Představení jsem viděl l3. listopadu 2013,  režisérem inscenace je Mikoláš Tyc. Tomáš Syrovátka,dramaturg DFXŠ, se pustil do něčeho, o čem uvažoval  už Václav Helšus, tedy ztvárnit v Liberci, kde se Fantišek Xaver Šalda narodil,  jeho osud. Využívá Šaldovy komedie z roku 1926 Tažení proti smrti čili Pán, který nemohl zestárnout.  Syrovátka stojí za odtabuizováním sexu v divadle: to, co předešlá generace zamlčovala, předvedeme, pokud možno do detailů.
      Hlavním představitelem je Tomáš Dianiška, vysoký štíhlý herec, schopný se svléknout, v rámci  umění, možná i na ulici. Tím, že vzal na sebe roli F. X. Šaldy, maže suchý seriózní přístup, který postava našeho velikána navozuje.  F. X. Šalda,  pardon,  doktor Š., je mladý muž, který chce prorazit. Jeho osudovou ženou je Růže alias Růžena Svobodová – Barbora Mottlová, potkává ji čerstvě vdanou a je to láska na první pohled.
      Scénograf Karel Čapek použil černou a béžovou barvu, na scéně jsou troje dveře, tmavý potah stěn, pod ním namalované růže, stojí zde loďka pro dva ve tvaru labutě a přinášená a odnášená rakev. A hlavně knihy vázané na sebe do zavazadel, do sloupků jsou  použité jako sedačka. 
      Kostymérka Barbora Wojtowiak se vyřádila na svátečních i všedních šatech Růženy Svobodové, kontrastují zvláště růžové plavky, obepínající dokonalou postavu, s kostýmy ostatních soupeřících dam,  zprvu Veroniky Korytářové a pak Karoliny Baranové. Důležité je zpracování vlasů, rozevlátý účes Barbory Mottlové soupeří s vlnami  Karolíny Baranové, roztodivné vlasy má Šalda. Ostatní pány charakterizují licousy F. X. Svobody –  Přemysla Houšky, a brýle a vousy Jiřího Karáska ze Lvovic – Jakuba Albrechta, Michal Maléř – Josef Svatopluk Machar, a Přemysl Houška hrají více postav, proto zůstávají bez zvýraznění.
     

Rádi  přijmeme obraz extrovertního milovníka života, který se po minutě miluje s Růží. Pány potěší naznačené kouření přirození za přítomnosti spletené Lídy, která Růži  sundá botky. Růže odkládá kalhotky, takhle by se ctihodná manželka spisovatele asi nechovala, ale dnes to vidíme jinak.  Režisér Mikoláš Tyc dokazuje, jak Růžena Svobodová „jest dekadentní“, čehož Šalda  využívá.Ukazuje celou šíři jejích rozmarů a nápadů. Režisér vysvětluje  nechápajícího  spisovatele  F. X. Svobodu, který má se svými hrami úspěch, což mu  Šalda nemůže zapomenout, ukazuje věčnou trojici na letním bytě.  
      Šaldův erotikon je tajná kartotéka ženských jmen,  nejdůležitější je, co o té které Šalda píše.  Extrovert Tomáš Dianiška hraje mladého Šaldu dobře,  je to extravagantní miláček žen, které podléhají jeho kouzlu.  Ať je to masivní bytná – Michaela Lohniská,  jeho tajemnice Lída – Veronika Korytářová,  nebo úspěšnější Eva – Karolina Baranová, která ho nakonec přes odpor Růže získává. Je nutno vyzdvihnout střety Růženy a mladší Evy, pánové jsou více méně soudní, ale dámy bojují velice urputně. Eva říká, že Růže chrápe, a přivine se k němu.
      Opět je tu porovnání s Šaldovou hrou, v ní hrdinu a sebe milovaly tři dívky, ve skutečnosti ho každá chce jen pro sebe.  
      Situace se mění, když Šalda zestárne a onemocní. Dál formuluje svůj program, co by v Československu mělo být. Jak F. X. Šalda  dostane podle skutečnosti berli, je bláznivá veselohra čím dál tím smutnější. Berle je odhozená, ale napadání na nohu zůstává. Liberec pořádá oslavu narozenin,  ne však F. X. Šaldy, ale Vlasty Buriana. Časopisy platí se zpožděním. Šalda si cenil Machara, konkurenta ve svém milostném životě.Tomáš Syrovátka  vysvětluje, jak to bylo s některými pseudonymy,  k řadě z nich se  F. X. Šalda nepřiznal a pod svým jménem psal i v opačném duchu. Ujasňuje  spory mezi tehdejšími literárními časopisy, pomoc německým emigrantům a další závažná, ale dnes nic neříkající témata.  
      O premiéře 11. října 2013 ještě Šalda knír a bradku měl, 13. listopadu už ne. Tři grácie mrtvého Šaldu oplakávají, ale smutek nepatří jen jemu a uplynulým létům, ale tvůrčímu kvasu první republiky. Dnes většina řídnoucích čtenářů si nějakého kritika sotva pamatuje.
Otto Hejnic