Fackovaní andělé Josefa Fraise
Fackovaní andělé Josefa Fraise
(Vloženo 17.1.2011)
Autor 10. ledna 2013 krátce před svými 67. narozeninami zemřel.
Fackovaní andělé je upřímná hořká autobiografie, jak jedince semlelo soukolí dějin. Frais zaujme své vrstevníky a všechny, kteří se o české literární podhoubí od 60. let do dneška zajímají. V tom nejzásadnějším se ale s Fraisem shodnout nemohu. Přes všechny výhrady, které k dnešní době mám, vím, že žiju ve svobodné zemi. Žádná partaj nás nedusí. A v pluralitní demokracii můžeme ve svobodných volbách ty, kteří se nám nelíbí, vyměnit.
Frais popisuje prostředí, kterými prošel, učňovský internát, vojnu, havířské party a sklady nábytku, profese redaktora, editora a od 90. let i autora, chrlícího pod nejrůznějšími pseudonymy všechno možné, aby uživil rodinu.
Vede nás životem od školních let. Přeučený levák si s učiteli, s vychovateli, ale ani s rodinou, zvláště s matkou, nerozumí. Je to frajer, věčný buřič, chlapák a brzy se objevuje jeho literární talent. Z vlastní vůle nastupuje na hornické učiliště, kde se zapojuje do kulturního dění, ale přesto má s vychovateli konflikty. Výborně jsou na stránkách knihy zachycena 60. léta, hlavně Ostrava, kde se mladí autoři a interpreti scházejí v Expresu. V Ostravě vznikají divadla poezie, kde Frais čte svoje verše, které jsou, stejně jako jeho krátké povídky, přepisovány a šířeny. Z autora se stává v Ostravě legenda.
Na stránkách se objevují pozdější známí kabaretiéři Luďěk Nekuda a Tomáš Sláma, kolegové spisovatelé Miroslav Stoniš, Vladimír Macura, Ivan Binar, autor popisuje své spory s uměleckými souputníky a s literárními cenzory.
Frais je v srpnu 1968 a v srpnu 1969 na Václaváku v Praze, vystupuje s Karlem Krylem, autorsky se podílí na hře Syn pluku, uvedené v ostravském divadélku Waterloo, kvůli které je s ostatními souzen. Nešel k volbám. Už byl ve vazbě, protože po závalu v šachtě, ze které ho nakonec vyhrabali, trpěl klaustrofobií, a když to doktoři ani vedení šachty nechtělo vzít na vědomí a přeřadit ho na jinou práci, přestal do práce chodit. Aby unikl nepodmíněnému trestu za Syna pluku, hájil se sám. Také poskytl rozhovor novináři Tvorby, který jeho vyjádření náležitě přibarvil. Postupně se z „protistátního živla“ stal koncem 70. let vydávaný, a později dokonce propagovaný autor. Proč?
Do roku 1977 zde opravdu byla Biafra ducha. Později, až do Listopadu, si ani neškrtli disidenti, ale začal znovu točit Menzel, opět mohla hrát řada známých herců, postupně vycházeli někteří dříve zakázaní autoři. Vedle Husáka strašil ještě stalinističtější Bilak, Husáka nakonec vystřídal Jakeš. Oficiální linie KSČ hlásala věrnost SSSR a zavedla plánované hospodářství, dovedené do absurdity. Jenže vedle dogmatiků existovala opozice, hlavně v kultuře, která se snažila z pevného sevření vymanit. A tak vedle knih, které psala „avantgarda dělnické třídy,“ začala vycházet literatura, která ukazovala, jaké to ve skutečnosti je.
Frais je dál předvoláván na výslechy StB. Odchází z Ostravy, v Praze ve Spisovateli mu vychází v roce 1978 v té době přelomová knížka Muži z podzemního kontinentu a další knížky z hornického prostředí, Klec plná siláků (1978) a Šibík 505 (1979).
