Ve své dvaadvacáté opeře slavný skladatel řeší vinu a její potrestání.

V Seville Don Alvaro, ztvárněný Rafaelem Alvarezem, potomek šlechtického rodu Inků, vidí, že lepší rodina mu nevěstu, markýzu Leonoru di Vargas, zpívá ji Věra Poláchová, nedá. Proto s ní chce v noci utéci, ale ta tak dlouho váhá, až je její otec, markýz z Calatravy , Pavel Vančura, přistihne. Don Carlo, Anatolij Orel, její dospělý bratr, je svědkem, jak Don Alvaro pouští pistoli, ale ta nedopatřením vystřelí a zabije otce, který posledním dechem Leonoru proklíná. Leonora i Alvaro, každý zvlášť, prchají.

Milenci se marně hledají. V hospodě maskovaná Leonora potká mezi mezkaři Carla, vyslechne ho, že Alvaro utekl do Ameriky a on pomstí smrt otce tím, že ji zabije. Preziosilla, Alžběta Vomáčková, zatím volá mezkaře, příští vojáky, do zbraně. Leonora uteče před bratrem do hor, mnich Guardiano, Pavel Vančura, se jí ptá, jestli je ochotná žít zcela o samotě, a pod tou podmínkou ji přijímá.

Noční bitka. Don Alvaro v přestrojení zachraňuje Dona Carla v přestrojení, ten mu slibuje přátelství. V následující bitvě je však Alvaro raněn a říká Carlovi, aby spálil jeho dopisy, Carlo ale najde podobiznu Leonory a nechává se poznat. Chce Alvara zabít, avšak přeruší je bitva.

Opera měla premiéru roku 1863, Francesco Maria Piave a Antonio Ghislanzoni sepsali libreto podle dramatu Don Alvaro Angela de Saaverdy. Jenže roku 2012 zbožný muslim v Německu podřízl studující dceru, která si nechtěla vzít cizího, nikdy neviděného ženicha z Pákistánu. V Evropě se opakuje starý problém, máme žít, jak nám říkají zaběhlé rituály, nebo nad proklínáním rodičů mávnout rukou?

Z této události vycházel režisér Tomáš Pilař. Scénu a kostýmy svěřil Aleši Valáškovi. Scéna abstraktně namalovaná černými šmouhami připomínala válečnou vřavu, tu rozseknutou zářícím křížem, jindy volným prostorem, kudy docházela nějaká postava. Hrálo se v italštině, po dlouhé době jsem pečlivě sledoval čtecí zařízení. Don Carlo je postava zatraceně živá, chce zabít Dona Alvara a svoji sestru Leonoru! Všichni víme, že se mýlí, ale jemu je to jedno!

Dirigent Martin Doubravský se sbormistrem Martinem Veselým mají Verdiho pozorně přečteného, velkou pozornost věnovali mužskému a ženskému sboru. Muži se těší na vítězství v bitvě, o čemž jim zpívá Preziosilla, ale odebírá padlým identifikační stužky.

10. září 2013 jsem na velké scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci zažil ztotožnění interpreta s postavou: Nadchla mne Věra Poláchová, Dona Leonora di Vargas, lepší slečna, která ztratila domov i svou lásku a bratr na ni číhá s nožem, ztišený lyrický soprán se ozývá z jeskyně, kde o ní ví pouze starý mnich.

Don Alvaro mezitím vstoupil do řádu, pod cizím jménem rozdává lidem jídlo. Don Carlo ho najde a nese dva meče… Tady je nutno skončit. Don Alvaro – Rafael Alvarez , Don Carlo – Anatolij Orel a hlavně Dona Leonora – Věra Poláchová hrají svůj velký, tragický a přece uvěřitelný příběh.

Michael Kubečka, Gabriela Kopperová, Jiří Bartoš, Jiří David se v menších rolích líbili, zaznělo několik potlesků na otevřené scéně a dlouhý potlesk nakonec. Výborné představení. Velmi zajímavá inscenace ukázala, že i tradiční dílo známého autora lze pojednat jinak.

Otto Hejnic