Michal Prokop – Sto roků na cestě
Asi před rokem jsem šel na Michala Prokopa do libereckého PKO, aniž bych jeho nové CD Sto roků na cestě dopředu slyšel. Nápaditě udělané CD s dvanácti botami jsem si pak koupil, vše pozorně naposlouchal a 11. listopadu 2013 jsem byl jeden z prvních návštěvníků na místě.
Překvapilo mě, že diváci byli usedlejšího věku, pár lidí pod třicet, ale Framus Five byli připraveni výborně a šéf válí jako zamlada. Celý koncert nonstop trval hodinu padesát minut. Zahájil trojicí, jež byla na jeho desce Kolej Yesterday, po úvodní, stále žhavé pecce „To bejvávaly na koleji časy“ nasledovala hořká Až si pro mě přijdou funebráci a Bitva o Karlův most – „má dlouhý vlasy do půl pasu“ a lidi vyskočili od stolů a vrhli se na plochu pod pódiem. Vida, co svedou třicetileté písně.
Počet členů Framus Five jako obvykle neodpovídá, kytary hrál Luboš Andršt a Jan Hrubý na housle, s nimi Michal účinkoval v létě na bluesovém festivalu v Chicagu, tito dva si nejvíc zahráli sóla v dalších skladbách, spolu s nimi Jiří Šíma na saxofony a Roman Bobick Kubát na trubku. Mezi mladší hochy bych počítal Zdeňka Wimpyho Tichotu na baskytary a Pavla Razíma na bicí nástroje.
Z CD posledního, Poprvé a naposledy, zazněla Virtuální realita, Poprvé a naposledy a Zloději času, „někdy sám sobě stavím most“. Znáte to?
Při písničce Sto roků na cestě Prokop připomněl, že převážným autorem textů je Pavel Šrut: „někdo je proflákal, někdo měl taháka, na celej život, někdo je náměstek, někoho živí vztek, někoho pivo“. Kartáček na zuby složil Petr Skoumal na Šrutův text „mívala jsi oči krásně rozestlaný, když jsi večer vyšla v mý koupelně z vany“.
Zazněl i Obyčejnej chlápek Jana Hrubého, Zatmění s textem Jana Laciny a Stodolní – „a když tma je v létě lepkavá a černá jako Ostrava do hlubin noci fáráš v plné polní a mizíš ve Stodolní“.
Dřevní blues Boo Boo, k svému taky přišli Hrubý s Andrštem, do více skladeb bylo zasahováno, nic není jako na CD. Z Šeherezády je správná písnička na konec, kdy všichni stojí a ženské , kterým se vybavila minulost, brečí. Poslední tečkou je Noc je můj den z roku 1971, tuto píseň jsem prvně slyšel někde v Jablonci, „ne každá holka zůstane za noci věrná“.
Bílé vlasy, vousy, všechno je originál, žádná náhrada nebo přeliv, račte si poslechnout, dámy a pánové.
Slyšel jsem každou slabiku, každou notu, ne jako posledně při Radůze. Michal Prokop, i když o tom nemluvil, složil většinu skladeb. Je stále v plné formě, snad mu to ještě dlouho vydrží.
Otto Hejnic