KAL představuje libereckého autora  Vladimíra Lišku

 

Alfrédův poklesek – Vladimír Liška

 

Motto: s čím kdo zachází….

Mládež let padesátých holdovala jiným požitkům, bavila se odlišně a tiše uctívala jiné ideály. Vzhledem k absenci audiovizuální zábavné techniky a počítačů doznívala v srdcích mladých mužů romantika Setonovského a Londonovského typu. Byl to jakýsi pozdní „únik z civilizace“ – původně prvorepublikové, pak protektorátní a naposled zbolševizované. Jména a skutky uctívaných hrdinů pocházely z děl Karla Maye, Jacka Londona, J.F. Coopera, E.T.Setona a dalších, příjmení a přezdívky se vyslovovaly foneticky – např.Joe  a nikoliv Džou – což osoby poněkud ironizovalo a zlidšťovalo. Ti sčetlejší občas vysvětlovali svá náhlá počínání přímo citáty z děl, která znali téměř nazpaměť, např.:“… tvé dny jsou sečteny lstivý Hurone“, nebo : „račte pozdvihnout paže, mešúrs, provedeme vám kompletní šacuňk…“ Uvádíme tyto okolnosti pro snadnější pochopení líčených událostí.

Hodnotu nových peněz vlastně nikdo ještě neznal. Bylo několik týdnů po měnové reformě a společností otřásaly zmatky a občas i tragédie. Ceny zboží byly jiné, peníze také jiné, bylo jich neobvykle málo a měly i zvláštní formu. Například se objevila pětadvacetikoruna, různé bankovky nezvykle nízkých hodnot – například papírová jednokoruna, tříkoruna a pětikoruna. Byly to malé cedulky různých barev a navozovaly dojem hodnotnosti. Také byl hliníkový pětadvactník, větší, než současná tříkoruna, což mátlo. Také platy se změnily. Otec rodiny, který vydělával něco přes pět tisíc měsíčně, přinesl po nové výplatě domů jen tisíc korun , ale měl to ve stovkách – nejvyšších bankovkách- takže se to zdálo hodně. Trochu zmírňujícím jevem byly nízké ceny, jeden rohlík za třicet haléřů, nejlevnější lístek do kina za jednu korunu.  Zdálo se, že chléb a hry pro široké vrstvy jsou zajištěny.

Ve městě jezdily tehdá tramvaje starého typu, u vlečňáků byly otevřené plošiny. Plahočily se ulicemi rychlostí deset až dvacet kilometrů za hodinu, což umožňovalo vystupování a nastupování za jízdy prováděné různými bravurními a elegantními technikami.

Vladimír Šiktanc byl studentem posledního ročníku  tehdy tříletého gymnázia. Mezi kamarády měl přezdívku „Leštěnec“. Jeho trudovitá, matně se lesknoucí pleť to jasně dokládala.. Toho dne měl schůzku s vrstevníkem – Rudolfem Dvořákem, vulgo Alfrédem. To byl chlapec prostého a vždy upraveného zevnějšku, hladké pleti a souměrného obličeje s jiskrnýma očima nazelenalé barvy. Měl poněkud vrtkavou povahu a jeho momentální nápady často šokovaly okolí. Oplýval vynikajícím smyslem pro humor, zvláště satiru. Neboť brát současnou dobu a její dění vážně se vlastně nedalo.

Výprava dvou přátel do hor. Trempování čili čundrrování byla tehdá běžná zábava většiny mladých, zdravých hochů. Koncem dubna bylo tenkrát celkem teplo a listí už lezlo z pupenů.. Leštěnec, s pinglem u nohou, chvíli čekal. Domníval se, že asi půl hodiny (hodinky v té době nebyly zdaleka samozřejmostí). Pak usoudil, že Alfréd má nějaké hnutí mysli nebo neodkladný problém, a na schůzku zapomněl. Protože stál na refýži, naskočil do projíždějící tramvaje a odjel na konečnou. Město mělo pro trempíře velkou výhodu. Leželo v kotlině mezi dvěma pohořími, lesy se dotýkaly periférie a nemuselo se za nimi nikam putovat. Hned od tramvaje vstoupil na stezku a vydal se na pochod sám. Za chůze přemítal na rozblácené stezce o prosazujícím se jaru – ptactvo cvrlikalo, země voněla, odevšad tekly potůčky, zvláště ze sněhových polí mezi balvany.

Tu a tam kvetly sasanky nebo petrklíče. Putování tehdejšími lesy bylo trochu jiné než dnes. Chabé nebo žádné turistické značení, úplná absence chráněných území, nepatrné množství lidí v lese, pozůstatky německých značek a milníků, to vše bylo tak dobrodružné, tak vzrušující… Jeho cílem bylo vlastně vyhledat na základě vzpomínek z dětství jakousi zaslíbenou krajinu, vhodnou za letní tábořiště, místo bylo ukryto hluboko v horských hvozdech. Ať tedy chvíli putuje sám…

Alfréd skutečně na schůzku nemohl přijít i když to měl původně v úmyslu. Dokonce vyšel do města s chlebníkem přes rameno, ale když kráčel kolem obchodu s loveckými zbraněmi, změnil náhle své rozhodnutí. Byl totiž stižen jakousi chronickou afinitou ke všemu, co střílí, vzduchovkami počínaje a kanóny konče. Pubertálním mladíkům se to někdy stává, u  Alfréda to bylo zvlášť akutní. Kdykoliv kráčel kolem výkladu (obchod byl ve frekventované ulici ) nedokázal pokračovat bez zastavení a chvíli zíral do zamřížovaného okna na dvě ruské brokovnice a dvě české vzduchovky obložené krabičkami od loveckých nábojů a mysliveckými plakáty.

     Všiml si, že u průjezdu vedle obchodu, který byl zároveň spojen s dílnou na opravu  zbraní a skladem, stojí dodávka a chlápkové z ní vynášejí do dvora různé bedničky a škatule v koších. Právě zašli do dílny. Dveře skladu byly pootevřeny a v zámku vězel svazek klíčů. Pošetilý mladík vstoupil opatrně do dvora. Rozhlédl se – nikde nikdo. V neděli v půl deváté ráno není velký pouliční ruch. Muži nahlas hovořili v dílně a něco si ukazovali. Alfréd opatrně vzal za kliku dveří skladu a zvolna je pootevřel. Trochu drhly o zem a vydávaly pazvuky. Ale za dveřmi byla chodbička matně osvětlená stropním světlíkem. Opodál stály plechové skříně. Zřejmě ukrývaly to co mu způsobovalo zrychlený tep a bušení ve spáncích. Ale dovnitř nebylo možno vstoupit , ledaže by způsobil hluk a tím se prozradil. Na dosah ruky bylo jen umyvadlo, docela malé, takové usmolené, jaké je na pánských záchodcích. Na jeho okraji ležel kousek mýdla . Bylo ještě lesklé od posledního použití. Alfréd, jsa z úřednické rodiny, nemohl studovat, takže se učil zámečníkem. Protáhl paži do chodby, uchopil mýdlo

a bez váhání učinil do něho otisky všech klíčů ze svazku.. Ten pak zavěsil opět do dveří, škvíru upravil na původní velikost a neprodleně se vzdálil. Nálada na výlet ho ovšem opustila. Kvačil domů, do suterénní dílny, kde měl, jako tehdy každý správný učeň, svůj vercajk a svou svatyni.

