Tři železné kruhy
(Zamyšlení nad osudovými proměnami Karolíny Světlé)

Nazí přicházíme na svět, čistí v pravdě, se zbytky povah předků, abychom se tu utkali s dobrem i zlem. Tak se také mezi svými objevila Johana Rottová, dcera českobratrských potomků po otci a po matce napájena zbožností svých babiček od Svaté Hory. Přišla na svět 24.února 1830 v pražské Poštovské ulici, kde později se svou mladší sestrou Žofií poznávala záhadná zákoutí i temnoty půd otcovského domu. Zprvu veselá, rozverná, fantazií překupující, později pomalu spoutávána měšťanskými šatičkami poslušných děvčátek, později usměrňována při společenských setkáních nepsaným řádem mravů měšťanských panen, až konečně provdána za muže počestného zaměstnání a dobré pověsti. Přísně střežena, aby nepodlehla svodům své mladistvé obraznosti. Dvakrát proto trestána učitelem a potom i rodiči, protože si toužila v nesmělých svých úvahách ulevit a rozbít železný kruh pražské neupřímnosti.

Když se, díky svému muži, setkala s krásou ještědských hor, poznala teprve, že žijí lidé na zdravé půdě a „nikoli v dusné atmosféře zahřívárny velkého města“, že existuje vůně luk a lesů, zatím co ona byla nucena dýchat „výpar květin cizokrajných, nepřirozeně vypěstovaných“. Ten kraj poznala po smrti své malé Boženky, ale nedokázala se v něm ještě zbavit právě odhaleného tajemství smrti, které k ní stále pronikalo a naplňovala její zmrzačený duševní svět. Teprve na pokyn dr. Podlipského, manžela sestry Žofie, došlo k naplnění bolestné touhy po činnosti, která jí „navrátila radost, naději a víru v jiné i sebe“. Vlastenec Mužák uvedl svou mladou ženu do společnosti básníků a v prvním svazku almanachu Máj vyšla novela Dvojí probuzení. První železný kruh, svírající čistou autorčinu duši, byl zlomen.

Dusno měšťanského domu, z kterého vzešla, tradice rodiny balancující mezi německou vznešeností a probouzejícím se naivním češstvím dostatečně brzdily fantazii mladé, začínající spisovatelky.Jen aby se z ní nestala česká George Sandová nebo pokračovatelka často napomínané Němcové. A tak i přátelé ji někdy pokládali za nepohodlnou pro českou literatura. Ale ona měla svůj svět, své představy, své pravdy. Jak jen se asi pochechtávala tehdejší pokrytecká společnost, když se Světlá „kompromitovala“ s Janem Nerudou. Řešení téhle choulostivé situace vycházelo z tehdejšího morálního kodexu doby. Zůstala u svého manžela a on jí zůstal člověkem nejbližším, i když někdy zcela nepochopil její bohatý vnitřní svět. Zase tu byla literatura, která pomohla zbavit se druhého železného kruhu, kruhu úzkoprsosti.

Hledala své hrdinky nejdříve v historii, ale naivní romantické příběhy z dějin ji neuspokojovaly. Opravdové hrdiny, spíše hrdinky, našla až v kraji pod Ještědem. Sblížila se tu s lidmi, přijala jméno Karolina Světlá, naslouchala přírodě a vyprávění horalů. Do literatury vstoupily tragické příběhy Krejčíkovic Anežky a Skalák s nešťastnou Rozičkou, nesouhlasící s ponižováním člověka, bránící jeho potřebu žít. Jádrem vrcholných „ještědských románů“ (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina) se stává spisovatelčin „kategorický imperativ“ – žíti nejen pro sebe, ale i pro jiné. Proto Antoš říká o milované Sylvě, když jej opouští, aby z něho sňala kletbu: „Dávno vím, že mne Sylva více miluje než sebe.“ Evička, názorově Světlé nejbližší, se rozhoduje pro Štěpána Potockých, před kterým ji jeho bratr varuje: „Neopustím kletý dům kletého muže… – On tě ubije! – Nechť mne ubije, nechť se mnou tu naloží jakkoli, jemu jsem se dala, jemu náležím.“ Jako by tu Eviččinou obětí zdůvodňovala a lámala svůj druhý železný kruh.

„Není boha nad námi,“ píše nešťastná Světlá Nerudovi. Třetí železný kruhu svírá její touhu po poznání pravdy. Je či není, co přijde po smrti? Máchovské „nic“? Proč odešla Boženka, proč umírá Neruda, sestra Žofie a konečně i její „Mužáček“, Výkřik napsaný roku 1862 jako by se vracel. „To nebohé lidstvo! Jakou poctivou a usilovnou snahou se chtělo vždy dopátrat pravdy a podle ní se spravovati a jak si s ním příroda až na naše doby zahrává, “ píše roku 1892 Zeyerovi, který se stal v posledních bolestných letech života jejím „zpovědníkem“. Z jejich korespondence je zřejmé, že Světlá hledá východiska pro svou víru. Je její Bůh uložen do zákonů přírody, nebo vede cesta vyznáváním spiritismu? Ještě je tu také Oriet a jeho filosofie! Zeyer nezištně zásobuje Světlou literaturou, aby se vymanila ze slepé uličky. Varuje, aby si Boha nevytvářela po lidsku: „Boha ale neznáme, tušíme jen a nesmíme si myslit, že on musí dle zákonů našich představ býti a se říditi. To, co se nazývá „odevzdáním se do vůle boží“ (je to zase jen po lidsku myšleno), je velkou moudrostí.“ (Zeyer 1896) Světlá prý, podle vzpomínek nejbližších, se přela o víru s těmi,kteří nevěřili, a těmi, kteří věřili předkládala svou nevíru, jen aby se dobrala pravdy. Možná právě proto ji byl blízký německý filosof Nietzsche, kterého jako první z českých spisovatelů četla a studovala. Ten v Zarathustrovi píše: „I on mi unik – můj katan bůh! /… / Ne Vrať se zas, – se všemi mukami svými.“ Právě on snad nejpřesvědčivěji charakterizoval stav duše Světlé, zvolna životu se vzdalující. Proto Zeyer (1894) konstatuje: „I Vy, jako on, jste hluboce nábožensky založená bytost a nemůžete věřit a z toho je ve Vás ta disharmonie.“ Třetí železný kruhu, kruh víry a nevíry, nebyl tedy přerván. I když, co víme o posledních okamžicích, kdy vznešený duch opouštěl 7.září 1899 nemocí oslabené spisovatelčino tělo?