Na ostrově
Pomalu stoupal po svahu a osahával kapsy, jestli nic neztratil. Loňskou hrušku, kterou si vybral na polici ve spíži. Kyselou okurku v papírovém pytlíku; jak papír prosakoval, na stehně to studilo. Krabičku od sirek s dvěma kostkami cukru. Dva křupavé slaňáky posypané krystalky soli. Ty se ale už do kapes nevešly, škrábaly ho za košilí na břiše.
„Válka skončila,“ řekla mu včera máma. „Už se nebudeme schovávat ve sklepě, až přiletí letadla.“ Přinesla jeho hnědý kufřík z lepenky, který stál vždycky u dveří v předsíni.
Vyrovnal na podlaze omalovánky a pastelky, Černého Petra, dvě obrázkové knížky i malého medvěda v modrých teplákách, který vždycky spokojeně zabručel, když ho položil na záda. Nakonec všechno odnesli do dětského pokoje.
Zahrada měla dvě části. Stupňovitý svah s ovocnými stromy končil děravým plotem. K zahradě patřil i kus lesa. Teprve za dalším plotem řídký les pokračoval až pod vrchol, kde byly zbytky hradu a protiletadlová děla v kruhových zákopech. Nikdy se k nim nesmělo, ale viděli je z protějšího kopce.
„Reku, ke mně!“ zavolal na černého loveckého psa s plandavýma ušima, který něco vyhrabával pod pokroucenou třešní. „Dneska budeš můj Pátek.“ Malý bratr by byl lepší, ale dnes kašlal, musel se pod peřinou vypotit a nesměl ven.
Přes záda měl přehozený tátův vytahaný svetr s černým pruhem a s velkou dírou na lokti. Rukávy si uvázal pod bradou na jednoduchý uzel. Svetr si půjčovali na hraní, ležel na bedně s nářadím vedle schodů do sklepa. Dnes to bude Robinzonova deka nebo složený polštář pod hlavu. Možná i plachta, jestli si postaví vor.
Sáhl do křoví pro klacek s navázaným provázkem a navlékl si ho přes rameno jako řemen pušky. Tak chodil Robinzon na výpravy po svém ostrově. Uzlíky zašmodrchal úplně sám a byl na to hrdý. Velký uzel na tátově svetru si posunul k levému rameni.
Rek zaštěkal a vyřítil se nahoru k lesu. Chlapec sundal pušku z ramene a rozběhl se za ním. Zaslechl ještě jedno štěknutí a potom už Rek jenom kňučel a pískal nosem, jako když potká jiného psa a chce se s ním kamarádit.
Před Robinzonovou chýší seděl na bobku cizí muž a drbal na krku Reka, který vrtěl ocasem a pořád ještě pištěl nadšením. Muž mu něco říkal zblízka do ucha. Když uviděl Jan Tichý chlapce, na chvilku se zarazil. Pak se pomalu postavil a rozhlížel se na všechny strany. Dlouho se díval směrem dolů, kde začínaly domy.
Teď teprve bylo vidět, že drží v ruce pistoli. Cvakl nějakou páčkou a zastrčil zbraň za opasek. Pak si sedl na zem, poplácal Reka po zádech a zadíval se na chlapce.
Měl zmačkanou uniformu a měkkou čepici se štítkem, s klapkami staženými přes uši. Chlapec neviděl pušku ani černý automat, jaký nosili cizí vojáci, když je potkávali ve městě. Muž měl šmouhy v obličeji, nebyl ani oholený, měl zpocené čelo a chvílemi se třásl, jako by mu byla zima.
„Na gut,“ zívl. „Hitler is kaputt… do Krieg is kaputt.“ Malinko se usmál a přimhouřil oči. „Ich will hem. Sofort.“ Snad myslel, že mu bude dítě rozumět.
Chlapec poznal cizí řeč z rádia. Někdy si tak nad ním povídali i rodiče, když nechtěli, aby jim rozuměl. Vždycky ho to zlobilo. Narovnal se před vojákem a mumlavě spustil: „Íbrdémrajchsgebít… befindecich kchajn fajndlichr kchamfrband…“
Když to říkal doma, dospělí se vždycky smáli, vůbec nevěděl proč. Ani teď to neselhalo.
„Jawohl… sehr gut,“ řekl muž a tiše se rozesmál. „Kein feindlicher Kampfverband,“ opakoval. Oběma rukama ho chytil za paže, jako to dělá táta, když chce syna pochválit. Ale pes zavrčel a muž dítě okamžitě pustil.
„Já jsem námořník Robinzon,“ oznámil chlapec. „A to je moje chýše,“ ukázal. Už se nebál. Voják mu připomněl tátu, když v neděli vstával později. Mohl být taky stejně starý.
„Robinzon… ja. Aber ich bin sehr hungrig,“ odpověděl voják. „Hunger… essen!“ dodal, ukázal si na pusu a napodobil žvýkání.
„Ty budeš můj Pátek,“ rozhodl chlapec. „Nikomu to neříkej. Bude to naše tajemství,“ zdůraznil poslední slovo. Byl rád, že si nebude hrát sám.
„Ta-jem-stvi,“ opakoval voják. „Ja… taj-ne. Ich weiss – das is Geheimnis! Robinzon,“ ukázal na chlapce. „Patek – ich bin Freitag,“ ukázal na sebe a znova se usmál.
Chlapec mu moc nerozuměl, ale poznal, že muž souhlasí. Klekl si ve vchodu a na zbytek starého koberečku vyrovnával zásoby. Pes jenom přičichl a zklamaně odběhl mezi stromy.
Voják sebral rohlík a rovnou z něj ukousl skoro půlku. Rychle žvýkal a polykal.
„Počkej, Pátku. To nemůžeš! Musíme si to šetřit. Než něco ulovíme.“ Rozvázal rukávy a pečlivě zakryl zásoby svetrem. V koutě ležela plynová maska v plechovém pouzdru.
„Musím domů, pro další zásoby. Když jsme teď dva.“
Vylezl ven a postavil se.
„Danke,“ řekl muž. Mezitím dojedl rohlík. „Ich sagte… ich muss hem. Schnell. Sofort.“ Upřeně se díval na chlapce. „Alles is kaputt,“ dodal.
„Tak já jdu,“ řekl chlapec. „Ale musíš na mě počkat. Pamatuj, že jsi Pátek,“ zase zdůraznil poslední slovo. Zapískal na psa a rozběhl se po svahu směrem k domu.
„Ein schlauer Bub,“ zašeptal voják. „Danke.“
Znovu se postavil a pozorně se rozhlížel, dokud chlapec i pes nezmizeli z dohledu. Sundal čepici, hodil ji na zem a rychle si začal svlékat blůzu uniformy.