Putující zálesák zatím dospěl na hřeben – již druhý v pořadí a sedě na suchém vývratu, odpočíval. Bylo už po poledni. Také krajina se změnila. Sníh tu ještě ležel v dosti silné vrstvě. Dalo se do něj zapadnout až nad kolena. Byl to hrubý  a znečištěný firn splachem se stromů. Rychle tál. Chlapec už pozřel skromnou krmi a na malém kahánku si ohřál hrnek čaje. Voda z bystřiny byla skvělá a čistá – čaj byl proto velmi chutný. Oblohu občas zastřel mrak, ale bylo poměrně teplo. U země však nikoliv. Pohlédl na své promočené boty. Nohy ho dost zábly, před chvílí se propadl do potoka. Bylo by dobré rozdělat oheň a osušit si ponožky a obuv. Ale nebyl čas. Chtěl – li se vrátit na známé stezky ještě za světla, musel pomýšlet na návrat. Věděl ,že , bude – li stále v pohybu, nenastydne. Náladu měl skvělou. Nalezl říčku

s balvanitým korytem naplněným peřejemi a vodopády. Vzpomněl si, že tu již kdysi byl na jakémsi houbařském výletě uspořádaném lesníky pro jejich rodiny. Vedl je tenkrát jeden lesmistr – bývalý skaut. To bylo ovšem ještě v době jiných pořádků. Připadalo mu to, stejně jako dnes , jakoby vstoupil na chvíli do Kanady. V zimě byla krajina sice jiná, ale žulové balvany tvary neměnily. Poznal to dobře. Věděl, že, až sem přijedou s kamarády v červenci,

bude všude vysoká tráva, klimaxové smrčiny se stromy zavětvenými až k zemi a v jakýchsi

„tundrových“ vzdálenostech. Na balvanech budou porosty borůvek a někdy i vlochyní jež způsobují přeludy, v noci tu určitě přecházejí jeleni a houkají sovy. Před chvílí zahlédl velkého, černého datla, který si ho překvapeně prohlížel, pak se divoce zachechtal a uletěl. Leštěnec dopil čaj a zvedl tlumok. Těšil se na léto, ale na zpáteční cestu méně. Pat vyřezat do kmene značku – malý rovnostranný trojúhelník  To aby ostatní z party  věděli, že on tu byl první.

Pohled z okna bytu Šiktancových byl dosti fádní. Z výšky třetího patra zírala okna do dvora železářství. Šlo o čerstvě znárodněnou firmu – dříve Vacátko, nyní Kovomat. Správce, bývalý majitel, popocházel občas v černém sáčku po dvoře a nahlížel do skladišť. Asi se bláhově domníval, že bude moci dále rozvíjet svůj podnik v rámci národní zprávy. Tak si optimisticky bafal svůj doutník, činil tak i dnes. Ale , jak si Leštěnec ihned všiml, měl dnes jakousi zvláštní společnost. Chodili s ním ještě dva esenbáci a jeden civil. Ten si pořád něco zapisoval . Pak vytáhli dokonce odkudsi žebřík a všichni, včetně důstojného pana Vašátka, vylezli na střechu jednoho skladiště. Pohlíželi pak kriticky přes zeď do sousedního dvorku. Pešta se dále nemohl věnovat pozorování, které by ho velmi zajímalo, neboť byl nejvyšší čas jít do školy . Teprve cestou mu došlo, že komise zírala vlastně do dvora opravny zbraní, která se železářstvím sousedila. O tom se nedávno Alfréd zmiňoval.

Tentýž den odpoledne nalezl Leštěnec ve schránce lístek s pečetí. Normální přeložený papírek slepený pečetním voskem a otiskem iniciál RD. Na lístku stálo: Lešťo, zajdi dnes večer k Jardovi H. – má pro Tebe důležitou zrávu. Promiň, že jsem předevčírem nepřišel, všecko vysvětlím. RD.

Staré domy v Albánské ulici pocházely z devadesátých let devatenáctého století. Také ulice měla původně jiné jméno. Kdysi  patřily, jako honosné měšťanské domy, lepším lidem, tj. těm zazobnutějším. Byty v nich měly velké místnosti, vysoká kachlová kamna, prostornou předsíň a krásně vytvářené a ozdobné dveře a kliky. V mezaninech schodiště byla okna skládaná z malých, barevných a vyleptávaných tabulek. Protože směřovala na východní stranu, vrhala v ranních hodinách barevné pablesky na stěny chodeb, což bylo velice působivé. V té době už samozřejmě nebyly všecky tabulky původní, některé chyběly úplně. Ale pořád okna hovořila o přepychu minulých nájemníků, či domácích. Také vstupní část chodby u hlavního vchodu. Stěny vykládané leštěnou žulou, syenitem a mramorem s podstavci pro busty , bohaté štukování stropu, podél schodů mosazné zábradlí. Na počátku schodiště stál ozdobný litinový kandelábr a na jeho vrcholu broušená baňka s žárovkou.

Přestože ozdoby stěn tonuly v závějích prachu a pavučin, působily dosud vznešeně. I vnější fasády byly členité, jakoby kazetované a u horních balkónů stály dokonce dvě prsaté karyatidy podpírající střešní římsu. Takové domy byly v ulici vedle sebe tři a tvořily jakýsi monolit. Jejich sklepy a půdy byly spojeny zazděnými dveřmi. Střechy měly ve vrcholové části rovnou společnou plošinu. Na ní stály sloupky s mnoha telefonními dráty, které i v sebemenším větru zvučely. Tu a tam byl světlík do někdejšího ateliéru, dnes ovšem přeměněného ve skladiště nebo koupelnu.

Vladimír a Jarouš – dva elévové středoškolského věku, stoupali k půdním dveřím.

„Dostal jsem totiž od Alfréda dopis“, vysvětloval Jaroušovi  Vladimír a vyndával z kapsy lístek.

„Nekecej – fakt dopis? Vždyť se vidíte skoro každém den!?“

„Jo a ještě s pečetí – hele!“, a podstrčil Jaroušovi škartici pod nos.

„…to zírám…“Jarouš přelétl obsah a zkoumal rozlomenou pečeť: „proč takový ciráty s tímhle?“ a uloupl kousek vosku, „to už je vyšlý z módy ne?“

„Hm a co jako tento…máš pro mě za  sdělení?“

„Nech se překvapit, pobledneš údivem.“

Jarouš pak odemkl půdní dveře a oba vstoupil do temné chodby. Zamířili ke světlému obdélníku, od kterého vedly úzké schůdky k poklopu na střechu. Ale nevystoupili tam. Jarouš zašel až do nejvzdálenějšího kouta prádelní půdy, kde se obřadně posadil na obrácený kbelík. Leštěnec přisedl na starou bedničku hned vedle, řka:

„Jsem samý ucho.“

„Vole, Alfréd je v těžkym maléru. Víš vo tom zbrojním krámku támhle ve dvoře! Je tam i dílna a sklad,“ a pohlédl přísně na matně se lesknoucího Vladimíra, „tak tenhle sklad machřík Alfréd navštívil a z vrozené dobroty srdce nám odtamtud přinesl suvenýr.“

Po těch slovech sledoval ještě asi tři vteřiny kamarádův vyjevený výraz a pak sáhl pravicí hluboko za podsednicový trám u kterého seděl. Zašátral tam a nahmatal jakýsi motouz a v několika okamžicích vysoukal na světlo podlouhlý balík v mastném, půdním prachem pokrytém papíře. Položiv ho na podlahu, tázal se dále:

„Co myslíš, že v tom je?“

„Vypadá to na kvér,“ odvětil už klidný Leštěnec.

