Ludmila Ulická (1943), spisovatelka a dramatička patřící mezi ruské disidenty,  hru Ruská zavařenina uvedla v roce 2005 v německém Freiburgu. Režisér  Ivan Rajmont za nastudování  této hry v ostravské Aréně získal v anketě  Divadelních novin  ocenění Nejlepší  inscenace roku 2013.  Nový šéf liberecké činohry Ruskou zavařeninu  upravil a režíroval,  přeložila ji Naděžda Krejčová. Hudbu složil Petr Kofroň. 

Autorka napsala  sarkastickou parafrázi Čechovova Višňového sadu,  jsou zde také Tři sestry.  Místo Lopachina vystupuje Lepechin, vysloužilý profesor matematiky – Válclav Helšus,  ale je zde patrné feministické rysy představení.  Přítomní  mužové hájí  jen svoje. Profesor  sice vzpomíná,   že Čechov některým hrdinům pomohl, jiným ublížil,  ale zajímá ho jen vodka a bývalé baletky.  Představení se odehrává v současnosti.  V Čechovově hře  přišli obyvatelé domu o višňový sad,  dnes se poslední  obydlený dům rozpadá.  Přestává fungovat elektřina a odpady,  celá čtvrť  je vystěhovaná,  většinou zbouraná.

 Scéna Martina Černého realisticky líčí postupné devastování věcí, kostýmy Marty Roszkopfové  definují matku Natálii, sestru profesora, asi jedinou obětavou, vstřícnou, ale zoufale nepraktickou překlada telku – Markétu Tallerovou.  Poznáváme jejího nejstaršího syna Rostislava –  Zdeňka Kupku,  a  tři její dcery, modlilku Varju, protestující proti zkaženosti světa –  Veroniku Korytářovou,  Jelenu, provdanou, samostatnou a  půvabnou  Barboru Mottlovou,  a Lízu, rtuťovitou a nápaditou Karolínu Baranovou.   

Rodina není chudá, ještě má v Moskvě byt. Všichni  mají vysokou školu a umějí cizí jazyky. Byli v cizině, odpovídající zaměstnání však nenašli,  na práci je jen matka  Natálie.  Jelena nenechá nic dělat ani manžela Konstantina – Michala Maléře, stačí, když je činný ráno. 

Autorka ukazuje na současnou ruskou společnost . Zůstal  jí podvědomý respekt k intelektuálům,  na rozdíl  od Čech, což ovšem neznamená, že je ti ostatní neservou z kůže.  Jejich opovrhování penězi  zní  hloupě. Starší bratr sestrám  stále cpe peníze,  ale nakonec  jeho úsilí vyzní  do ztracena, zmizí  čechovovské  chaty, ale místo nich vznikne Disneyland.            

 Hospodyně Marie,  sestra zesnulého manžela Natálie – Michaela Lohniská, představuje ženu z lidu, obdobný význam má Semjon – Martin Stránský, práce všeho druhu, který si profesora váží.   Mihne se Ála – Štěpánka Prýmková,  nadějná autorka v kožichu.  Natálie, která překládá do angličtiny její román,  je z ní nadšená, dcery nikoliv.  

Společnosti  nechybí peníze,  i Semjon nějakou dobu pracoval  v Německu, ale tři sestry nejsou schopné pro něco se nadchnout,  Varja čeká na boží společenství,  Jelena žije dnešní den, i Líza bere slavnou minulost jako něco hodnotého,  ale již pominutelného. Sestry stojí  před Moskvou a nevědí, kterou cestou se dát.

Ivan Rajmont  se vrací z Činoherního studia v Ústí a z Národního divadla v Praze s dostatkem zkušeností. Je přibližně stejně starý jako autorka hry, umí ještě ze školy rusky, celý život se poměřuje s komunismem. Myslím,  že zrovna jemu černá komedie Ludmily Ulické sedne.     

První premiéra byla 31. ledna 2014 v libereckém Šaldově divadle, viděl jsem představení z  1.února 2014.

Otto Hejnic