22. října 2013 byl velký den, v Liberci v galerii U Rytíře se dělo představení knížky „A to si  pak si můžeš říkat, co chceš“.  Na čtyřicet posluchačů se tísnilo vzadu, vpředu  usedli autoři,  Pavel Novotný (1976) a Helena Skalická (1951). Objevil se ještě Jaromír Typlt, který podotkl, že na  začátku byl Focus a MUDr. Míša Petišková,  která sehnala Heleně v 45 letech první byt. Pavel Novotný pak četl a občas pustil na  počítači obrázek, Helena něco poznamenala, Šimon Pikous fotil a smál se. Byl to nakonec báječný večer, protože ti čtiví se  mírně řečeno přestali obávat, že jim Helena něco provede. Někdo se zeptal, proč ulovili dvě docentovy kolie, odpověděla, že on jim dával elektrošoky, a tak mu sežrali ty psy.

V úvodu Helena říká, že když dostala zdevastovaný byt a ženská na byťáku  začala, že jí za čtrnáct dní pošle instalatéry, chytla ji pod krkem a  bouchala jí o stěnu,  až jí je dala. Ti z ní měli strach, protože vymlátila jednu  hospodu.

Peršťák. Jde se do kontejnerů. Helena  říká Pavlovi Novotnému, co brát a co nebrat.  Erik, co všechno na ní roztrhal, ale pak zase  všechno koupil, je posel ze záhrobí,  Kyselina a Mirek, kterého vyhodili, se nechali fotit na ulici, jak uklízejí. Promrzlá Monika, Danča, prolezlá  blázinci, pro většinu bylo problém dokončit poslední třídu. Představuji si drobného Pavla Novotného, vedoucího katedry němčiny na TU v Liberci, autora básní a pak Tramtárie, o cestování tramvají Liberec – Jablonec, ctihodného překladatele z němčiny, jak s dlouhatánskou Helenou brabčí v kontejneru vyhozenou televizi a šálku pro Ivetu.

Helena Skalická  po objevení Focusem  maluje obrazy a kresby, vydává v roce 2000 Lásku na vodě,  doplněnou fotografiemi Bohdana Holomíčka. V roce 2010 vystavuje kresby na výstavě Umělci čistého srdce. Texty prvně vyšly v Analogonu, Pavel Novotný pak má celoroční rubriku  v Tvaru „Jak ses měla, Heleno?“ Odtamtud prvotní texty znám, ještě jim chybělo přeskupení a doplnění. „Postupným doplňováním, znova a znova jsem opakoval stejný text, došlo ke konečnému nabalení, například z Erika nakonec vylezla několikaletá láska,“ říká v doslovu Pavel a dodává, že vedle plodných dní, kdy Helena vyprávěla, byly týdny, kdy zalezla a nikomu neodpovídala.

Když přišla ve čtrnácti z děcáku s vysvědčením, akorát ho strčila rodičům do schránky a utekla  k cikánům  jako jejich sedmé dítě. „Všechny nás bili stejně spravedlivě, nechceš něco jíst nebo pít, dostaneš přes hubu. A všem stejný trika a boty.“  Když policajti došli, že se u nich  schovává, cikánská máma  zahrála, že nic neví, zatímco Helena čekala na střeše. V 15 a půl letech ji bývala spolužačka práskla a musela zpátky k rodičům na Franťák.

Do  Kosmonos, do blázince, jet chce! Útočí na primáře, útočí na soudkyni, je jí jedno, co se jí stane. Odváží pak třeba šest mrtvol na studenou kliniku nebo jezdí s čističem, cigáro v hubě. Kafe, cigára, pivo, rumík nebo zelenici a je pohoda. Pořád se kolem Heleny motají ukradené peníze,  bratr ji obviní, že ho chtěla zapíchnout, jí jako magorovi nikdo nevěří. Patří mezi občany druhé kategorie, když jsou neklidní, použijí se na ně sítě nebo prdelošoky, elektrické rány do zadku.

Helena je hrdinka, vezou ji do márnice,  je to šok pro ostatní, když se probere.  Hezky povídá o svých milých, ale i když se měli kam schovat, pořád byli pod dohledem, navíc jí  většina lásek umřela.  Jirka ve 23 letech přechlastal antabus a udusil se zvratky, další šli  dobrovolně. Není to nic zvláštního, nic nenormálního, Helena vše bere, jak to je, teprve při druhém čtení, když si uvědomíte souvislosti, vám začne běhat po těle mráz…

Helena dostala svůj byt, konečně pro ni někdo něco udělal. Už do blázince nemusí, zaplať  pánbůh, ale další blázni ji plně zaměstnají.  Bude to však dělat, kdy se jí bude chtít, dobrovolně.       

„Mysleli si, že mě dostanou,  že mě zloměj, ale nikdy se jim nepodařilo udělat ze mě slintavku.“

Knížku vydalo nakladatelství dybbuk, má 144 stránek a 20 černobílých kreseb. Edičně připravil,  doslov a ediční poznánku napsal Pavel Novotný a mně nezbývá než mu popřát pevné nervy na druhý díl.

Otto Hejnic