Skutečně byl. Parádní kousek – lovecká puška obojetnice, to je ta, která má hlavně kulovou a brokovou vedle sebe, tedy dosti neobvyklý typ. Navíc to byla zbraň s kohoutkovým zámkem, lovci nazývaná „lankasterka“. Závěr, kohouty a spoušťový lučík byly velmi zdobně upraveny a vykládány mosazí, nebo snad i zlatem. Levá, broková hlaveň, měla ráži 16, pravá, kulová ráži 7,57, což bylo ozdobně znázorněno na  předpažbí. Pažba anglického typu, z ořechového dřeva se matně leskla. Ve vikýřovém osvětlení byl účinek zbraně na oba  mládence téměř magický. Zírali na ni beze slova. Po chvíli se ozval Vladimír:

„Odkud to je ?“

„No ,dyť sem ríkal, z toho skladu ve dvoře.“

„Ukradený?“

„Jo!“ a Jarouš zakýval hlavou jako Buddha. Na chvíli nastalo opět ticho.

„Alfréd je cvok,“ konstatoval suše Leštěnec,… „a k čemu to bude mít? Nemá ani patronu, natož specielní kulový  náboje , který se dneska dělají jen na objednávku!“

„Asi to chce prodat, jen to prej máme vyzkoušet, jestli to je jako funkční…že nám za to něco přinese.“

„A vyzkoušet…jako kde?“ zíral rozpačitě Šiktanc.

„Nejlíp tady. Když vypálím z vikýře v době, kdy zrovna jede tramvaj, rána třeba zanikne…“uvažoval Jarouš.

„Šílíš, to je vidět žes nikdy nebyl na honu. Víš jakou pecku dá šestnáctka? Je to slyšet na kilometry. A vedle bydlí dva nimrodi! Určitě to pro ně bude sluchovém přelud! A máš náboj?“

„To je právě na tobě. Můžeš to zařídit ne? Třeba, že bys jako z tátovy skříně…“

„Cožpak o to, patron ti přinesu třeba deset, ale střílet s tebou nebudu, smrdí to kriminálem! A ještě hned vedle vybraného skladu!“

Oba mladíci se ještě chvíli domlouvali. Jarouš posléze znovu zabalil zbraň a zasunul ji za trám Potom oba sestoupil s půdy a vyšli před dům. Rozešli se s dohodou, že zatím nic nepodniknou a vyčkají Alfréda.

V noci nikdo ze tří mladých mužů nemohl usnout. Alfréd ukrýval ve své dílně pod podlahou balík s obsahem velmi podobným tomu na půdě. Dokončil právě montáž jakési podlouhlé plechovky, kterou našrouboval na závitem opatřené ústí hlavně postarší automatické pistole. Pak natáhl závěr a s odvrácenou tváří vypálil do hromady uhlí. Ozvalo se jakési tlesknutí. Byl spokojen. Hlaveň to vydržela a tlumič také. Ukryl zbraň v podšívce kožešinové vesty.

Jarouš neustále přemítal, co zamýšlí Alfréd s takovou přepychovou zbraní. Dosti ho sžírala představa, že jde o tajný a velkolepý kšeft, jehož se nemůže účastnit a profitovat z něho. Marně  vymýšlel různé kombinace, jak flintu tajně a výhodně zašmelit, ono to skutečně smrdělo kriminálem.

Vladimíra zbraň okouzlila natolik, že nespal kvůli představám loveckých scén, které s ní prožívá a   zda by v současné době příznačné rozvojem zparchantělé lidové myslivosti (v čele dělnickou třídou) bylo vůbec možné aby se používala v běžném lovu….pak usnul. Kupodivu se mu nezdálo o myslivcích, ale o tom, jak ho pronásleduje houževnatý esenbák s notesem v ruce, který se co chvíli mění v třídního profesora matematiky….

Čas plynul , jaro vstoupilo do krajiny naplno ve městě i v horách. V parkové restauraci se konaly odpolední čaje i v týdnu, čundrovalo se každý víkend a do terénu začaly vycházet i sličné squaw, což bylo zpestřením.

Vladimír žil v předmaturitních přípravách, takže myslel jen na školu. Alfréd se jaksi odmlčel a celá věc ustrnula. Pak přišly maturity. Jarouš na průmyslovce, Vladimír na gymnáziu, jež se tehdá honosilo názvem Jedenáctiletá všeobecně vzdělávací střední škola, přestože měla jen tři ročníky. Žili jsme v období divů. Vše proběhlo s trochou strachu, ale dobře. Chlapci se poprvé seznámili s účinky alkoholu na maturitních večírcích a také poznali své dívky. Leštěncovi se tím pádem poněkud vylepšila pleť. Přezdívka mu ale zůstala.

V červnu se z zahradní restauraci sešli všichni tři. Alfréd – teď už vyučený tovaryš s místem ve fabrice, Jarouš – průmyslovák s místem v jakémsi podniku tehdá neznámého

určení s názvem KOLORA n.p. Vladimír – maturant gymnaziální, tedy z hlediska praktického, nikdo a nic. Jejich debata se vyvíjela proto v jakémsi futuro – existencionalistickém duchu..

„A co jako tento, hodláš dál dělat?“ oslovil Vladimíra sveřepě Jarouš: „na tu lesárnu, říkáš, je to zbytečný? No jó, vlastně ty nemáš tendlencten dělnickej původ…jsou to pitomci. Byl by z tebe fešáckej fořt!“šklebil se v oblaku dýmu z laciné cigarety značky Lípa, „A táta – nesehnal by nějakou protekci, je to přeci starej lesák…“dodal  Alfréd .

„Jó protekci!U koho prosímtě? Zajímá dneska někoho starej lesák? Dělnickým ředitelem na správě lesů, co táta dělá, je bejvalej montér , jeho náměstek je holič. Chápeš to?“ odtušil chmurně Leštěnec.

„Zedník, montér, holič….trochu vobarvený na červeno, žejo?  – Neboj, jednou je všecky vykopeme. Zbude to na nás, naši tátové jsou k ničemu!“ konstatoval zádumčivě Alfréd.

Oběma jeho kamarádům mimoděk vytanul na mysli příběh Alfrédova otce. Byl to prostý, ale solidní muž – poštmistr. Miloval  svou rodinu a celý život šetřil. Podařilo se mu zakoupit slušnou vilku v tiché části města. Myslel si, že je zajištěn. Ale měl v kanceláři takovou krysku. Lenocha, ale velmi ctižádostivého. Samozřejmě soudruha. Žil s ním v míru.Dokonce uvažoval o kandidatuře do strany, aby se ještě více habilitoval. Před dvěma lety tátu sebrali, prý jako agenta sionisticko britské rozvědky (Dvořákova sestra žila po válce v Birminghamu). Alfréda to hrozně sebralo. Otec nepochopil nikdy důvod svého zatčení. Ve vazbě se zhroutil a ranila ho mrtvice. Byl těsně před důchodem. Po několika dnech zemřel někde ve vězeňském špitálu. Přišlo jen jakési úmrtní oznámení. Alfrédovi spolužáci si pamatovali, jak to s ním mávalo. Přestal se bavit, často ve škole chyběl a – což bylo zajímavé –úplně se mu změnilo písmo. Někdo tenkrát přinesl jakousi grafologickou příručku.Dočetli se tam, že to je symptom určitého duševního hnutí, tedy systémové změny v myšlení. Nikdo tomu pořádně nerozuměl, ale všem bylo jasné že se Alfrédově rodině přihodilo veliké svinstvo. Jedinou památku po otci nosil Alfréd stále: zlatý pečetní prsten s iniciálami RD.

