandschaft vydal KAL – Kruh autorů Liberecka. Tato kniha má kolem 140 stran většího kvartového formátu a obsahuje velké množství textu – žádná jedna básnička a dost, jedna prozaická miniatura a dost: právě naopak. A podstatný rozdíl je i v jednotlivých titulech: na jedné straně dosti obecné, ne-li fádní či banální „krajiny srdcí“, na straně druhé mnohem konkrétnější „krajina slov“. Copak je asi bližší spisovatelovu myšlení a cítění? Continue reading →

Soukenické divadlo v Liberci aneb Zunfttheater v Reichenbergu – recenze od Jana Píši
(Jiří Janáček: Čtení o německém divadle v Reichenbergu. V roce 2010 vydal Roman Karpaš RK, Liberec)
Přenesme se v duchu do Liberce nebo spíše Reichenbergu roku  1820, kdy v říjnu na severovýchodní straně dnešního Sokolovského náměstí začalo hrát  první stálé divadlo postavené během několika měsíců péčí německého Cechu soukeníků – Zunfttheater (Tuchttheater). Jednopatrová budova, do níž se doslova namačkalo okolo sedmi set většinou stojících diváků, sloužila svému účelu, tedy více méně pravidelnému hraní vesměs německých činoher a oper, téměř šedesát let, než v noci na 24. dubna 1879 vyhořela do základů, tedy včetně suterénu používaného jako tovaryšská ubytovna. O oněch necelých šesti desetiletích fungování tohoto pozoruhodně čilého kulturního stánku bylo dosud napsáno jen velmi málo, kusé zmínky se navíc neopíraly o žádné rozsáhlejší archívní výzkumy. Continue reading →

Konal se v pondělí  13. února 2012 od 18 hodin v knihovně v Liberci. Úvodem moderátor Vladimír Píša představil knihu a pak zpovídal jejího editora Jana Šebelku, který řekl: „Zatímco v minulých letech Kruh autorů Liberecka (KAL) uváděl na stránkách sedmi Kalmanachů a třiceti  Světlíků německé autory, mající vztah k  Liberecku, dnes představuje české autory a výtvarníky regionu v česko-německé čítance, aby si  německy hovořící mohli udělat představu, jak se na Liberecku píše a maluje. Nepředstavuje novinky,  ale výběr z toho nejlepšího. Kniha bude také praktickou pomůckou studentům a učitelům obou jazyků i všem, kteří  se německy a česky učí. Publikace vznikla za přispění Euroregionu Nisa,  Evropského fondu  pro regionální rozvoj a programu Cíl 3.“ Continue reading →

Fackovaní andělé  Josefa Fraise
(Vloženo 17.1.2011)
Autor 10. ledna 2013  krátce před  svými 67. narozeninami zemřel.
Fackovaní andělé je upřímná hořká autobiografie, jak jedince semlelo soukolí dějin. Frais  zaujme své vrstevníky a všechny, kteří se  o české  literární podhoubí od 60.  let do dneška zajímají. V tom nejzásadnějším se ale s Fraisem shodnout nemohu. Přes všechny výhrady, které k dnešní době mám, vím, že žiju ve svobodné zemi. Žádná partaj nás nedusí. A v pluralitní demokracii můžeme ve svobodných volbách ty, kteří se nám nelíbí, vyměnit. Continue reading →

Na kávě s… Redaktor MF DNES hovořil s libereckým hercem Václavem Helšusem o filmu i divadle
Povídání Jana Šebelky s Václavem Helšusem vyšlo  29. 2. 2012 v liberecké MF DNES

Na Václava Helšuse, aniž bych věděl, že se tak jmenuje, jsem poprvé narazil v proslavené ústecké vinárně Havana. Bylo hodně po půlnoci a tuším, že se psal rok 1972. Václav tam se svými kolegy z tehdy proslaveného Kladivadla, později přejmenovaného na Činoherní studio, přestavěli šatnu do tvaru pyramidy. Byla to fakt velká prča. Na to konto jsem se šel podívat do jejich divadla a také jsem se náramně bavil. Hráli Hadriána z Římsů, což byla kultovní záležitost, v níž zářil tehdy neznámý Josef Dvořák. Continue reading →

Představení se konalo 6. března 2012 v Helšusem oblíbeném variabilním prostoru Malého divadla, v den  autorových 65. narozenin. Přišli hlavně jeho ctitelé, přátelé a kolegové herci. Zazněly některé  další bajky, v prosinci neuvedené, vrátil se Hrobník dánský i Strašák. Překvapilo mě, že Helšus vyřadil divácky velice vděčnou historku o tom, jak při přijímacích zkouškách na DAMU zjistili, že nemá hudební sluch. Další hereckou historku, jak uprostřed hry sletěl do propadliště, mu musel připomenout hlas z hlediště.  Nabízí se srovnání s Donutilem,  který dokáže sypat vypointované historky z rukávu, chytit lidi a vézt je na veselé vlně, zapomeňte na starosti, teď je legrace. Helšus po divácích chce, aby mysleli. Jeho tématem je hledání,  co je pod povrchem věcí. Vede dialog s divákem,  aniž by mu svoje pravdy házel lopatou. Je to hledání  pravdy?  Helšus tradiční hodnoty vidí  v groteskním světle: vojenskou čest japonského důstojníka bojujícího třicet let po konci války v džungli, v Banzai, podobně marně říká Hrobník Hamletovi, aby se nevracel na Elsinor, ve stejném duchu se nese monolog Františka z Assisi o ptácích a lidech. Všichni zhruba víme, co bychom měli dělat, abychom byli zdravější, úspěšnější, atd., ale ono to jaksi nejde. Continue reading →