Poslepu vidím
(České středohoří)

Dál vidím ten kraj prozářený,
chlumky hladké jak by je někdo věky hladil
samou láskou po hebké trávě,
zanechav kapky krve na hvozdících rozeseté.

Od předjaří až k podjesení
klikaté silničky mezi vesmi,
pokřivená stromořadí,
dub, jenž po nás touhou schne.

S řekou odtéká za obzor
veškerý smutek, cítím ten proud
a nemohu se nadechnout,
umačkán samou láskou kopci,
a přeci šťastný, věčné dítě,
poslepu tím krajem povodím tě.

Prorezlá
(Habrovice)

Prorezla pole dřív než měla
šťovíkem, na nějž zapomněla,
jak umí měnit pachuť léta,
jež do snopů si vlasy splétá.

Prorezla vrba dřív než měla,
pod listím v dešti potemněla,
oponou z větví trhnu, změní
se náhle sprška v soupramení.
Větruše

Větruše,
řekni větru, že
už jsem doma.

Kdys malí jsme hledali popraviště
a tys nám řekla příště, příště
a žádné příště nebylo.

Nás fascinoval propad zdí,
rum schodišť, parket bez lidí
a výhled krytý za stromy.

Už ani fotka černobílá
mne do dětství neposílá
a zábradlí dál rezaví.

Větruše,
řekni větru, že
už jsem doma.

Odplavená
(Brná)

Úpěnlivé ticho
překypělo přes kopce
a světla lamp
roztančila na hladině
dvě baletky v piruetě.
Proč před deštěm okno zavírám
v prudkém létě?

Přes hrozny přešla
poslední letní bouře,
ty zřely pak vlny
proti proudu.
Proč stále hledám na dně řeky
rodnou hroudu?

Kol
(Nad Erbenkou)

Kol zchátralých škol, kaplí, far,
ach, místa v dešti, mlze skrytá,
z oken čpí jen vůně par,
jdu, kde hasne, jinde svítá.

V kruhu pod stromem jak vržený stín
jehnědí, jež opadalo,
snad když si protřu ztěžklá víčka,
zřím, že se mi to všechno zdálo.

Noční pochod se štětcem na Milešovku

Napršelo do jehličí
a vůně hned táhne krajem,
je náhle sivý listopad,
k dušičkám malíř bez práce.

Déšť kap a ššš a kap,
ten neúprosný šum,
jímž čas ničí talent října,
muchlaje plátna ve stržích.

A ve škarpách tlí šlapané
barvy kvašů Středohoří.

Na Vrabinci

V oblouku široká jako moře
a přeci v dlaních celičká
z té strašné výšky zdá se řeka,
jako by vtekla mi pod víčka,
když jsem si v ní smočil tvář.

Hrá na struny topolů
vítr jako ladič pian,
tiše zřím jak stromy z výšky
klátí se jak k ránu pijan,
sám skládám hlavu na polštář.

Na polštář-kámen jsem hlavu dal,
od hrobky Chotků znaven chůzí,
a vzpomínal svých starých citů,
jež ve mně už nic neprobouzí.
A zítra půjdu zase dál.
Kamenná slunce

Kamenná slunce do nás pálí,
až schne tráva na kopcích,
holých jak tvář hladce vyholená,
spálená sluncem jak propocená dlaň.

Lepší skřivani nad námi v oblacích
a tvář hladce vyholená,
spálená sluncem jak propocená dlaň,
než všechno zlato světa v ní.

Raná, Oblík, Čičov, Milá
jak prsa bohyň pohřbených.

S výhledem na Krušné hory

Opět se zády opírám o dveře kostela,
na kamenných stupních,
jichž kaménky se mi do dlaní zadírají.

Mezi stromy ticho, jak kdyby město vymřelo.

Jak teskní socha, když dám jí košem?
„Jsou to již léta, cos nepřišel.“
A v rozsoše strom rozkošatěl.

Skorotické ticho, skoro jak město by vymřelo.