Fackovaní andělé je příběh spisovatele, který se dostal na výsluní a zase spadl dolů. Z Fackovaných andělů je cítit hlavně hořkost. Frais v mladších letech napsal knížky, ze kterých čtenář čerpal naději, že maléry jdou zvládnout! Navíc jeho hrdinům holky jaksi automaticky padají kolem krku, některé musí dokonce odhánět!
Znova jsem otevřel, po víc jak 30 letech, Muže z podzemního kontinentu. Frais, profesí horník, popisuje archetypální mužský příběh. Než začaly dějiny, parta lovců šla lovit mamuta. Ve dvacátém století stojí proti nim uhelná sloj, kterou svírají měkké nadložní a podložní horniny. Když ty horníky zavalí, sevřou, tak je zachrání jejich kamarádi a ti zachránění zavalení chlapi, kteří mohli být mrtví, se nezačnou podzemí bát, ale vrátí se a rvou se s ním dál.
Frais ukázal veřejnosti havířskou profesi, o co vůbec jde, a lidi kolem ní. Zachytil tehdejší „život kolem nás“ v knížce Narozeniny světa (1981), kde vykreslil rázovité postavy ze skladu nábytku a jejich minipříběhy, lyrická próza Den, kdy slunečnice hořely (1982) vystihuje vůně a barvy jeho rodného maloměsta.
Ve Fackovaných andělech si autor vybavuje palčivé staré křivdy, například vdechl život souboru hornických učňů, jenže při vystoupení ho jeden z nich vystrčil dopředu a obrovitý vychovatel – hovado, mu dal před diváky facku. Člověk, za kterého udělal většinu jeho práce, ho na veřejnosti ponížil.
V Praze Frais našel nové známé, kteří si ho vážili a věděli, že umí napsat článek na počkání, a když se jim do něčeho choulostivého nechtělo, požádali ho o pomoc, a tak napsal článek o Gorbačovovi.
Frais psal do novin a časopisů, například jeho literární texty v tehdejší Práci patřily mezi nejčtivější. Uváděli mu na jevišti a v rozhlase hry. Plodný autor říká, že chce být čten a chválen, to se mu 70. a 80. letech splnilo. Dále vydal romány Válka mezi labutěmi, Strom na konci cesty, Plechový slavík, Osmý den týdne, Penzion pro svobodné dámy, atd.
V 90. letech spadl z pomyslného piedestalu, ale jelikož psal velmi rychle, vychrlil pod pseudonymy knihy mnoha žánrů, kovbojky, ženské čtení, odbornou literaturu, příběhy z války, atd. Dál bojoval s klaustrofobií a depresemi, překonal těžkou nemoc, aby nakonec napsal „jen svou“ autobiografii, kde se trpce vyrovnává s tím, že ho bývalí kamarádi, například Kryl a Binar, zatratili. Jenže mu nedošlo, že se stal, ne ve svých knížkách, ale ve svých článcích hlásnou troubou socialismu, i když gorbačovského, kterého už měl národ plné zuby, včetně většiny tehdejšího milionu a půl členů KSČ.
V 90. letech najednou bylo všechno jinak, těžko se divit Fraisovu naštvání, když mu nakladatelé nechtěli vydávat už objednané knížky, logicky je ale vystřídali ti dříve zakázaní. Podobně nevyšly nebo spadly pod stůl knížky dlouhé řady dalších autorů. Frais to zpětně dává svým kritikům „hanobitelům“ ve Fackovaných andělech pořádně sežrat. Tehdy vyřizování osobních účtů, bývalých křivd a nasazování psích hlav způsobilo, že místo psaní o literatuře se popisovala skutečná či domnělá selhání jejích tvůrců.
