Dne 22. listopadu 2013 se konalo v opuštěném kinu Varšava další filmové představení. Netopilo se, prodej lístků a bufet probíhal v havarijních prostorách., vstupné bylo 50 Kč. Občanské sdružení Zachraňme kino Varšava promítalo svérázný dokument či drama Josefa Abrháma mladšího Hoteliér.
Hru Hodinový hoteliér napsal v 60. letech Pavel Landovský, zvaný Lanďák. Narodil se v roce 1936, v 60. letech ho proslavily filmy jako Každý mladý muž, Ostře sledované vlaky, Svatba jako řemen a Já, truchlivý bůh. Napsal 8 her, mezi nimi Hodinového hoteliéra, který probírá situaci, jež ho potkala po 40 letech po napsání hry.
V létech 70. a 80. byl z Československa vyhnán a hrál ve Vídni, v roce 1989 se vrátil a účinkoval v dalších filmech, například Černí baroni, Vratné lahve, Chyťte doktora a Nestyda (2008).
V roce 2011 herec a režisér Jan Kačer chce Hodinového hoteliéra zpracovat, natočit, vlastně pomoci Landovskému, který je nemocný a myslí na smrt a hru, kterou napsal, si nepamatuje. Pomoci mu v tom chtějí jeho přátelé Josef Abrhám a Vladimír Pucholt, který přijel z Kanady.
Josef Abrhám mladší vystudoval dokument na FAMU, v té době psal nějaký scénář a napadlo ho jejich snahu zaznamenat. Chyběl scénář, nebylo jasné do posledního metru, jestli se povede seškrtat smysluplný celek. Nejdřív herci hovoří za sebe, nikdo neví, co bude příště, kameramana postupně herci přestávají vnímat. Dramatický je spor mezi Libuší Šafránkovou a Janem Kačerem o smyslu celého díla. Josef Abrhám mladší chytil výjimečnou situaci za krk a natočil suverénní film. Promítání končí scénou, kdy aktéři spolu s Kristýnou Hrušínskou nastupují do 5. patra, kde se uskuteční čtená inscenace Hoteliéra a mezi diváky je Jiří Krejčík, je to poslední záběr tohoto slavného režiséra. Autorem jazzového doprovodu k filmu je Otto Hejnic, také mladší.
Přítomna byla asi stovka diváků: Po úvodním slovu jednoho z organizátorů se objevil Josef Abrhám senior. Řekl, že další členové natáčení jsou v hospodě naproti, po filmu přijdou, sám nebude snímek komentovat.
Po promítání přišel jedinečný zážitek. Pucholt byl sice v Kanadě, ale ve vybouraném předsálí seděl vousatý Josef Abrhám junior, Jan Kačer, o kus dál Pavel Landovský a Josef Abrhám senior. Na pokyn pořadatele se sesedli dohromady, bohužel nevzal jsem si fotoaparát.
Kačer vysvětlil, že režisér, když herci chodili pozdě, prostě musel trvat na zažitém rituálu, kdy alespoň jeden musel mít pravdu. Vzpomenul na režii v Liberci, ale bylo to dost dávno, už si na režírování netroufá. Josef Abrhám, který vypadá nejvíc k světu, sdělil, že na castingy nechodí, věnuje se Elingtonovi a hře na piáno. Takže jediný, kdo zůstal perspektivním hercem, byl Pavel Landovský. Na dotaz, jestli mu prostředí přijde bizarní, odpověděl, že celý jeho život je bizarní, takže se nemá čemu divit. Ptal jsem se, jak se učil němčinu, kterou hrál ve Vídni v Burgteatru. Řekl, že se narodil, když přišel Heydrich, s nástupem do Vídně jazyk obnovil, a když se vrátil do Čech, zase ho zapomněl.
Abrahám junior řekl, že mu zůstalo čtyřikrát víc materiálu, než potřeboval. Jan Kačer se zmínil o Činoherním klubu, vzpomněl na Kodeta, Hrzána a další hvězdy, Abraham senior vzpomněl na kino Čas, připomenul, že kino, na rozdíl od domácí televize, bylo věcí rozhodnutí, nešlo dělat souběžně nic jiného, divák musel být soustředěný. To byl závěr po promítání, sotva jsme chytili poslední tramvaj.
V předsálí běžely naplno separátní ohřívače a tekl grog, původní čtyřicítka diváků se postupně vlivem chladu tenčila. Máme v Liberci dvě multikina, ale musíme zachraňovat Varšavu, abychom mohli vidět film, který chceme!
Otto Hejnic