Tajemství
Máma už ho znova na zahradu nepustila. Hned po obědě šli všichni společně do města. Bratrovi zabalili krk šátkem, aby mohl jít taky.
Poprvé viděl zblízka tank a mohl si na něj sáhnout. Byla na něm červená hvězda. Máma se zlobila, že si zašpiní ruce. Vojáci měli světlé vyrudlé uniformy. V koutě náměstí pekli nad ohněm maso. Hráli na harmoniku, zpívali, říkali mu maladěc a poplácávali ho po zádech. Půjčili mu na chvíli helmu. Byla moc velká, když otočil hlavu, spadla a praštila ho do nohy. Měl v očích slzy, ale nebrečel. Vysadili ho na koníka. Trochu se bál, a tak ho zase sundali.
Nakonec ho nějaká slečna vzala do náruče, postavila se vedle mámy a táta je fotografoval. Slečna byla mladá a líbilo se mu, že je oblečená jako vojáci a že nosí na zádech automat s kulatým zásobníkem. Měla ale na opasku bodák, který ho dloubal do nohy. Byl rád, když ho vrátila na zem. Všichni říkali zdravstvuj a spasíbo, tak to taky zkusil a vojáci se smáli.
Domů se vrátili až pozdě odpoledne. Běžel s Rekem na zahradu a nesl rozpůlený krajíc posoleného chleba. Nic jiného tak rychle nesehnal. Robinzonova chýše byla ale prázdná. Nikde nebyl ani Pátek, ani společné zásoby, ani svetr. Zůstal tam jen kabát uniformy s blýskavými čtverečky na výložkách. Vedle ležela plynová maska s oranžovým gumovým vnitřkem. Přesně takové měli ve sklepě. Zklamaně se vrátil domů. Máma loupala brambory k večeři.
„Pátek tam není. Vůbec není na zahradě,“ zapomněl na své tajemství a postěžoval si.
„To přece nevadí,“ řekla roztržitě. „Až se Ivánek uzdraví, bude tvůj Pátek, ano?“
Pohladila ho opatrně po vlasech zápěstím, protože měla na rukách nalepené kousky brambor. Tátovi raději neřekl nic.