„Asi půjdu na pedagogickou školu“, pokračoval Vladimír,  „tam není žádný odpor, berou ochotně. Už jsem se přihlásil k přijímačkám.“

„Dej mi pokoj se školou, mám jí po krk,“ prohlásil rezolutně  Jarouš. Pohlédl při tom do podsálí odkud zaznívaly úryvky melodií místního big-bandu. Tehdá sedávali mládenci odděleně od dívek, s výjimkou uzavřených společností. Jarouš zahlédl u zrcadel kyprou blondýnku, po které už dlouho pásl a beze slova se za  ní vydal. U ostatních stolů rovněž zaharašily židle a omladina se řinula na parket. Šlágr té doby – Nelly Gray – ideově nezávadný spirituál, slow fox, nesliboval žádné výtržnosti na parketu, takže Šiktanc a Dvořák zůstali sedět u svých piv. Vladimír nabídl Alfrédovi neobvykle červenou krabičku s cigaretami: „Zkus novej druh…“

„Ukaž, Carmen, říkáš?“ oba si zapálili.

„Máš ještě tu obojetnici?“ otázal se po chvíli Vladimír. Alfréd chvíli mlčel, pak řekl:

„Mám, ale ne na půdě. Dobře,že jste tenkrát nestříleli. Jarouš je cvok. Někdy vůbec neuvažuje. Vyzkouším si ji sám.“

„Máš čím a  kde?“

Jeho zelenavý zrak zatěkal po okolí . U kavárenských stolků sedělo jen několik lidí, většina tančila. Číšníci uklízeli prázdné sklenice a šálky. Kouř tvořil v ovzduší jakási patra. Potom špitl:

„V chodbě u svatyně“, a přimhouřil oči v dýmu cigarety, „ostatně, měl bys jít na parket, támhle vidím Evu.“

Skutečně, chodbou prošla drobná dívčina, zcela neobvyklého zevnějšku, jemného obličeje s malýma veselýma očima. Čímsi se vymykala z uniformity dívek na odpoledních čajích.. Vladimír típl cigaretu  a odkvačil. Bylo zřejmé, že pro tento večer už pánská debata skončila. Alfréd dopil, kývl na číšníka. Ten mu z lístku  odškrtl jeho čárky. Zaplatil a, oprášiv popel se saka, povstal a minuv bez povšimnutí skupinu dívek u vedlejšího stolu , odešel. Aniž si byl jediný kousek zatancoval. Ještě před domem slyšel ryk foxtrotu Pštrosí rodinka. Pak zmizel v parku. Nikdo z jeho přátel nemohl tušit, že mizí navždy.

„Jé, jippy jé – do Kalifornijé….“pětice trempíků nevyřítila z autobusu na stanici uprostřed horské osady. Vedl je pochopitelně Jarouš. Všichni počali stoupat  do prudkého svahu po stezce k hřebenu. Výstroj na zádech mladíků vrzala a cinkala. Podlouhlé usárny, široké klobouky, pestré šátky, silné opasky s noži, na nohou kanady, příslušné kanadské žertíky ….. radostný nástup do prázdnin, do hvozdů a do volnosti.

Hory v té době byly jiné. Pohybovali se v nich pouze dřevaři, lesníci a občas prominentní lovci. Příroda jásala a den byl zářivý. V křovinách cvrlikali budníčci ,nad loužemi svážnic se s bzukotem rozletovala hejna much a lehký větřík roznášel vůně dřeva a trav. Mladíci všichni halasili, kráčeli rozšafně, žertovali a občas si nahýbali z čutory. Vystoupili na hřeben, přešli přes horské louky kolem kamenné rozhledny a došli až k okraji hustého a tmavého lesa, jenž klesal na stinné, odvrácené straně kopce. Krajní smrk měl  osekané spodní větve a na kmeni visely ještě zbytky německých rozcestníků. Nápisy byly nečitelné. Skupina stanula a tázavě hleděla na Jarouše.

„Kde máš tu značku?“tázal se nefalšovaně kovbojky propoceným kloboukem v čele opatřený blonďák, nazývaný v partě Emánek.

„Jasně, jak dál? Bude tu někde zakopaná zpráva , nebo zalomená větévka, či snad šipečka z jeleních bobků…“ halekali ostatní. Jarouš evidentně zaváhal.

„Leštěnec říkal, že značka bude na kmeni tohohle smrku.“

„Ale kromě těch dvou schnilejch prkýnek tu není nic,“ dodal  skepticky další člen party, mírně přitloustlý Luboš. Všichni zírali na strom, na Jarouše a zase na strom…

„A přeci je!“ konstatoval najednou Zdeněk a přistoupil ke kmeni. Skutečně! Do jednoho z mnoha smolných puchýřů na kmeni, dočista již zbělelých, byla zabořena zápalka. Její červená hlavička ukazovala do údolí, kde mezi stromy prosvítala louka na protisvahu, ozářená sluncem. Všichni ztichli. Pochopili hned, že vstupují do hry, která začíná právě zde. U této zápalky.

„Myslím, že mám další bod našeho azimutu,“ hlásil Zdeněk  a zvedl paži. V daném směru se v protisvahu cosi zalesklo. A opět! Jakoby někdo pouštěl prasátka zrcátkem.

„Je to nad pustým srubem,“ konstatoval Jarouš, „vím, kudy tam dojdeme.“

Všichni tímto uznali mluvčího za vůdce, zmlkli, následovali ho dále mlčky. Samočinně se

utvořil jakýsi pochodový útvar s rozestupy pár kroků. Skupina postupovala nehlučně. Tak to šlo dosti dlouho. Museli sestoupit úvozem do údolí a při tom ztratili směr. Pak překonali paseku se starými pařezy a trávou až po bradu a to všechno mimo cestu nebo stezku. Jarouš byl nekompromisní  a rázoval statně, bez ohlédnutí. Všichni kráčeli důvěřivě za ním. Pak přišla zase cesta – svážnice- z mírného svahu k jakési planině u křižovatky čtyř cest. Vysoký, staletý porost tu tvořil jakousi zástěnu  a chránil místo od severu. V rozštíplé holi zabodnuté do bláta kaluže, vězela další zápalka. Tentokrát zlomená. Shromáždili se kolem.

„Zápalkovej rej,“ zahlaholil Ivo, nejdelší ze všech.

„Přímo pokyn k ulehnutí,“ Hlásil Eman  a neprodleně tak učinil pod nejbližším smrkem. Ostatní rovněž přisedli, ale čutora už nekolovala. Jednak byla prázdná a pak byli všichni dost zahřátí.

Nestranný pozorovatel  by se mohl podivovat úspornému a náznakovému vyjadřování. Bylo zřejmé, že společnost na někoho nebo na něco čeká. Všichni seděli nebo leželi v různých polohách, ale jejich výhled  zabíral dohromady plný úhel – 360 °. Rozmluva nevázla, ale nesla známky napětí.

„A kdeže je Alfréd, měl přece jet s námi,“ tázal se Luboš zvaný Šála.

„Leštěnec to s ním domlouval telefonem,“ hlásil Jarouš, „přijede prej později, na kole.“

„Na kole , sem?!“ podivoval se Zdeněk.

„Nediv se, Klipe, je to vášnivý jezdec. Prej má někoho vod pošty, kdo ho náklaďákem vyveze až do sedla na hřebenu.“

„Ale jak nás tu najde?“ tázal se Ivo, čili Uncle (vyslov foneticky).

