Na kávě s… Redaktor MF DNES hovořil s libereckým hercem Václavem Helšusem o filmu i divadle
Povídání Jana Šebelky s Václavem Helšusem vyšlo  29. 2. 2012 v liberecké MF DNES

Na Václava Helšuse, aniž bych věděl, že se tak jmenuje, jsem poprvé narazil v proslavené ústecké vinárně Havana. Bylo hodně po půlnoci a tuším, že se psal rok 1972. Václav tam se svými kolegy z tehdy proslaveného Kladivadla, později přejmenovaného na Činoherní studio, přestavěli šatnu do tvaru pyramidy. Byla to fakt velká prča. Na to konto jsem se šel podívat do jejich divadla a také jsem se náramně bavil. Hráli Hadriána z Římsů, což byla kultovní záležitost, v níž zářil tehdy neznámý Josef Dvořák.
„To byla dobrá doba, byl jsem po DAMU a bydlel v městském bytečku v Předlicích, o nichž se tvrdilo, že to je dělnická čtvrť Ústí nad Labem. Cikánů tam už tenkrát bylo ale o moc víc než dělníků,“ směje se Václav Helšus, s nímž jsem se blíž seznámil někdy v devadesátých letech. U piva? Už nevím. Ale v žádném případě nemůžeme předstírat, že si vykáme. A protože jsme s ním nikdy na kávu, jak velí název této rubriky, nechodili, nechtěli jsme tuto tradici porušit a dali si dvojku vína. Chvíli jsme jen tak seděli a pozorovali cvrkot v kavárně. No, spíš hezkou servírku. „To mi připomíná, že jsem dělal taky číšníka,“ začne vyprávět, ale hned mu skočím do řeči, protože si vzpomenu na jeho divadlo jednoho herce podle knihy Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále.
„Tam jsem ho jen hrál, ale na přelomu let 1968 a 69 jsem byl v Anglii na takové jakoby studijní cestě.
Dělal jsem číšníka a učil se anglicky. Na DAMU jsem měl kvůli tomu přerušené studium. Pak jsem se vrátil, absolvoval a nastoupil do Kladivadla,“ říká vousatý muž přede mnou.
Kladivadlo založil Pavel Fiala, který také napsal všechny jeho slavné hry. Potom ho soudruzi zlikvidovali. V Ústí jsem ho vídával, nikdy jsem se s ním však osobně nesetkal. O mnoho let později jsem ale na pobřeží Atlantiku potkal jeho druhou manželu Alenu, která je astroložkou a tak trochu oficiální čarodějnicí. Cesty lidí se někdy podivně zamotají.

Jak honil Marušku Kudeříkovou
V tu dobu, kdy jsem Václava Helšuse viděl poprvé na divadle, dostal svou první roli ve filmu Jaromila Jireše A pozdravuji vlaštovky. Hrál tam sedláckého synka, který je do naivní bojovnice proti fašistům Marušky Kudeříkové, hrála ji tehdy Magda Vašáryová, zamilovaný a neustále ji pronásledoval. Mimochodem, už tehdy nosil vousy. Ten film, přestože je podle mého názoru skvělý, propadl do zapomnění. Zřejmě kvůli politickým souvislostem. „S Magdou jsem se setkal loni na Foru 2000, něco jsem si tam točil.
Říkám ji, je už to strašně dlouho, ale pamatuješ si mě? A ona se mi vrhla kolem krku a povídá, Vašku, ráda tě vidím. To samé teď s Dášou Havlovou. Hráli jsme spolu kdysi ve filmu Holka na zabití. Teď před pár dny jsem s ní točil jeden díl nové Sanitky. Jsem tam za manžela, který se zbláznil kvůli smrti své ženy a nutí primářku, hraje ji Dáša, s nožem na krku, aby ji operovala. Ta scéna se režisérovi Filipovi Renčovi moc líbila,“ pochlubí se Václav, nicméně přiznává, že ve filmu moc příležitostí nedostával. Sám si váží z té doby Krakonoše a lyžníků nebo Kaňky do pohádky.
Nadhodím, a co slavná Kalamita Věry Chytilové, která se nesměla několik roků promítat? Točilo se to na trati mezi Libercem a Kořenovem. Václav hrál mašinfíru a dalšího ajzmboňáka Bolek Polívka. Byla tam také spousta neherců železničářů, které jsem na plátně poznával, neboť jsem v tu dobu jezdil vlakem do Liberce do práce.
„To bylo dobrý, hodně realistický. Furt jsme na něco čekali, jednou bylo sněhu málo, podruhé zas moc. Pamatuji si, že jsme seděli s Bolkem v čekárně v uniformách.
Chodili lidi a pletli si nás se skutečnými ajzmboňáky. Pořád se nás ptali, v kolik jim to jede a jestli mají přípoj. Vždycky jsme jim něco poradili a úžasně se u toho bavili. Možná, že někteří z nich ještě teď někde podle našich rad cestují,“ směje se Václav, jenž největší úspěch u filmu zaznamenal jako Evžen, stárnoucí muž, ve snímku Jana Švankmajera Přežil jsem svůj život (2010), který je ověnčený Českými lvy i mezinárodními cenami. Podle něj to bylo velmi náročné, technické natáčení, při kterém se nesetkal ani s jedním svým kolegou. Všechno se snímalo zvlášť. „Vlastně, s Klárou Issovou jsem měl dělat postelovou scénu a já si vymínit, že se to bude točit spolu. Byl to takový bonus, taková prémie,“ dodává.
A nějaký nový film?
„Včera jsem byl v Praze, budu mít takovou menší roli v hraném dokumentu Den po Mnichovu. Byli jsme se seznámit s režisérem Robertem Sedláčkem,“ vysvětluje.