Podrobně je popsán vznik a zánik nových nakladatelství, která neplatila a rukopisy ztrácela, i práce spisovatele a editora – nádeníka, Frais byl u Železného a v BB artu. Vřele doporučuji tuto knihu frekventantům kursů tvůrčího psaní, aby se probrali z iluzí, že psaním se lze uživit. Obrazně řečeno, druhá půlka Fackovacích andělů je příběh starého boxera, který se nikdy nenechal úplně odpočítat.
Zarazilo mě, že v bibliografii mezi 95 knížkami jsem nenašel Fraisovy vydané verše a povídky z konce 60. let, některé básničky jsem měl na průklepácích a myslím, že i vyšly v ostravských studentských časopisech, Baňáku a Vizáži. „Ty myslíš na lásku, já myslím na kořalku,“ veršoval mladý Frais,vedle Villona ovlivněný asi nejvíce Josefem Hanzlíkem. A uměl vypointovat povídky, Gerodesovi s mohutným obočím lid říká, že nechce výdobytky, ale Jezule. Mrzí mě, že Frais své rukopisy neschraňoval a po ataku nemoci ty nepublikované spálil. Najde se někdo, kdo se pokusí ty básničky na průklepech najít a kdo vyhledá po tehdejších novinách a časopisech jeho krátké povídky a fejetony?
Proč byly minulé Fraisovy knížky tehdy tak oblíbené? Čtenáři a čtenářky se mohli projektovat do jejich hrdinů, zažívali ve stejném prostředí podobné osudy.
Vladimír Páral také podrobně popsal prostředí svých příběhů, liberecké textilky a ústecké chemičky, ale jeho hlavní postavy tvrdě jdou za vytčeným cílem. Frais na základě své osobní zkušenosti dokázal plasticky zachytit život v 60. až 80. letech, pokud jeho postavy musejí udělat něco navíc, je to dáno jejich profesí, nedělají to pro slávu nebo kariéru.
S Fraisem jsem mluvil třikrát, v roce 1983 jsme několik hodin pili víno a povídali si o literatuře a podzemí. Do nízkých slojí v Ostravě, které popisuje, jsem jako student hornictví při exkurzi jednou vlezl, ale pracovat tam, kde vám za zády praskají dřevěné stojky, jsem nikdy nechtěl.
Frais byl rebel a pilná včelička zároveň, říkal mi, že napíše klasický rodokaps za víkend. Zkoušel jsem to, napsal jsem osm stránek. Frais byl Frais.
Co po něm zůstává? Trpcí Fackovaní andělé popisují temnější stránky příběhů jeho knížek, hornická trilogie a další romány zase vidí život z optimističtější stránky. Fraisovy knížky se lehce čtou, mají spád, jsou okořeněny, někde víc, někde méně, Vančurou. Frais je jakési retro. Dnes je celá ostravská část uhelného revíru zavřená, nesháníme nábytek, naopak, ve schránkách máme reklamy na další a další ložnice. V jeho románech nikdo nechtěl překonat ve jménu socialismu nějaký rekord, nikoho ale nedeptala všednost a prázdnota života. Někdy jsme holt museli zůstat přesčas, jindy jsme utekli z práce do hospody. Frais asi nejvěrohodněji vystihl život normálních lidí za totality, s jejich láskami a problémy. Čest jeho památce.
Otto Hejnic
One Response to Fackovaní andělé Josefa Fraise
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Ahoj, drahý jmenovče.
Jsem potěšen tím, že ještě žiješ a dokonce píšeš. Dokonce mám pocit, že vlastním knihu tvých povídek. Kdysi mi řekl Roman Tonev, že se živíš jako novinář v nějakém libereckém plátku a že už jsi víc než obézní. To jsou ty pomluvy…
Každopádně: nedávno jsem si (konečně) přečetl Fraisovu autobiografii (samozřejmě, znal jsem se s ním dobře a dlouho) a teď i tvoji recenzi, když jsem zapátral na internetu.
Zdraví tě Otto Marhoun. Ten, co z tebe na VŠB dělal „vodní jímku“.