Soukenické divadlo v Liberci aneb Zunfttheater v Reichenbergu – recenze od Jana Píši
(Jiří Janáček: Čtení o německém divadle v Reichenbergu. V roce 2010 vydal Roman Karpaš RK, Liberec)
Přenesme se v duchu do Liberce nebo spíše Reichenbergu roku  1820, kdy v říjnu na severovýchodní straně dnešního Sokolovského náměstí začalo hrát  první stálé divadlo postavené během několika měsíců péčí německého Cechu soukeníků – Zunfttheater (Tuchttheater). Jednopatrová budova, do níž se doslova namačkalo okolo sedmi set většinou stojících diváků, sloužila svému účelu, tedy více méně pravidelnému hraní vesměs německých činoher a oper, téměř šedesát let, než v noci na 24. dubna 1879 vyhořela do základů, tedy včetně suterénu používaného jako tovaryšská ubytovna. O oněch necelých šesti desetiletích fungování tohoto pozoruhodně čilého kulturního stánku bylo dosud napsáno jen velmi málo, kusé zmínky se navíc neopíraly o žádné rozsáhlejší archívní výzkumy.
Jiří Janáček (nar. 1927 v jihočeské Blatné, dlouholetý středoškolský a vysokoškolský učitel, literární a divadelní kritik a badatel) vydal v roce 2004 knihu Čtyřikrát Městské divadlo Liberec, ve které se zabýval divadelním děním ve výstavném „Stadttheater Reichenberg“, které si liberečtí postavili čtyři roky po nešťastném požáru – své líčení dovedl zhruba do konce druhé světové války. Nová kniha tedy časově své starší sestře předchází a začíná vlastně ještě několik století před slavným rokem 1820 nejstarší historií divadelního života v našem městě. Tento „divadelní dávnověk“ se svého času pokoušel přiblížit a prozkoumat  také Vojtěch Ron, již zesnulý liberecký herec a teatrolog, z jehož odkazu Jiří Janáček  částečně čerpal a jemuž patří dedikace této knihy. Ronův pohled a zjištění Janáček významně doplňuje především při zkoumání konce 18. a počátku 19. století,  zvláště pak při objasnění libereckého pobytu kočovné společnosti Václava Tháma. To už je výsledek trpělivého několikaletého archívního bádání, téměř každodenního vysedávání nad dnes už jen útržkovitými a mnohdy také špatně čitelnými dokumenty, doklady, novinami a plakáty, ať už se to týkalo doby před rokem 1820 nebo období vlastního provozu Soukenického divadla i několika let po jeho ukončení. O obsáhlosti takové práce svědčí mimo jiné seznam všech divadelních plakátů neboli cedulí, jak se zachovaly od roku 1832 do roku 1879 – v knize zabírá celých pětadvacet stránek. Naštěstí archiv (míněno zejména liberecký) byl také zdrojem různých zajímavostí, kuriozit a svědectví současníků, takže nevznikla „jen“ vědecká studie, ale v pravém smyslu čtení. Jiří Janáček o tom v předmluvě píše: „Těžko bych stačil sám na zpracování tak obsáhlého materiálu, a proto jsem se rozhodl vybrat některé události, místy je doplnit faktickým materiálem a předložit čtenáři. Jde mi hlavně o to, aby ti, co se tu narodili nebo sem přivandrovali z jiných koutů země, poznali minulé dění a identifikovali se s městem, ve kterém bydlí nebo pracují.“ A skutečně – dějiny našeho divadla (či spíše divadel) jsou jistě součástí dějin Liberce (či Reichenbergu), před jedním nebo dvěma staletími možná výrazněji než dnes. Divadla bývala nazývána „chrámy umění“, i když takový vzletné označení u nás přináleží spíše doslova kamennému a honosnému Městskému divadlu, kam chodíme dodnes, byť už změnilo několikrát název. Ale i pomyslná návštěva mnohem skromnějšího,  převážně dřevěného a málem zapomenutého Soukenického divadla může být mimořádným zážitkem a dobrodružstvím a Janáčkova kniha má místy moc nás přenést téměř fyzicky mezi jeho herce a namačkané i natěšené diváky. Posaďte se nebo spíš postůjte, místa i vzduchu je málo a nezlobte se na ty, kteří do vás zezadu nechtěně kopou botami, dýchají vám na záda a dokonce vám sahají na lýtko, jak o tom zítra budou s gustem psát noviny a mnoho let později pak i jeden divadelní badatel… Divadlo je zpravidla nutné vidět, ale někdy je dobré, poučné i příjemné o něm číst.

Vladimír Píša