Petr se vracel ze šichty večerním autobusem. Před něj si sedla Pavlína. Několik let se neviděli. Vdala se a odstěhovala do Světlé. Řekla mu: „Předělávám bydlení. Našla jsem nějaké tvoje knížky a možná i desky.“

„Není mezi nimi LP Erica Burdona a na něm skladba Sky Pilot? A předělaná Lili Marlene? Německá písnička z druhý světový války,“ dodal Petr.
Zasmála se: „To nevím, elpíček máme asi třicet, ale gramec nejmíň sedm let nefunguje. Muziku mám na cedéčkách a tu starší na kazetách. Nechceš se pro to stavit?“
„To by šlo. Nebudu vás dlouho zdržovat. Dám si pak v Zátiší dvě piva a před devátou se vrátím autobusem, co vozí šachťáky.“
Pavlínka v šestnácti patřila do chumlu holek v klubovně, k té hezčí a chytřejší půlce. Když mu tehdy Saša utekla do Varů do hotelu, chtěla ho zachránit. Trochu se k němu lísala, ale když se jeho ruka ocitla na jejím stehně, rázně ji shodila. Řekla, že se nejdřív musí změnit, přestat pít, kouřit a musí brát život jako něco posvátného, pak si zaslouží její lásku. Odsekl jí tehdy, že se měnit nebude, a vůbec ne podle pokynů pupínkaté panny, která papouškuje, co jí říkal evangelický farář. Padoušsky se rozesmál a Pavlínku opustil.
Už tehdy se kolem ní motal slušňácký nekuřák. Petr se vypravil za Sašou, kterou stále miloval. Ve Varech ji nenašel. Za nějakou dobu ho napadlo, že se možná nechala zapřít a táhne to s někým z personálu, jak naznačovala nová číšnice v liberecké hospodě.
Zase si na Pavlínku vzpomněl, jenže už chodila se slušňákem a řekla mu, že s ním prožívá tu opravdovou čistou lásku. Za nějaký čas se vzali a mají spolu dva kluky.
Z hubeného třeštidla vyrostla mírná pohledná paní.
„Starší syn je Michal, Pavlínko?“
„Ne, Marek, je mu devět, Toníkovi je sedm. Pavlínka jsem byla v pubertě, teď jsem zasloužilá matka.“
„Ale sluší ti to,“ podotkl Petr. Bydleli ve dvoupatrové bytovce.
„Kluci jsou u našich,“ řekla a rozsvítila. Zavedla ho do kuchyně. „Dáš si kafe? A kousek štrůdlu?“
„Rád.“ Za sklem bylo několik fotek, Marek a Tomík se smáli na houpačce na pouti s balónky a růžovou cukrovou vatou, na první pohled prima kluci. Přinesla pár desek. Bee Gees. Jestli by ji na nějakou LP ve svém rockově obrozeneckém období lákal, tak by to byla Joni Mitchel z Gramofonového klubu, ale tu měl doma. Vybavil si, jak kdysi holčiny z klubovny tahal do Experimentálního studia na folkaře nebo na rockové kapely do Liďáků, ale všechny utíkaly na tramvaj, aby stihly poslední spoj domů. Najednou je z Pavlínky mamina.
„Kde máš chotě, je na odpolední?“
„Ještě tu mám nějaký knížky,“ ozvala se z chodby.
Na kuchyňský stůl narovnala několik detektivek ze Smaragdu a Stoptime Václava Hraběte. „Ty jsi Ital, z téhle knížky, který se objeví a zase ztratí,“ řekla a tvářila se, jako by jí bylo něco líto. V jejím čerstvě vygruntovaném bytě něco nehrálo. V předsíni nebyly žádné mužské boty. Ukázal na fotky dětí za sklem.