„To je ta otázka,“ dovodil hamletovsky Eman, „on neví, kde jsme my, my také nevíme, kde jsme a kde budeme tábořit  – ví někdo vůbec něco?“

„Volové – přízrak!“ zvolal náhle Jarouš a vytřeštil oči směrem k rozcestí.

Všichni pohlédli tamtéž. Mezi žulovým balvanem a vývratem, vzdálen asi 40 kroků, stál, ležérně opřen o strom, Sam Hawkins. Osobně, živý a se vším všudy: odrbaný a propocený širák, dlouhý, záplatovaný kabátec neurčité barvy, staré a ošuntělé vysoké boty, jakási halena z hrubé látky, široký kožený opasek s cvoky a na něm jako krbový pohrabáč dlouhý tesák, pouzdro s bubínkovým revolverem a ještě jakýsi kožený tubus – pouzdro na výsuvný mononukleární dalekohled. Maškara měla ruce složeny na ústí  dlouhé ručnice s kohoutkovým závěrem. Lesklý, opálený a mírně odulý obličej pobaveně zíral na polehávající dobrodruhy. Jeho škleb byl rovněž součástí převleku. Asi dvacet sekund bylo ticho.

„Lešťo, ty magore – seš to ty?“ ozval se posléze zaškrceným hláskem Eman.

„Ne jsem duch Llana Estaccada, blbouni!“ odvětilo  skuhravě individuum. Opět ticho. Potom Jarouš , Šála i ostatní pomalu vstali a doklopýtali k fata morgáně, shromáždili se kolem. Sam se zachechtal:

„Zíráte, že?“ a pohodil hlavou při čemž mu širák málem spadl, „dával jsem to dohromady od jara. Je to detailní mistrovské dílo převleku. Mám i paruku!“ a na dotvrzení pozvedl klobouk a sňal koudelové tupé. Zaleskla se dohola ostříhaná hlava. Všichni propukli v řehot a nastalo uvolnění. Po chvilce, teď už kompletní parta odkráčela za Samem. Vedl je k tábořišti. Přišli brzy k bystřině tekoucí starým lesem mezi velkými balvany bizarních tvarů. Zde se Sam zastavil a rukou se opřel o strom. V kůře byla vyrytá trojúhelníková značka.

„Doufám, mešúrs, že se vám tato loviště zamlouvají. Kromě přírodní malebnosti vynikají i hojností zvěře. Jsem tu od včera a zbytek večeře uschovaný na snídani, mi sežral

Jezevec, stopy jelenů jsou viditelné skoro všude… své wigwamy zbudujte tamo za ohništěm, je to výš a dál od potoka.“

„Kde máš stan ty,Lešťo?“ tázal se Zdeněk.

„Nikde, Měl jsem co táhnout. Tahle paráda byl vlastně druhej baťoh. Spal jsem u ohně a chodil po lese. Byl úplněk.“

Nastal pak stavební ruch, ale klidný , bez velkého hluku. Slunce pokleslo ke kostrbatému obzoru a stíny se prodloužily. U jeskyňky se nahromadilo dříví, zavoněl kouř a pečená slanina. Bylo zřejmé, že bude večer o čem mluvit. Na velkém balvanu se  vystřídaly hlídky. Všichni se sesedli kolem ohně. Setmělo se.

„Co navrhuješ na zítřek?“ tázal se Leštěnce Emánek.

„Rozdělíme se  na dvě party, jednu budeš mít ty, druhou já. Ráno ti dám kus mapy a řeknu, kam byste šli a co máte označit. Já bych šel proti proudu potoka . Asi po dvou kilometrch má být pár viditelných pozůstatků jakési zaniklé německé osady…

UÍÍÍWAHUAUHUÍÍÍ

Bacha, někdo nezvanej se přibližuje – tyhle skřeky jsjou od Unclíka – on sovu moc neumí,“ šeptl Eman. Nato ustoupili všichni od ohně do tmy – kromě Leštěnce a Emana. Oba westmani usedli proti sobě a zdánlivě lhostejně mlčeli. Pak zapraskala větévka a u ohně stanul jakýsi mladík menší postavy. Byl zřetelně vyčerpaný dlouhou cestou a blouděním.

!Emane, vždyť to je Venca, tvůj brácha!“ zvolal náhle Leštěnec: „jseš tu sám?“ tázal se příchozího, „jak jsi nás našel?“

„Náhoda, po čucu, v údolí je cítit kouř…“

„Co nám přinášíš, rudý bratře?“ otázal se Eman.

„Špatný zprávy. Alfréd nepřijede.“

„Ták a copa´to´“, otázal se Šála vystupuje ze tmy současně s ostatními. To přišedšího poněkud vylekalo. Poněkud váhavě usedl k ohni, což učinili i ostatní.

„Tak co je s Fredym?“ tázal se opět Šála: „měl přijet na kole.“

„Na kole jsem přijel já, leží támhle u cesty. Budete se divit, ale Alfréd je po smrti.“

Ticho se stalo dramatickým, jen oheň nerušeně praskal. Všechny zraky se upřely na Vaška.

„Jak to?“ přerušil po chvíli pauzu Eman.

„Měl jsem se s ním setkat dneska odpoledne. Pořád nešel. Tak jsem sed na kolo a jel k nim. Doma taky nebyl. Nebyl tam nikdo v celym baráku. Chvíli jsem čekal. Pak šla kolem sousedka. Ta tlustá, znáš ji. Co má toho foxteriéra. Ptal jsem se jí na Alfréda, jestli neví, kdy příjde. Vona hned začala brečet. Pak jsem to z ní vytáh. Prej si pustil plyn. Našel ho pes. Dopoledne! Chápeš to? Alfréd a plyn! To je hrůza! Mektala něco o tom, že si jako postavil na čaj a voda mu přetekla a von mezitím usnul…zdá se mi to blbý. Přeci si na čaj nedáváš vrchovatej hrnec vody… a že by usnul u stolu?“

„Jak víš, že u stolu?“ přiškrceným hlasem se tázal Leštěnec přihazující větve na oheň.

„Nic nevím! Ale řekni! Když  si vaříš ráno hrnek čaje, tak si jdeš mezitím zase lehnout do postele?“

Nikdo neříkal nic. Tváře se matně odrážely ve skomírajícím  světle ohně. Zase nastala odmlka.

„A neměl nějakou holku? Tázal se naivně Ivo, který se právě vrátil z hlídkového balvanu.

„Je vidět, že moc neznáš Alfréda. V životě ho s holkou nikdo neviděl Některý tvrděj, že je teplej. Ale spíš je to těma malérama u nich v rodině. Apropó, kdo tě vystřídal?“ odtušil Leštěnec.

„Neboj – je tam Zdeněk, ale moc se mu nechtělo.“

„Podle mě to sebevražda asi nebude, spíš to má původ v Fredyho kšeftech,“ Leštěnec krátce pohlédl na Jarouše. Hoši se sesedli blíž k ohni, jakoby je dech smrti zamrazil. Plameny vzplály jasněji.

„Co hodláš podniknout?“ otázal se posléze Václav Emana.

„Nevím, dost mě to vzalo“.

„A po Alfrédovi někdo šel, jsou známy ňuká podrobnosti?“ hodil od placu otázku Šála.

„Podrobnosti ne, ale je mezi náma známo, že udělal ten zbrojířském krámek. A udělal ho dobře!“ odvětil po chvíli Eman.

„A vodku máš vlastně ty, tu flintu ke kostýmu?“ otázal se Zdeněk Leštěnce.