Údolí sedmi trav
(Labské pískovce)

Nad sloupy stromů stoupá vůně
z dna údolí sedmi trav,
nebe tvrzené pryskyřicí
nadnáší jak architráv.

Jím prokýchávám se krok co krok
kol rozvalin mlýnů, přes potok,
kýchám a slzím, ale přeci
na Brtnický hrad, na Křinici
vzpomínka z hlavy nevyletí.

Vzpomínka na vůni s pryskyřicí
v údolí sedmi trav za podletí.

Obyčejná voda
(Kamenická Stráň)

Na mezi pijeme obyčejnou vodu,
dřevěný ohradník se táhne v dál,
až obejme boží muka pod lesem.

Krůpěje potu tě činí krásnou,
když se ti do kůže zad vrývá kůra lip.

A obyčejná voda teplá v ústech.

Začarovaný mlýn
(U Doláku)

Na místě prastaré keltské kuchyně,
na kostech z polévky,
u zakázané cesty údolím
začarovaný mlýn.

Po zakázané cestě údolím
jsme chodívali,
nezanechávaje za sebou
ani ty kosti z polévky,
k začarovanému mlýnu.

A doufali, že budeme sami
a spatříme keltskou kuchyni.

Na cestě z Tisé na Sněžník

Z šedé mlhy černá tma
se líhne nad skalami,
zčernalo listí topolů
a spadlo s prvním sněhem.

Jdu jen co noha nohu mine
jak po královském hermelínu,
co dřív jsem zvládl během,
na botách písek, sníh a hlínu.

Listy jak lodě zmrzlé v ledu,
žebra trupu již prosvítají
a mně svítá – je přimrzlé vše
i moje srdce k tomu kraji.

Po hraběcí cestě

Pavlino údolí,
dcery chléb rozdrolí
v náhonu Grieselova mlýna.
Ty zatím spočíváš
v lakuně mého klína.

Jetřišský Falkenštejn,
dál dcery do skal, stěn
jdou, ale doba je jiná.
Blonďaté hraběnky
Marie, Vilemína.

Z Tokáně k Ostrohu
odměnou od bohů
pohov a vyhlídka stinná.
Únava do mechu
hlavy nám pozutíná.

Navečer v Šaunštejně
voní všem vlas stejně
jak pískem vřesná hlína.
Z čela potu kápěj
zas s krajinou nás spíná.

Větru v patách
(Kokořínsko)

Slunce,
pamětník pravěku,
mne bezohledně táhne
za pačesy z města.

Pak větru v patách
stopuji svou minulost,
jíž si již ani nepamatuji.

A opět mi nezbude nic jiného,
než nad doly plnými skal
zakřičet: Kde jsi?

Podještědí

Prostřeno po keřích pavučin
k bujaré hostině října,
jenž krmí nocí přesycen
zas přišel v rozpacích.

Vychřádej s ním rád
jak kraj spadaných hrušek,
ty, jenž účty skládáš,
když ku posledku chýlí
se léto, napořád
snad zbaven jsem vší síly
jak ten kraj v rozpacích.

Pět minut za městem

Já vím již o čem básník mluví
pět minut za městem.

Tam ještě pijí
koně v stráni.

Jít
po kolena ve vůni myší
a slehlé trávy
ve vyjetých kolejích od povozu.

Na obzoru již chví se
můj cíl jak přelud.

Jenom ten vzduch na cestě.

Kříšení
(Hrádecko)

I cesty umírají,
vyrvány ze svého lůžka,
a končí náhle,
přeseknuty v půli.

Vám na dohled
a přeci sám
se snažím rok co rok
ty mrtvé křísit.

Odstřihnut
jak přerostlý úponek
psího vína.

Z Drajborny na Bišík
(Broumovsko)

Jak ten čas letí –
než se setmí,
skýtáš mi jen
pohled letmý.

V tvých roklích po nás něco zbývá,
ani má paměť neutlívá,
mám zmapováno, co se dalo,
a přeci se mi to zdá málo
a vzpomínka je kormutlivá.

Jsme zas děti –
za rozbřesku,
zbývá mi jen
náruč stesku.

… [ zpět ] …