Text musím obklíčit
Nejvíc herecké práce však Václav Helšus odvedl na divadle. Ostatně, hraje v něm už celých dvaačtyřicet let. Trochu se za tu otázku stydím, ale nemohu se nezeptat, kolik rolí vlastně ztvárnil.
„Nejsem ten typ, abych to počítal. Statistika není můj kamarád.
Ale když ročně děláš pět až šest premiér, tak by se to dalo spočítat.“
To je víc než dvě stovky, řeknu. Potom se přiznám, že já si nepamatuji ani českou hymnu, a proto je mi poněkud podezřelé, že si někdo může pamatovat celé fláky například z Cyrana z Bergeracu.
„Víš o tom, že se ten pravý Cyrano narodil 6. března jako já? Stejně jako Michelangelo Buonarroti, nebo Tomáš Garrigue Masaryk, ne, ten má narozeniny o den později. A všechny jsem hrál. S TGM teď hostuji v Ypsilonce v Praze,“ říká a já si uvědomuji, že jsme se původně sešli, abych mu poblahopřál k blížící se pětašedesátce. Přiťukneme si.
„Někdo má na učení textu fotografickou paměť,“ vrátí se k mé otázce, „já si s textem hraju, osahávám ho, obkličuju ho. Učím se na procházkách. Když jsem měl někdy opravdu velkou roli, tak jsem si to vytiskl na papíry po jedné straně, položil si to na chalupě za sebou na trávu a chodil podél toho tam a zpátky až jsem se to naučil. Herectví je o tom se pořád učit.“
Potom mi vysvětluje, jak mu v práci na jevišti pomáhá sport, hlavně ten vodácký. Narodil se totiž v lounském mlýně a s bratrem jako kluci skákali přímo z okna do Ohře. K vodě a vodáckému sportu měl proto blízko. „Když je nás na jevišti víc, tak to vnímám, jako kdybych byl na vodě v peřejích. Na některém místě musím zabrat naplno, někde trochu couvnu, nebo to pádlem jen polechtám. Musí to mít ten rytmus.“ Z Ústí nad Labem odešel Václav do Liberce do Studia Ypsilon.
Tam zářil v rolích Michelangelo Buonarroti, Král UBU, Kovář Stelzig, což byla slavná liberecká éra Ypsilonky. Kovář Stelzig byl rebel, který měl na svědomí selské bouře tady na Frýdlantsku. Stejně jako Maruška Kudeříková poněkud zapomenutá postava.
„To byl chlapík, který pořád psal petice, a když ho chytili, tak jim vždycky znovu utekl. Když jsme s tím hostovali v Praze, tak se najednou začali diváci ošívat a dívat se po sobě. Pak nám došlo proč, to se zrovna začala podepisovat Charta 77.“
V liberecké Ypsilonce hrál s Jiřím Lábusem, Ondřejem Havelkou, Bronislavem Poloczekem a dalšími slavnými herci. Jenže divadlo se v roce 1978 přestěhovalo definitivně do Prahy a Václav, který se v Liberci zamiloval a oženil, přestoupil do kamenného Divadla F. X. Šaldy.
O rok později pro něj sáhlo Národní divadlo Praha a on, stejně jako mnoho jeho kolegů před tím (třeba Alois Švehlík nebo Boris Rösner), neodolal. To je ale období, o kterém se mu příliš mluvit nechce.
„Zahájil jsem tam skvělou inscenací, kterou režíroval Miroslav Krobot. Bylo to skvělé představení, ale pak jsem dva roky nezavadil ani o dobrou roli, ani na dobrého režiséra. Prahu mám rád, ale ty umělecké vztahy… Vrátil jsem se do Liberce.“ Namítnu, že Kladivadlo i Studio Ypsilon měly úplně jinou poetiku než kamenné Divadlo F. X. Šaldy.
„To byl taky důvod, proč jsem se snažil souběžně dělat divadlo jednoho herce. V klasickém divadle mi chyběla ta volnost Ypsilonky nebo Kladivadla, kde bylo hodně improvizace.“ Václav Helšus pořádá přesně na své narozeniny 6. března v Malém divadle Veselou benefici aneb Divadlo jednoho herce v kostce. Tam budou ukázky za všech jeho představení jednoho herce.
Znovu se vrací k tomu, jak má Liberec rád. Narodily se mu tady dvě dcery, jedna je herečka, druhá socioložka. Mluvíme o Jizerských horách, které miluje, a on si klepe na koleno, které si před čtrnácti dny vyhodil na běžkách.
Zeptám se, jak chce ještě dlouho hrát. „Do smrti,“ směje se, „nejlepší by bylo umřít na jevišti jako Moliére, ale to bych svým divákům nepřál, na to je mám moc rád.“
Dobrá odpověď, ale zajímá mě, jestli ho to ještě po dvaačtyřiceti letech hraní baví?
„Pořád víc. Je to takový paradox. Čím déle hraju, tím víc to jakoby umím, a proto to chápu jako nespravedlnost. Když už jsem se to nakonec naučil, budu muset pomalu končit.“

Jan Šebelka
redaktor