„Neboj, to je dědictví. Stará flobertka a ještě provrtaná,“ odloniv se za kmen, podal k ohni svou dekorativní rekvizitu. Ocel se zaleskla v záři plamenů. Byl to pěkný kousek, ale na první pohled bylo znát, že jeho sláva již dávno minula. Osmihranná hlaveň  začínala starobylým typem odklopného závěru s plochým natahovacím kohoutkem. Pažba byla anglického typu, jen zcela nepatrně napadená červotočem, „něco takovýho by Alfréda  nezajímalo. Byl to střelec!“

„Poněkud střelenej,“ dovodil Jarouš, „myslím, že se ucho utrhlo.“

Pak šla řeč kolem Alfrédových pletek se zbraněmi. Nikdo, kromě Jarouše a Leštěnce, však nic konkrétního nevěděl. A ti nic neprozradili, neboť jim bylo jasné, že je to pro všechny bezpečnější.

„Když jsem naposledy mluvil s Fredym, měl jsem dojem, že byl spokojenej, sdělil Václav , „měl takový fórky, jaký jste u něj znali“. Minulý čas této věty každého zamrazil.

„Pánové,“ uzavřel Leštěnec, „já znám osobně, promiňte znal jsem , Alfréda řadu let a na sebevraždu nevěřím. Je to asi nějaký komplot. Navrhuji tohle: až se vrátíme domů, tedy pozejtří, Emánek, já a Jarda po tom půjdeme. Přesně za měsíc, tedy v srpnu, by se tady uskutečnil takový session, nejlépe ve stejné sestavě. Navzájem bychom se tu o věci informovali. Vašek a Šála by mohli jít na pohřeb a bacha. Jako né na obřad, ale na pozůstalé a hlavně na ty, co budou fízlovat. Jsem přesvědčeném, že tam někdo takovej bude. Ale opatrně! Žádný provokace! Jinak v tom lítáme všichni!“

Znělo to rozhodně.Nikdo nic nenamítal. Společnost seděla u ohně ještě dlouho, ale o Alfrédovi se už nemluvilo. Neštěstí  však dodalo celé výpravě náboj a napětí. Nakonec zůstali u ohně jen dva – Emánek  a Leštěnec. Oba totiž dokázali spolu nejen rozmlouvat a vtipkovat, ale i mlčet.

Domy v Albánské ulici  nebyly spojeny jen střechami, ale i, jaksi opačně, i svými sklepy. Velmi pochmurné protáhlé a nízké sály s podpůrnými sloupy a mnoha zákoutími, působily zvlášť tísnivě. U stropu, v místech odkapávající vody visely malé

krápníčky. Zdi byly stále vlhké ve dlážděné podlaze byly úzké stružky, kterými zvolna stékala voda do jakýchsi tajůplných průduchů vedoucích kamsi ještě níže. Pravidelné pleskání kapek a tiché šplouchání stružek se podobalo zvrácenému šepotu bloudících duší . Občas po kamenech přeběhl potkan.Jinak nebylo toto záhrobní ticho rušeno. I tramvaje projíždějící v blízké ulici hlučely velmi vzdáleně, jakoby z jiného světa.

V nejzazším koutě hlavní chodby, za plesnivým dřevěným pažením, byl pod obloukovou klenbou zazděný obdélník dveří. Vzhledem k tomu, že šlo o krajní sklep, bylo zřejmé, že tento uzavřený vstup nevede do dalšího domu, ale jinam. Byl také situován bočně, proti podélné ose domů. V horní části byly uvolněny dvě velké tvárnice, které se daly vyjmout a zase vložit zpět. Drobné kousky omítky na zemi dosvědčovaly, že se tak již stalo. A u těchto dveří stanuli naši dva známí – Vladimír a Eman.

„A víš určitě, že tam nelezeme zbytečně?“ tázal se Eman.

„Myslím, že ne. Vzpomněl jsem si, že mi Fredy tenkrát na čajích naznačil, že jednu z pušek hodlá vyzkoušet u svatyně. Uvažuj, u jaký svatyně by to asi mohlo bejt?“

„No jo, to je ta vočouzená…“

„Ano – přesně- to je ta vočouzená komnata, ve který jsme kdysi blbli na svejch puberťáckejch výpravách. Vzpomeň si, před ní je taková široká a dost dlouhá kanální chodba!“

Emánek se zahloubal a Vladimír zatím dosti obtížně vyjmul obě tvárnice ze zdi.Vznikl obdélníkový průlezný otvor, kterým se , s použitím tvárnic jako schůdků, dalo vsoukat do neznámé temnoty. To také oba mládenci neprodleně učinili.

Putování podzemím nebylo snadné. Oba měli jen jednu baterku, ale, jak se zdálo, vyznali se zde dobře. Labyrint byl jakýmsi pozůstatkem z války. Tento relikt představoval spojení masového úkrytu s kanalizací a sklepy obytných domů. Jeden jeho východ ústil do zámecké zahrady. O bludiště nebyl zájem ze strany obce ani státu, na jeho asanaci v tehdejší bouřlivě budovatelské době, nebyly prostředky ani nálada .

Oba kráčeli zprvu úzkou, mírně klesající chodbou. Pak se štola stočila doprava a hned na to doleva. Po obou stranách temně zely výklenky- jen mělké, sotva na půldruhého metru. Jakoby při stavbě váhali, kterou stranou dále. Následovalo krátké schodiště ústící do široké, klenuté chodby zbudované z žulových kvádrů. To byla část původní městské kanalizace. Svítilna ukázala ploché kameny podlahy i obloukovou klenbu stropu. V jedné jeho části  byla patrná mříž kanálové vpusti, zřejmě přímo z ulice. Ke mříži nevedly žádné stupně ani schody, takže se podobala otvoru do hladomorny. Kdo by jednou vstoupil, zpět by nemohl. Na konci této klenuté haly byl ještě jeden zamřížovaný otvor, tentokrát v podlaze a do něho ústil úzký kanálek, vedoucí splašky středem. Ze stropu stále kapalo. Všechna voda mizela kdesi dole, v jakési ještě hlubší kloace. Zápach zde byl odporný, vzduch zkažený.

„Tady, že by chtěl Alfréd střílet?“tázal se Emánek, „vždyť by tu nevydržel ani pět minut!“

„Taky mi to nepřipadá vhodný…“

Oba prošli ke konci chodby a úzkým dveřním otvorem vstoupili do malé komůrky. Zde bylo lépe. Průvan udržoval dýchatelný vzduch a nekapalo tu ze stropu. Na tř strany vedly troje dveře . Pokračovali do těch naproti. Octli se ve čtvercové místnosti s hladkými betonovými stěnami  Byly na mnoha místech očouzené svíčkami.Tu a tam byly i zbytky nápisů.

„Pamatuješ?“ otázal se Vladimír.

„Aby ne! Svatyně! Jak je to asi dlouho, co jsme tu křepčili, nevíš?“

„Snad pět nebo šest let…“

„Hele, je tu ještě vosk ze svíček!“

„Ukaž,“ Eman uloupl kapku vosku z výstupku na zdi, „to není z našich dob, ještě se dá hníst!“

„Vidíš ,stopa. Svíčka byla třeba Fredyho.“

Prohledali pak celou místnost. Všechna zákoutí a římsy, nenašli nic, co by nasvědčovalo, že zde v nedávné době někdo byl.

„Kapka vosku, to je malá stopa,“ konstatoval Eman.

