V úterý 12. listopadu 2013 se sjela do PKO půlka Liberce, mládež, střední věk i pánové a dámy v nejlepších letech, všichni se přišli podívat na koncert Radůzy. Mám 15. řadu, ještě za mnou někdo sedí. Vytahuji a vzápětí zandávám fotoaparát, hvězda si snímky ani amatérské nahrávky nepřeje. Prvně ji vidím živě. Je vysoká, vznosná, v tmavých šatech s výstřihem. Koncert začíná. Její bubeník David Landšoft obřadně snímá a zase nandává Radůze harmoniku, je to legrace, obdobně se Radůza obřadně klaní a vypráví některé historky. Při třetí písni jde k piánu, ale francouzsky zpívaná píseň má příchut´ hospodského šramlu. David Cidlinský hraje na kytaru a na housle, Josef Štěpánek na baskytaru a na steelkytaru. Bohužel bicí někdy jedou tak, že přehlušují melodii. Moje žena ji ráda poslouchá, když s harmonikou stojí sama proti mikrofonu a každé slovo je jí rozumět, ale umělkyně si místo džín oblékla šaty, má s sebou kapelu, která hraje pro ni, a krom tahací hraje i na foukací harmoniku, kytaru a piano. Má do moll postavené dudy, jediné v republice, a k tomu zpívá text v neexistujícím jazyce, máme si ji přijít poslechnout do kina. Zkouší, co jí půjde a co ne, například hraje věci připomínající Björk. Cestuje po světě, zpívá francouzsky, to hlavně, ale také polsky a rusky, huláká podobné pochodové písně. Zůstává její osobitost, jakási tvrdá něha, sdělení nepojmenovatelného. Před koncertem jsem si pustil dvě CD, Při mně stůj a V hoře.
Zpěvačka opouští region, některé písničky zpívá dvojjazyčně, vzdálenosti vyznačuje například polární kruh a lodě pod plachtami, cesty se odrážejí v jejích písních: „spadne do fjordu“, „ dívám se dírou v plotě“, „nebe peklo ráj“ nebo „jsou věci, kterým se nemůžeš vyhnout“, zpívá o záležitostech vyhrazených do té doby chlapům. Radůza je hlavně písničkářka, která řeší věci s přehledem, ale jinak, proto je potřeba jí stoprocentně rozumět. Tohle je s kapelou někdy problém, což se ukázalo v Lidových sadech. Ale proč si neposlechnout melodiku, ovlivněnou třeba jiným folklórem? Bylo by plno, kdyby umělkyně nežertovala s hasicím přístrojem, nedělala dobrou náladu, kdyby zůstala sama sebou? Ale co to je? Takzvaná závěrečná píseň má slušný ohlas, ale potom přichází sama, bere tahací harmoniku. Poslední dvě písničky zpívá jako dřív, sama proti ztemnělému sálu, s plnou vervou. Následuje frenetický potlesk. Dospělá Radůza hledá své místo. Nám, posluchačům, zbývá najít rádio, které ji pouští.
Otto Hejnic