„Máš krásné kluky. Stalo se něco, Pavlínko?“
„Nic zas tak důležitého,“ řekla. „Nebudeš se ženit, Petře? Slyšela jsem, že máš slečnu krásnou jako anděl.“
Jistě slyšela i to, že na invalidním vozíku. Spojovalo je tehdejší vzájemné dvojité odmítnutí. Ani dvojnásobný otec Jára, ani Venoušek nebyli schopní pochopit záblesk, ve kterém si invalidní krásku odvezl k sobě domů. Že si vedle ní ze začátku připadal jako vševládný čaroděj. Když zjistil, že je doktorka a umí anglicky a německy, tak zase jako trouba. Chce na statek? Její nóbl rodina. Jeho udivená matka. Nikdy už takovou krásnou a chytrou ženskou nepotká. Ale je na vozejku! Má jít do Prahy, ale co když mu začne ona vysvětlovat, co se má a nemá! Nemá jít do Prahy, máti začíná klempírovat…
Tohle začal na Pavlínku valit. Přinesla bulharský pětihězdičkový Slncev brjag, Petr ho ochotně otevřel. Už už by jí začal tvrdit, že mnohem hodnotnější je její normální klidný život s dětmi, když otevřela dveře do pokoje, který byl úplně prázdný.
Zatím co on pořád neví, ona to má natvrdo. Slušňák se od ní po letech hezkého manželství z ničeho nic odstěhoval. K jedné rozkravené devatenáctce. Vůbec nic jí nenapadlo! Když ji doma našla, ta dělala, že chce od ní, starší kamarádky, něco poradit! Pavlínka byla ráda, že se slušňák dal k myslivcům a rybářům, že dostává noční šichty, kvůli ní, aby přinesl domů víc peněz.
„Říkala jsem jí kdysi, musíš se na kluky smát a trochu se natřásat, aby si tě všimli, jenže ona svoje dudy strčila pod nos mému manžílkovi. Jeho rodiče nejdřív byli na mojí straně. Jenže ona má hořejšek baráku, u něj pole a louky, její tatíček si něco přesunul ze státního.
Televize pryč, trojkombinace pryč, nechal mi jen starý kazeťák, říkal si, Petře, že Aqalung se má poslouchat, ne na něj tancovat, ale zkusit to můžeme.“
Dala mu hlavu na rameno, místností se nesly třepotavé tóny desky jeho osmnácti. Pavlínka dospěla, měla asi 172, 92, 66, 93, možná v pase ještě míň. Moc netancovali, spíš se drželi a houpali se, tiskli se k sobě. Dlouze se líbali. Neucukla. Hladil jí vlasy, jel dolů po jejích bocích. Skoro všechno se odehrálo vestoje. Jel prsty od čela přes nos, zastavil se na rtech, na bradě, krku, prsou. Rozepnul první knoflík. Odpovídala na jeho signály.
Zjistil, že mu ujel poslední autobus. K Pavlínce se tak do tepla vrátil.
Když se podruhé vydýchali, hlesla: „Řekni, Petře, tys měl holek spoustu. Že to taky umím? Že nejsem horší než ty ostatní?“
Ubezpečil ji, že je báječná. Udělala mu k snídani hemenex.
„Ji taky nechápu. Chodila s takovým hezkým klukem. Co ji v devatenácti na mým plešatějícím tloustnoucím taťuldovi tak zaujalo? Nejdřív bude chtít teplou večeři a po ní usne u televize!“
„Já bych řekl, že se k tobě a dětem za půl roku ještě rád vrátí.“
„Nepustím ho do dveří!“
Naposled ho objala. Zašeptala: „ Počkej. Soused shora jde, ať tě nevidí.“
Nastoupil až do třetího autobusu. Nataša. Podvedl Natašu. Nezapřel ji, dokonce o ní Pavlíně vyprávěl, jaká je mezi nimi fantastická láska. Pak ale stačilo, aby se Pavlína k němu trochu přitiskla…
Rozvedená Pavlína od něj chtěla ubezpečení, že v posteli je plně funkční. Jako partnera by ho nechtěla, protože je děvkař. A má recht. Je bezcharakterní hajzl. Podvedl Natašu, půl hodiny poté, co o ní nadšeně mluvil!