„Nevadí, když už jsme tady, projdeme to celý.“

Pustili se dál. Ze svatyně do malé komůrky a dále po několika schodech do chodby, která se vzápětí rozšiřovala.Na podlaze plno střepů a úlomků silného skla. Na některých z nich byly patrné jakési kresby.

„Podívej, ty skleněný mapy někdo rozmlátil. Škoda, byly docela pěkný,“ hlásil Vladimír, Eman přisvědčil. Následovala druhá místnost podobná předešlé. Opět střepy, papíry, desky šanonů: vybrakované kanceláře – běžný to jev poválečného pohraničí. Zase úzká chodba, nad třemi schody zatáčka vpravo.

„Pozor, ať nespadneš do vody! Měla by tu bejt studna,“ volal zezadu Vladimír.

„Taky že je! Už jsem byl skoro nad ní…hele, začíná mi  ochabovat svítilna , neměli bychom co nejrychleji ven?“

„Neboj, mám svíčku a sirky,“ uklidňoval Vladimír a začal šátrat po kapsách. Stáli nad obrubníkem kruhové studny vyhloubené na konci asi dvanáctimetrové rovné chodby. Její stěny byly rovněž z betonu. Tady už nepořádek nebyl. Na podlaze byla jen slabá vrstva pachu s pískem. Vladimír nalezl konečně kelímkovou hřbitovní svíčku a zapálil ji. Slabé světlo ozářilo stěny a hladina se zaleskla. Sahala sotva stopu pod okraj studny.

„Byla tu kdysi perfektně čistá voda. Pamatuješ?“ šeptl Vladimír.

„Hm, jednou jsme sahali až na dno takovou tyčí. Vyplavaly nějaký světlý hadry Bylo to dost odporný,“vzpomněl si Eman a otřásl se.

„Posviť do vody, zdá se mi nějaká kalná.“

„No, jakoby měla nějakej povlak, takovej film – podívej

„Bůhví, co tam kdo vylil,“ konstatoval Eman.

„Tady jsou na zemi takový prouhy – koukni!“

Skutečně, směrem ke studni směřovala vlnitě řada souběžných rýh v pechu podlahy.

„Jako kdyby někdo něco vlekl. Tady,v půli chodby vpravo je takovej kumbál. Kdysi tam bylo dřevěný šprlení , jdi se tam mrknout jestli nenajdeš ňákou delší lať, studna je hluboká sotva tři metry – vadí mi, že není vidět na dno. Zkusíme tam zašťourat.“

Vladimír vzal svíčku a dosti neochotně se vzdálil. Eman svítil skomírající baterkou kolem. Asi metr od studny, stranou u zdi, nalezl černou skvrnu. Byla velká asi jako knoflík od zimníku. Vzal ze země ohořelý zbytek zápalky a píchl do skvrny. Byla měkká. Vytáhl dřívko a a vložil je do slabého svitu baterky. Žluté dřívko bylo zbarveno hnědě a páchlo slabě po kompostu. Nebylo pochyby, šlo o krevní sedlinu. Ozval se šramot a vzápětí se Vladimír vracel s plesnivou hranatou lajsnou . Jak ji odlomil, měla ještě na konci rezavý hřebík.

„Vole, tady je po zemi krev,“ a otočil kužel slabého světla do chodby, „ty černý fleky u zdi a tadyhle – skoro v tom stojíš!“

Vladimír uskočil, svíčka málem zhasla.

„Tedy fakt, začíná to bejt hustý! Posviť na zeď, sem ne, za studni!“

Oba poodstoupili znovu až k obrubníku. Na stěně za ním bylo množství šedobílých bodů rozsetých v hejnu, které k obvodu řídlo

„Co máš na mysli?“ tázal se Eman.

„Ty tečky. Co myslíš, že to je?“ a nečekaje na odpověď , pokračoval: „viděl jsem to jednou na střelnici – to jsou flíčky od broků  – z brokovnice!“

Oba chvíli tiše zírali. Potom Vladimír uchopil tyč a hřebíkem dolů ji ponořil do vody. Zmizela tam skoro celá, ale asi v délce dvaceti centimetrů zůstal konec nad hladinou. Vladimír tyčí zatočil, jakoby ji chtěl zašroubovat do dna.

„Za něco se zahákla. Bacha!Táhnu, sviť na hladinu!“ a uchopil koneček laťky oběma rukama. Pak ji začal zdvíhat vzhůru. Šlo to ztěžka, ale náhle se odpor zmenšil. K hladině se zvolna vynořil jakýsi vak. Podle knoflíků poznali kabát – nějaké sako. Předmět se samovolně otočil. Oba mladíci vytřeštili zrak. Na hladině se objevila lidská hlava. Tedy jakési torzo lidské hlavy, které patřilo k tomu tělu v kabátci. Oba vykřikli. Vladimír vytrhl tyčku a odhodil ji. Mrtvola okamžik setrvala na hladině. Její dlouhé, šedé, mužské vlasy se rozprostřely do vějíře kolem čelní pleše. Pravé oko hledělo tupě vzhůru, levé chybělo, stejně jako levá tvář a většina dolní čelisti. Voda krev vymyla, takže bylo vidět holé kosti spodiny lebeční a části cév a svalů. Hrůzný obraz v kruhovém rámu. Potom vše znovu kleslo do hlubiny a na hladině se rychle obnovila matná blanka. Oba hleděli mlčky do temného kruhu. U stínů na stěnách bylo vidět, jak se Emanovi chvějí ruce. Vladimír hlesl:

„To je hrozný! Vidíš to samý?“

„Myslím, že ho znám, teda znal jsem ho od vidění,“ vykoktal Eman, „je to chlápek kterej chodil za  Fredyho sestrou, Alfréd mu říkal Plesnivec.“

„Fakt?“

„Jo, takhle šedivý vlasy s tmavým pruhem, to nikdo nemá v celym městě.“

„Jéžišmarjá! A co, když tu je někde i Alfréd!?“

Oba roztřásla zimnice strachu. Klopýtali chodbou podle stěn. Další stopy je nezajímaly. Hrůza je hnala na světlo.Jejich kroky odezněly rychle na schodech druhého východu z bludiště v zámecké zahradě.

Čas plynul a jako obvykle nivelizoval význam událostí. Vynořila se ale řada záhad: – Alfréd nezemřel sebevraždou z nedbalosti a neměl ani pohřeb, jen jakési rozloučení. Jeho tělo nebylo vůbec nalezeno.

–          Kdo a proč vymyslel báchorku o tom, že Fredyho objevil sousedův pes?

–          Jak souvisela  Alfrédova smrt s mrtvolou ve studni? Byla zde vůbec souvislost?

–          V podzemí se určitě střílelo, ale byl střelcem Fredy?

–          Žije někde Alfréd inkognito nebo má podobný hrob jako Plesnivec?

Nikdo ze zasvěcených mladých mužů nenalezl odvahu zeptat se přímo paní Dvořákové – zdrcené trosky – matky Fredyho. Šlo vlastně o jeden z originálních, obecně fungujících strachů té doby. Nevyjasněné, byť strašlivé události jsou zastřeny oficiální báchorkou. Nikdo jí nevěří, ale nikdo po pravdě nepátrá, neboť by se tím sám stal svrchovaně podezřelým. Leč osud může někdy zahrát ošemetnou partii i s mocnými a jejich nohsledy.

