21. září v 18 hodin v liberecké knihovně vše znovu ožilo. Za stolek zasedli vedle autora Jana Šebelky ještě dva pamětníci, europoslanec a horolezec Jaromír Štětina a farář a horolezec Aleš Jaluška. Průvodkyně večerem Ivana Bernáthová většinu času obcházela přítomné, kteří přežili. Hlavní hrdina Gustav Ginzel zemřel v 28. listopadu 2008, před smrtí bydlel už delší čas u sestry v Německu. Gustava Ginzela jsem viděl, těžko lze zapomenout svéráznou postavu, ale nemluvil jsem s ním. Jezdil jsem v té době na sjezdovky na Ještěd, kde jsem se snažil naučit svoje synky zatáčení a brzdění. Do Jizerek na běžky jsem putoval, až když chlapci stříhali oblouky a já se marně vymlouval, že jezdím pomalu, abych je mohl zdvíhat.
Všichni se ke Gustavovi hlásili, všichni ho ctili, milovali, odpustili mu bájeslovnost, kapičku u nosu, hrozné oblečení a všechny možné i nemožné nectnosti. Mluvil jsem s Miloslavem Nevrlým, který se s rodinou Ginzelových seznámil. Jizerky byly koncem padesátých let liduprázdné. Dnes připomínají Václavák. Nejstarší Gustav nechal své tři bratry vystudovat, sám dělal geologii, ale tu nedokončil, protože vyrazil na svoje velké cesty, po SSSR i jinde. Slyšel jsem zkazky tom, jak Gustav zajel do táborů v Karagandě, kde ještě makali němečtí zajatci, a přinesl jejich vzkazy do Německa. Fascinovaly mě jeho dlouhé túry, kdy horolezci i v tvrdé totalitě jeli na svoje hory. Mnislav Železný Atapama, dnes ctihodný vědec, měl v roce 1972 na hlavě slarou helmu, na tváři kyslíkovou masku a motal se v bezprostřední blízkosti padajících žhavých lapil a bomb, pár metrů od jednoho z kráterů sopky Cotopaxi. Píše o tom také Blahoslav Braun v knize V ledu a ohni And z edice Kamarád.
Na začátku byl Miloslav Nevrlý, který opuštěné Jizerky znovu popsal a objevil. Až po listopadu se podrobněji dovídáme o předválečném německém horolezci Rudolfu Kauschkovi a o Matouschově mapě.
Hnojový dům patřil k Jizerce. Gustav Ginzel ho v roce 1964 za 345 Kč koupil, vynesl z něj hnůj, a dům se ocitl na nesčetných razítcích. Rázovitá přeplněná budova se stala shromaždištěm zvláštností. Například z kbelíku se prý pil v Rusku čaj. Po postavení Berlínské zdi západní Němci do východního Německa nemohli, a proslavený Misthaus s osobitým Němcem, přednášejícím o přírodě a pouštějícím diapozitivy, se stal centrem německo- německého setkávání. Po Ginzelovi šly naše orgány, protože nikde nepracoval, soudce v roce 1982 ho odsoudil za to, co je dnes běžné. Vzedmula se vlna jako příznivců, Nevrlý psal Štrougalovi, Štětina jel na krajský soud, a tak dostal Gustav Ginzel jen tolik měsíců, kolik si už odseděl.
Gustav Ginzel se objevil asi v dvaceti televizních krátkých snímcích, účinkoval v černobílém filmu Ivana Vojnára Cesta pustým lesem, ale sám napsal s Emilem Novákem v roce 1962 pouze monografii Topografie skal Jizerských hor, redigoval ji Nevrlý.
Jan Šebelka zkoumal všechny možné zdroje, psal do Německa, sešel se se členy Ginzelovy rodiny. Bratr Hans, říká, že si Gustav nevymýšlel, ale svoje zážitky si přibarvoval. Zbytky párků z Jizerské padesátky možná dal do buřtguláše pro soukmenovce, ale jeho kuchařský vrchol byl uvařit čaj. Utírání zadku trávou viděla spousta lidí, ale na Chimborazu, na Kilimanžáru, v Himálaji i v roce 1995 v Austrálii, na známém červeném skalisku Ayers rock, kde uplatňoval svůj instinkt a šikovnost, bylo jen pár horolezců. Dřevěný Hnojový dům za jeho pobytu v Austrálii shořel do základů, všetně všech přednášek a diapozitivů. Příští rok Gustav Ginzel postavil dům stejný, ale propadl depresím, přestěhoval se do Německa k sestře, kde v roce 2008 zemřel. Farář Heinz Eggert mu sloužil vzpomínkovou mši.
Knížka se jmenuje Podivín, který okrášlil svět, aneb vzpomínání na Gustava Ginzela. Všichni ho znali, jen já ne, nikdy jsem s ním nemuvil. Byl to výjimečný člověk mnoha tváří. Už nikdy nikoho takového nepotkám. Jan Šebelka vyvolal vzpomínky, které zůstávají živé.

Otto Hejnic