Tátův svetr
Za rok v květnu zrovna házel kamínky do kašny na náměstí, když začaly houkat sirény. Polekal se. Hned si vzpomněl na letadla a hnědý kufřík z lepenky.
„Teď se postavíme jako vojáci,“ klidně řekl táta „A budeme myslet na všechny mrtvé z války.“ Vstal z lavičky. „Na partyzány, na zabité vězně… i na vojáky, co nás osvobodili.“
Nastrčil chlapci ukazováček a ten se za něj chytil, jak byl zvyklý.
„Říká se tomu dvě minuty ticha,“ dodal potichu táta.
Na kostelní věži odbíjely hodiny. Nejdřív čtyřikrát a potom ještě hodněkrát. Lidé stáli, dívali se vážně před sebe, nemluvili a nehýbali se. Uprostřed náměstí zastavilo černé auto a řidič se postavil vedle otevřených dvířek.
Chlapec nikdy neviděl vězně ani partyzány, jenom s dědou v biografu. Vojáci se psy hledali v lese partyzány a potom voják v černé uniformě a s páskou na rukávu zastřelil z pistole pána v šedivých šatech. Asi to byl vězeň. Ležel na koberci a už se nehýbal. Špičky bot mířily ke stropu. Černý voják do nich kopal a ty nohy vždycky zapérovaly zpátky a znova mířily špičkou nahoru.
Někde blízko zabzučel chroust. Chlapec se po něm ohlédl, ale táta mu lehce stiskl a chlapec se zase narovnal jako všichni ostatní.
Teprve pak si vzpomněl, jak byl konec války. Je to už dávno, šli s mámou nakupovat. Zahnuli za roh, máma něco vykřikla, zakryla mu rukou oči, rychle ho otočila zpátky a táhla ho pryč. Ale i tak zahlédl dva nehybné lidi na chodníku. Leželi v černé louži, mezi nimi rozšlápnutá hruška a otevřené pouzdro od plynové masky. Ten bližší člověk byl Pátek. Měl ruce za hlavou svázané silným provazem a přes obličej přetažený svetr. Byl to tátův svetr s černým pruhem a s dírou na lokti. Kalhoty měl stažené ke kolenům. A dole pod břichem, mezi Pátkovýma nohama, viděl chlapec jen černou, krvavou díru.
Doma o té příhodě nikdy nemluvili.
Teď stál bez hnutí vedle táty, přitiskl obě ruce ke stehnům a poslušně myslel na Pátka. Jiného mrtvého z války neznal.
Stál jako voják, dokud všechny sirény neutichly.

„Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ (§ 1 Zákona č. 115/1946 Sbírky o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, schváleného 8. května 1946 Prozatímním národním shromážděním)
„Íbrdémrajchsgebít… befindecich kchajn fajndlichr kchamfrband“ je zkomolené rozhlasové hlášení: „Nad říšským územím se nenachází žádný nepřátelský bojový svaz.“

Povídka vyšla v časopise LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

[ zpět ]