Vbrzku vyšlo najevo, že plesnivec byl vlastně fízl. A měl zištné úmysly nejen s Fredyho sestrou, ale i s ním a s rodinou. Odhalování špionů a škůdců bylo symptomem doby. Nedávno bratři Mašínové tvrdě vyšli z naší budovatelské idylky, bezpečnost byla strachy bez sebe a často se děsila i vlastní neschopnosti. Brala kdekoho a za cokoliv. Alfrédovi přátelé tedy dovodili, že nešťastník Plesnivce vlákal do sklepení a v hádce ho oddělal . Zřejmě tím kompenzoval pocit nespravedlnosti a křivdy na svém otci. Trapeři uskutečnili několik výprav  do hor a tam pátrali nahodile, leč bezvýsledně. Ale tyto cesty měly kouzlo hledání Livigstoneovy chatrče. Někteří mysleli, že zoufalec uprchl za hranice. Čekalo se, že podá o sobě zprávu. Postupně ale zájem ochaboval a když ani po 68 roce, v krátkém uvolnění, se nic nezjistilo, ocitla se celá záležitost s Alfrédem v jakési přihrádce nevyřešených záhad regionu. Ostatně bylo jich více, čímž se rovněž celkový interes snížil. Fredy se přesto stal jakousi legendou v opozičních kruzích – teď už zralých mužů s postavením nebo i bez něho. To už tu byla další historická etapa ždímající náš národní charakter – normalizace.

Vladimír Šiktanc sestupoval pomalu na dno obrovité prohlubně, ve kterou se proměnilo dříve malebné horské údolí. Šlo o budoucí dno přehradní nádrže, která se měla v příštích dnech napouštět. Octl se tu služebně, ale zároveň trochu i náhodou. Byl totiž účastníkem jakési exkurze učitelů k téměř hotovému budovatelskému veledílu. Výpravu zorganizoval a platil stavební podnik hydroenergetiky. Měla posloužit i jako pobídka k náboru učňů jakož i záminka aby se feminizované učitelky jednou zase dostaly mezi chlapy .  Šiktanc využil chvíle, kdy soudružky, posilněné trochu vínem, se začaly chovat jak urvané ze řetězu, a vzdálil se. Věděl dobře, že běsnění pedagožek  nejmíň na hodinu zaujme  na vše připravené stavaře a získav povolení vstoupit do objektu – sestupoval po úzké pěšince mezi vyrvanými pařezy a rozstřílenými žulovými balvany. Náklaďáky odsud vyvážely poslední  kmeny vykáceného lesa a zbytky stavebních zařízení. Po chvíli bloudění dospěl ke břehu potoka.Voda v něm byla stejně čistá, jako před lety, v hlubších zátočinách poněkud nahnědlá. To  nebylo od nečistot, ale od rašeliny. Kromě vody bylo odlišné úplně vše. Nikde nebyla vysoká bujná tráva, většinou chyběla i ornice.Tu a tam se povalovaly roztíštené věte a klacky po odstřelech. Pustil se proti proudu. Co chvíli se zastavoval u skupin balvanů, tvořících bizarní shluky. U jednoho se zastavil déle a nalezl mezi kameny jakousi jeskyňku. Sebral špičatý klacek a vecpal se do ní. Začal klackem přerývat její dno, až spokojeně nalezl zbytky popela. To ho uspokojilo. Setrval chvíli v zamyšlení. Pak se zvolna vrátil ke břehu potoka, kde usedl. Kolík, kterým hrabal hlínu dosud držel v ruce. Hleděl do vody. Na jednom  kameni rostl nízký mech.. Byl to plochý balvan, který sem kdysi, k potoku, sám přinesl. Kolíkem odchlípl mechový povlak. Šlo to poměrně snadno. Rukou odstranil hlínu a pokropil obnaženou plochu vodou. Objevily se mělké rýhy tvořící značku malého rovnostranného

Trojúhelníku. Obtáhl kolíkem obrazec a povzdechl, jako když se loučí muž s krajinou svého dětství. Vstal a vrátil se k ostatním nahoru na staveniště.

Hrázný Kadlas se šoural zvolna podél oplocení bočního zálivu nového přehradního jezera. Vytvořilo se postupně, jak byla podle projektu zvyšována hladina. Vždy zhruba o pět metrů. Vzhledem k reliéfu  dna a břehů, měl půdorys jezera pokaždé odlišný tvar. Objevovaly se skupiny ostrůvků , ty potom zase mizely. Často s nich plavala ke břehu drobná zvířata. Na hladině plavalo teď už méně materiálu, dřevo se nasáklo vodou a kleslo, kolem přepadového otvoru se však stále hromadily plovoucí předměty. Občas tu Kadlas nalezl i jiné věci než kmeny, klacky a větve, jako na příklad sudy, pytle, láhve a plechovky – to všechno ještě pozůstatky stavby. Hrázný to vždycky prohlížel dalekohledem, v marné naději, že nalezne něco praktického. Skazkám o pokladu ze Sedmileté války, který je zatopen na dně jezera, nevěřil, ale rád je vyslechl. Chystal se už vrátit do své nové pracovny v malém domku u hráze, když jeho pozornost upoutal prudký pablesk odraženého slunečního světla z hromady plovoucích předmětů. Podíval se dalekohledem. Na jednom z krajních pahýlů se leskl jakýsi plíšek. Nebylo možné rozeznat, zda jde o střep nebo plechovku. Kadlas váhal. Pak ale sestoupil k úpatí hráze, kde byl na volném laně člun. Vstoupil do něj a za chvíli byl u přepadu. Pomalu se přiblížil, aby se pahýl nepřevrátil. Nic nenalezl. Strčil veslem do hromady dřeva,která se rozhoupala a zpřevracela. Pak se otočil i pařez  u okraje a vynořil pahýl, na kterém plíšek skutečně  byl. Hrázný se rozklepal, aby z nešikovnosti předmět neshodil do vody. Po Krátké době se mu podařilo  stáhnout z dřevěného sevření pečetní prsten, evidentně zlatý. Na jeho plošce byla zřetelná ozdobná písmena RD.

Vladimír   L i š k a    medailonek

Narodil jsem se 23.října 1938  v téměř nejvýchodnější výspě velkého Československa, tj. v městečku Rachov na Podkarpatské Rusi. Ještě v prvním roce mého života skončila existence první republiky a naše rodina, s mnoha jinými, musela evakuovat do nově vzniklého protektorátu . Muselo se to uskutečnit cestou přes Maďarsko, neb nový Slovenský štát s námi nechtěl nic mít. Můj otec byl lesník – geometr, matka učitelka. Válku jsem s rodiči prožil v Poděbradech a ve Staré Boleslavi. V roce 1947 jsme se přestěhovali do Liberce, kde žiji dosud. Tady jsem vystudoval gymnázium (tehdejší jedenáctiletku), pak pedagogickou fakultu v Praze a posléze učil na školách v Liberci a blízkém okolí. Na vojně mě vlákali do KS, tehdá jsem to považoval za správné a pro kariérní růst téměř limitující. Po srpnu 68 jsem v tzv. prověrkách veřejně dělil  komisi svůj názor na invazi, Jana Palacha a přítomnost cizích vojsk u nás. Za to jsem byl neprodleně vyloučen ze strany. Jakýmsi zázrakem mě nechali učit a nemusel jsem odejít do řemeslné výroby, jako můj vrstevník dr. Jan Šolc. Po převratu 1989 jsem pár let řídil školu U soudu v Liberci se zaměřením na pomoc dyslektickým dětem. Od r.2004 jsem v důchodu. Mou pedagogickou specializací byla biologie a geografie, byl jsem též propagátorem výuky ekologie na základních školách, Věnoval jsem se i praktické ochraně přírody na Liberecku, zejména v projektu Formica. První povídka mi vyšla ve Světliku.