Ve středu 29. září 2013 jsem pádil na „příběh o šťastném manželství a věrném přátelství s nešťastným koncem“ do libereckého Malého divadla s nadějí, že Ingmar Bergman zatím žádný laciný trhák, jako byly prvoplánové Ženy, nenapsal. V roce 2007 v 89 letech zemřel a zůstal po něm film Fany a Alexander (1984), ale také Persona, Hanba, Šepoty a výkřiky, atd.  Roku 1997 dopsal Nevěru. Sám  již námět točil nechtěl, a Liv Ullmanová to udělala sama a získala Zlatou palmu v Cannes. 

      Premiéra Nevěry byla v Malém divadle 10. května 2013, hra je již usazená. Režisér Michal Lang, autor divadelní adaptace,vypráví příběh po svém, za všechno může žena, která přiznává, že se několikrát spletla,  a snaží se o co nejpřesnější míru pojmenovávání.

„Partituru pro obrazové médium“ přeložil Zbyněk Černík,  hudbu složil rovněž  Michal Lang. 
       Scénu tvoří  polopropustná zrcadla, vzadu umístil Milan David prostor částečně uzavřený,  či otvíraný. Kostýmy Tomáše Kypty odpovídají času a době, oblečení herečky  Marianne – Markéty Tallerové  je béžové, kalhoty, plášť a dlouhá šála,  oblečení advokátky Anny Bergové – Michaely Lohniské jsou černé šaty, zrovna tak úspěšný dirigent  Marcus – Martin Polách je v černém  a celkem neúspěšný režisér David  – David Suchařípa v bundě vhodné do hor. Cestu si mezi nimi hledá drobná Isabelle – Karolína Baranová, dcera Marianne a Marcuse.  

      Bergman – Ladislav Dušek  s malou kamerou či bez ní uvozuje příběh, ale nechává ho plynout.  Důležité je to nevyslovené. Dirigent Marcus a režisér David jsou přátelé na život a smrt. Marcus slaví fenomenální úspěch a chystá se odjet. Davidovi se hroutí představení, chce u úspěšného přítele a jeho ženy přespat, ale v noci se paní vzbudí. Ač do té doby byli jako bratr se sestrou, oba zahoří láskou a jedou do Paříže. 

     Marianne tedy dá přednost druhému, chudšímu a nešikovnějšímu, ale chce ho mít celého. Vypráví mu o láskách z mládí a zarazí ji, když David u jednoho jména zběsile zareaguje a dalšího napadá z gerontofilie. Nepomůže  Isabellin Anděl Kateřiny Vydrové, nepomůže advokátka, která Marianne varuje, aby po rozchodu na schůzku s bývalým manželem nechodila sama. Nepomůže ani opatrovnice Holstová – Jana Stránská, v zájmu rozvoje dítěte jí bere dceru.

     Marianne si myslí, že v druhém vztahu bude mluvit jen pravdu. Zemitý, těžkopádný David   to ale špatně snáší, má v sobě jakési zásady, chce mít partnerku jen pro sebe, což se mu po nějaké době podaří.

       Veselý bezstarostný Marcus se s rozchodem nemůže smířit, je odstrčený, podvedený, aniž by na tom měl vinu. Říká malé Isabelle: „Maminka bude s pánem a tebe pošle k babičce.“ Přirozený vládce rodiny, který se vrací z USA k milující ženě, zbožnující dceři a věrnému příteli, najednou zjišťuje, že je všechno jinak.  Najednou ječí, ztrácí základní jistoty.  

      Marianne chce být šťastná, ale vleče za sebou Marcuse a Isabelle, nedovede se s nimi alespoň na chvíli rozloučit, chápe příliš pozdě, že její nové „štěstí“ bude bývalému manželovi a dorůstající dceři vadit.   

     Rozvádí se každé druhé manželství.  Co ve všedním dni řešíme s úsměvem, je na divadle jako čerstvá mokvající rána. Bergmanův příběh viděný očima Michala Langa otvírá traumata, která si v běžném životě ani neuvědomujeme. Za dobrodružství se tvrdě platí.

Markéta Tallerová je v ústřední roli jedinečná.

Otto Hejnic